Jak jsem provdal mou krásnou a moudrou paní. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Kytičky

V pátek, 7. listopadu, šla k oltáři, na hlavě věneček s kvítím, na sobě decentní šaty kalhotového charakteru. Tam, pět minut před dvanáctou, řekla své ano.

Jsme spolu už pětadvacet let. Čtvrt století. Máme za sebou čtyři děti, splacený dům (na spadnutí, ale splacený), mých šest infarktů a dvojitý bypass, její měsíční pobyt na psychiatrii, můj úlet s nevěrou, její úlet s nevěrou, dva a čtyři měsíce rozchodu a zase shledání… prostě normální vztah.

Vím, čtvrt století, to není na jeden lidský život málo. Ale jsem nesmělý a požádat o ruku v mládí, to jsem se upejpal. Po přečtení Daniila Charmse jsem si ovšem dodal odvahy. „Drahá Tamaro Alexandrovno! Miluji Vás. Chtěl jsem se Vám dokonce včera vyznat, ale řekla jste mi, že mám pokaždé na čele nějakou vyrážku, a tak mi to bylo trapné. Ale pak, když jste jedla ředkev, řekl jsem si: No dobrá, čelo mám všelijaké, ale vždyť Tamarka také není žádná bohyně,“ napsal Charms. To mi dodalo odvahy.

Došlo k tomu při cestě ze zušky v Rumburku. Seděli jsme ve vlaku, venku deštivo, chmurně, zadumaně. Má krásná a moudrá paní listuje knihou. Zívla a já si řekl – vždyť Tamarka také není žádná bohyně – a odvážil se – vezmeš si mě? Zatetelila se a zakroutila hlavou. Ne, proč. Chvíli jsem uvažoval o tom, jestli je to ne ne, nebo ne možná, nebo snad ne ano. Vyšla mi z toho verze možná. I jal jsem se zcela neromanticky vysvětlit své úmysly.

Ale nejdřív dám do oběhu jednu „historku“ z našeho mládí, která náš vztah snad trochu definuje. Onehdá, když jsme bydleli v Semilech (klatá to doba v klatém městě), jsme se ze zoufalství jali vtipkovat. Pod rouškou tmy jsme vyrazili k řece Jizeře. Věděli jsme o jednom už zahrabaném výmolu, kde technické služby nechaly ležet výstražnou červeno-bílou pásku. Tu jsme v rámci vtipkování zabavili a napnuli ji u frekventovaného místa podél řeky Jizery. Deset metrů toho bylo. K tomu jsme si připravili výstražnou ceduli, kde stálo něco v tomhle smyslu – Z nařízení Evropské unie EP93829 se bude řeka Jizera přesouvat do německého Grundewaldu. Jedná se o naplnění principu sdílení hodnot evropské vzájemnosti. Semily za to dostanou grundewaldský řetízkový kolotoč.

Ale vraťme se do vlaku z Rumburka, vždyť za chvíli je naše stanice, budeme vystupovat. Předestřel jsem jí, připomínám, že zcela neromanticky, před oči své důvody. Hrátky s dlouhověkostí jsou pro mrňata, my rutinéři jsme připraveni nechat se zachvátit tramvají den co den. A když ne tramvají, tak nějakým dobře mířeným srdečním záchvatem. Genetiku a špatnou životosprávu těžko okecávat. A z pohledu státu má vdova vyšší hodnost než samoživitelka. Pak už byla naše stanice. Vystupovali jsme.

Druhý den jsme na téma rozvíjeli další debaty. Praktické, neromantické, nakonec padlo její ne ano. Budeme se brát.

Nelenil jsem, hned zavolal na úřad, že zítra přijedeme a budeme se brát. Paní zkrotila mé nadšení. Nejbližší datum k mání – 8. listopad. Byla polovina října. A tak jsem trochu zkroušeně přikývl. Druhý den jsme se na úřad zajeli podepsat. Paní úřednice byla milá, příjemná, cesta tam i zpátky plná deště.

Jenže z neromantiky se zrodila romantika. Nikomu jsme nic neřekli, ani rodině (hledat zdroje na hostiny? Na to jsem už moc starý. Mně stačí jeden rohlík a mám na celý den vystaráno). Jen spolu, s dětmi v závěsu… jak to tak děláme celý život. A tak jsme se procukrblikovali týdnem. Jenže datum se začalo blížit. Má krásná a moudrá paní chytala hysterii, že tam přece musí mít nějakou garderóbu. Nejde jít od kýble rovnou před oltář (no, no, i já se v tom kýblu ráchám, dneska zrovna jsem po nahození omítky vytíral). A tak začala horečka toho, že k takové příležitosti si musí koupit něco pěkného na sebe. Jeli jsme opět do Rumburka, oběhla tam všechny krámy, nakoupila, spokojená byla. A tam, kde ještě viděla nedostatky, doobjednala si na internetech. V Rumburku jsme si koupili i prstýnky pro chudinu, hezky z chirurgické oceli.

Do toho volá paní z úřadu. Můžeme termín posunout z osmého na sedmého? Samozřejmě, řekl jsem. Na výročí Velké říjnové revoluce, hezky v ozvěně výstřelu z Aurory. Moc pěkné datum. Vtipné. Historicky trochu ošemetné, ale co už.

A pak přišel sedmý listopad. Venku bylo krásně. Zavolali jsme si taxíka, protože na svatbu se vlakem prostě nejezdí. V půl dvanácté jsme předali do rukou paní úřednice prstýnky a občanky a za pět minut dvanáct mi řekla své ano. Život je někdy fajn.

A tak mám na ruce prstýnek a po domě už mi neběhá nějaká, sice krásná a moudrá, ale vlastně cizí paní. Teď už mi tam běhá má krásná a moudrá žena. Dobro došli.

Vložil: Štěpán Cháb