Pražské bramboračky. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Bramboračka z Pixabay

Jako mnoho dětiček dnešní doby, upnul svou obdivnou pozornost jeden z mých synáčků k Japonsku. A dneska se tu u mě usadil (a zdržoval mě od práce) s otázkami na Tokio. A že tam někdy chce jet.

Věren předloze hry Švestka Divadla Járy Cimrmana jsem mu pohovořil o Tokiu, o drahých letenkách, o tom, že tam nemají knihkupectví s českými knihami (a proč bych tam tedy měl já kdy chtít jet), přešel plynule na téma Vídeň, popsal mu hudbu a dobu Mozarta, přeskočil na Miloše Formana, dostal se k památkám Prahy a skončil u Prahy jako města turistů, kde jsem se i patřičně rozvášnil.

Nabádal jsem synáčka k tomu, aby si představil, že jsme vyhráli v loterii, překonali můj vrozený odpor k cestování, že jsme se přece jenom dostali do Tokia, vystoupili z letadla, dostali se někam do centra města a zatoužili (logicky) po něčem místním. Dát si pravé japonské sushi, ochutnat nefalšovaný ramen, zaskočit do restaurace, kde před člověkem kuchnou chobotnici, připraví mu ji a naservírují na talíři. Mhouřil očíčka radostí, patří do takové té sorty dětí, které podlehly duchu doby a zamiloval si sushi. Dokonce natolik, že jsem se ho musel naučit dělat.

Jenže hodil jsem mu do toho snění handgranát reality. Jeho představu jsem mu rozšířil o realitu všednosti globalizace (abych tak řekl). Vystoupí v Japonsku z letadla, přesune se do centra a přes samou hamburgrárnu a fritovaná křidélka z KFC nevidí nic, kde by ochutnal místní sushi, ramen, chobotnici nadívanou rejnoky. Jen globální značky jakéhosi znormalizovaného rychlojídla těch, kteří zvládli ovládnout trh prakticky na celém světě.

Když jsme před dvěma měsíci korzovali Prahou, našli jsme spoustu hamburgerů, spoustu vietnamských vývařoven, spoustu okének s gyrosem nebo s nepůvodním a fádním trdelníkem, který byl do české jídelní kultury nacpaný tak trochu násilně. Prošli jsme spoustu památek, museli jsme táhnout tou turistickou trasou – Václavák – Staroměstské – Karlův most – Pražský hrad, abych dětem ukázal dominanty.

Včera, když u mě seděl, říkám synáčkovi – všiml sis v Praze, že je všude sushi, hamburger, gyros? Že tam není svíčková, bramboračka, české buchty, koláče? Začal hned prskat, že o žádnou svíčkovou nestojí.

Ale v tu chvíli jsem ho vrátil do letadla směr Tokio. A zase se ho pokusil uvést do snivých představ, jak odjíždí z letiště do centra města, těší se na místní speciality, rozhlédne se a všude jen svíčková, guláš, české koláče. Byl by otrávený? Strašně.

Vidíš, zvedl jsem prst, a tohle my nabízíme v Praze turistům. Přijede Japonec, dal by si něco místního, pro něj by byla svíčková doslova božským zjevením, protože nic takového v puse ještě nepřevaloval (a jen by dopřevaloval, už by běžel na úřad žádat o české občanství, jsem si jist). Co mu nabídneme? Průměrné sushi, gyros a děsivou fůru nekvalitních rychlojídel z USA.

Co si řekne Japonec? To ti Češi nemají svoji vlastní kuchyni? Nejsou ničím zajímaví? Trdelníkem? Tím přeslazeným polystyrénem bez chuti? Nenarazí na hlavní turistické trase na výlohu plnou českých koláčů (sám nevím, kam bych pro český koláč v Praze zamířil, jistě tam nějaký takový podnik je, ale kde?). Ovocných, tvarohových, makových… makových, to by byla mezi turisty doslova stezka odvahy, vždyť ve většině světa je mák braný za drogu. A u nás ho ve velkém jíme nasladko. Místo makových koláčů máme zaplevelenou Prahu ubohými lákadly na konopné náhražky v tzv. canabis shopech, které neukazují na místní specialitu, ale jen falešně lákají turisty na… něco zakázaného.

Pokud by chtěl turista poznat českou kuchyni, musí zabloudit do podivných uliček, do zákoutí Prahy, vyrvat se z pohodlného plutí s davem směr Václavák – Staroměstské – Karlův most – Pražský hrad a objevovat. To udělá málokterý.

Nechápu, proč jsme nechali svou kuchyni někde na periferii a její místo popustili fastfoodům a kuchyním, které, nemastné, neslané, zaplavují celý svět. Kdyby mi v té Praze někdo z okýnka místo gyrosu nabízel bramboračku s pořádným kusem kedru, skočím po ní jako hladový vlk. Nebo držkovou! A skočil by jistě i Japonec. Protože bramboračka, to je jiný kafe než vysušený gyros bez chuti.

Toliko páteční vzdech nad tím, že i v tomto ohledu jsme se stali trochu hloupí. Jsem si jistý, že v Tokiu je hodně McDonaldů a podobných (a nic proti nim), ale člověk tam nemá problém v centru najít i pravé sushi restaurace, stánky s tradiční japonskou polévkou ramen, nebo nějaké kuchání živých chobotnic. Protože to je japonská kuchyně. Ta má ve světě zvuk. Naše kuchyně ho pro náš nezájem ztratila.

Není tím vlastně Praha takovým podivným maloměstem světa, když si nechala vzít ducha české kuchyně a nechala si vnutit kuchyni cizí?

(Tam jsem pak u synáčka přešel i k dalšímu tématu – jeden díl Medvědů z Kolína strčí do kapsy celou existenci Mickey Mouse, ale ve světě o nich nikdo neví… kde jsme udělali chybu? Ale o tom snad jindy. Nebo radši vůbec).

Vložil: Štěpán Cháb