Západ slunce nad východem Německa. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Atmosférická fotografie

Včera jsem měl tu nesmírnou čest potkat při cestě za zcela fádním nákupem samotného ducha východního Německa. Zalehl mi zřítelnice a nechtěl se pustit.

V ledničce zbyl už jen vzdech dávno snědených večeří a dětské krky se natahovaly, aby nakoukly na nejvyšší polici, jestli tam před nimi přece jenom něco neskrýváme (jak to tak mají dospělí ve zvyku u mnoha dětských otázek). Museli jsme vyjet na větší nákup. Většinou sobecky vyšleme jen mou moudrou a krásnou paní, pak máme doma pré, ale ten den jsme se nadšeně přidali. Co by ne, venku krásně pršelo a foukalo a nám se chtělo.

A jako by mě ven, do německého příhraničního městečka, lákal ten, kterého jsem potkal a musel potkat.

V obchodě jsme vrátili do automatu jednu petlahev, co nám zbyla po minulém nákupu za nehtem a vydali se čenichat mezi regály. Polovina zákazníků Češi. Dokonce i hlášení bylo vedle němčiny v češtině. I paní pokladní, když jsme jí nakladli na pás naše budoucí večeře, se česky pěkně poděkovala a neuměle nás vyprovodila svým „nachledanou“. Roztomilé.

Bujaře jsme vyskotačili před obchod a alou na nádraží, za půl hodiny jede vlak

A tam se dostavil. Duch východního Německa. Unavený, trochu nerudný, s průkazkou z psychiatrie zastrčenou do kalhot.

Když jsme se blížili k nádraží, vítal nás jekot sekaček na trávu. Pilní Němci i přes neutuchající déšť sekají plácek s krátkým pažitem u kolejí, říkám si. Před nádražím stojí starší pán s igelitkou, knírkem a plandavou kůží na krku. Proběhneme to srocení německé píle a postavíme se pod stříšku na druhém nástupišti. Do odjezdu zbývá dvacet minut.

Pán s igelitkou, když spatřil, že jsme se postavili pod stříšku na nástupišti, popadl svou igelitku a šněruje si to přímo za námi. Nešel pod vedlejší stříšku. Stoupl si k nám. A ptá se, jestli umím německy. Zavrtím hlavou a dětem předvedu svou multikulturnost blekotáním – najn, najn, ich kajne špreche dojč. Pán pokývá hlavou, zadívá se uvědoměle do dáli a začne mi vyprávět. Odchytávám slova o Československu, o jeho cestě do Prahy, o tom, že v Německu stojí všechno za hovno (jeho slova, nikoliv má). Několikrát ho přeruším s tím, že německy neumím a že mu nerozumím. Řeknu mu to i anglicky. Vždy chápavě pokývá hlavou a pokračuje ve vyprávění. Kůže pod bradou se mu pohupuje v rytmu řeči, které se velmi bujaře směje. Mluví o krásné minulosti, má z ní radost, jen současnost hodnotí svým neustále opakovaným ales šajze. Nevadí mu, že mu nerozumím, že už mu asi nikdo nerozumí. Že je tak nějak německy sám. A tak jsem to vzdal a jen se usmíval a sem tam přikývl, jako když přikyvujete bláznovi. Asi potřebuje trochu pozornosti, řekl jsem si.

Jenže tu mou upoutají sekáči trávy u kolejí. Je jich pět. Tři v oranžových reflexních vestách, dva v zelených. Normální chlapi, žádná individua na nucených pracích přes Úřad práce. Jednomu ze sekáčů jsem chvíli viděl do obličeje. Tváří se soustředěně, ale mrtvě. Vidím ho spíš jako mistra na dílně, až děsivě šikovného člověka, má to v tváři. Zvědavost, snad až tu genialitu rukou, které umí pracovat s pevnou hmotou jako pánbu při tvorbě existence. Jsou takoví lidé občas krásní na pohled. Teď se sklání nad sekačkou a tak nějak cítím, že tam nemá co dělat. Z očí mu vytéká pohrdání sebou samým pro tu očividně nesmyslnou činnost, kterou dělá, protože jiná tu není. A nebude.

Pán s oranžovou vestou a sekačkou. Další dva v oranžové stejně usilovně sekají v dešti. A dva páni v zelených vestách stojí a pozorují je. Občas mezi sebou prohodí pár slov. Ukážou tu na jednoho, tu na druhého sekáče. Jeden ze zelených v jednu chvíli vyrazí k jednomu oranžovému a popožene ho zpátky. Přehlédl trs prvními mrazíky ožehnuté trávy. Oranžový se o krok vrátí a poseká ho na požadovanou výšku. Pak jde zpět do řady a seká dál. A dál. Pod drobnohledem pánů v zeleném.

Pět lidí na jeden nepříliš velký porost u kolejí. Tři sekají, mají k sobě dva šéfy, kteří dozorují. Všichni vypadají tak nějak německy odhodlaně, jak to tak Němci umí. Přemýšlím o jisté formě socialistické dělby práce. Aby se vykazovala co nejvyšší zaměstnanost, je potřeba vytvářet i zcela zbytečné pracovní pozice a tak, dumám si do veletoku vyprávění a smíchu pána s igelitkou, v Německu stvořili i šéfy sekáčů trávníků, kteří jezdí s nimi a sledují jejich sekání. Jejich prací je, aby ukázali, že támhle je ještě jedno neposlušné stéblo, které je potřeba zkrátit. Ta absurdita se opírala o ramena pána s igelitkou, který mi právě ukazoval jakýsi, jak jsem pochopil, komický výjev z jeho života, protože divoce gestukuluje, vypráví, směje se a s velkým hereckým nadáním ukazuje jako kdyby přeskakoval plot. Usměju se a přikývnu. Je nám na tom nádraží všem tak nějak fajn.

Za kolejemi odhazují stromy své listy, jdou spát. Stejně jako trochu bláznivé Německo.

Je 11:40. Přijíždí vlak. Přeruším pána s igelitku svým – cuk isk komt… čus – a běžíme s dětmi a mou moudrou a krásnou paní k vlaku, který zastavuje o kus dál. Ještě vidím, jak k prvnímu nástupišti přijíždí policejní auto. Z něj vyskáčou policisté a zanořují se za dalším vlakem na prvním nástupišti. Než dojdeme k vlastnímu vlaku, policisté se opět objevují. S nimi jedna žena v hidžábu. Policisté ukazují na mě. Paní v hidžábu si mě soustředěně prohlíží. Pak zavrtí hlavou. Všichni se odvrátí. Naskakuju do vlaku s myšlenkou, že v Německu je prostě Čech obvyklým podezřelým.

Doma se pak pustím do přitloukání poliček. A u toho přemílám v hlavě ducha východního Německa, kterého jsem, mám pocit, potkal. Je starý, unavený, nevyužitý, smutný, naplněný beznadějí a trochu mu kape na karbid. Ale všechno tak nějak sympaticky, mile, ovšem bez budoucnosti.

Vložil: Štěpán Cháb