Jak jsem se začal bát vlastní postele. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Postel s psími tlapkami, jak tematická fotografie

Dáme si prázdninové téma. Mě a bubáky, kteří mi poletují nad postelí. Číst v noci, s baterkou, aby to mělo tu správnou atmosféru.

Jsem racionální člověk. Snad až nezdravě. Na svět koukám přes brýle lidského vývoje, vyššího ducha literatury, přes špínu lidského utrpení, duchovní stránku mám takovou příjemně usazenou a nepřečnívající. Věřím, ale nedefinuje to můj život.

A přesto si na mě posvítil svět mezi světy. A to hned několikrát.

A protože po posledním zážitku už týden spím jen s rozsvícenou lampičkou jako malé vystrašené děcko, podělím se s tím. Bubák mi začal nahlodávat moji racionalitu. Říkejme mu bubák.

(Malé upozornění, následující text může budit jisté rozpaky, ale jak jsem se dočetl, prožívá podobné věci či stavy spoustu lidí, jen se o tom nemuví, protože to je jaksi nevhodné. Ukazuje to slabost, nejistotu. Lidé se obávají, že by byli označeni za blouznivce, blázny, tak si to nechávají pro sebe. I proto je o tom asi nutné psát).

Bydlíme v pohraničí, po německu v Sudetech. Říká se, že je to tu prokleté vyhnanými Němci. Nebráním se tomu. Když jsem chodil na místní střední, měl jsem tam dva spolužáky z Moravy. Ti říkali, že náš kraj je divný. Při přejetí Šébru mezi Novým Borem a Varnsdorfem na ně vždycky padla nevysvětlitelná tíha. Taková, při které shrbili záda, říkali mi. Bylo to přibližující se školou a povinnostmi? Ale kdeže. Do oboru nadšení premianti to byli. Ti se do školy těšili. Mluvili i o místních lidech, na kterých, podle nich, je ta tíha vidět na první pohled. Neviděl jsem ji, ale vysvětlili mi, že když se narodím a žiju v kraji, vidět to ani nemůžu. Jsem součástí kraje shrbených. Shrbený pod tou tíhou jsem se narodil, tvrdili mi. Vy se tu neusmíváte, váš úsměv je takový bolestivý škleb, který úsměv jen napodobuje, říkali. Neodporoval jsem a po našem se na ně usmíval.

Za tu dobu jsem tu bydlel na pěti místech. Ve dvou z nich byli „bubáci“. V jednom obzvláště zlomyslní. Teď přibyl třetí, ten náš současný.

Zopakuji, že jsem spíše skeptik s nechutí k ezoterním trachtacím spoluobčanů.

A teď rovnýma nohama do toho.

Před asi čtyřmi roky se mi trochu zbláznila má krásná a moudrá paní. Začala slyšet hlasy, bylo to… no, po třech týdnech jsem volal vyždímaný jako hadr na psychiatrickou linku důvěry… asi takové to bylo. Ne že by to něčemu pomohlo, ale aspoň jsme si se slečnou na druhém konci drátu krásně zanadávali na mizivou dostupnost psychiatrů. A protože má paní je duchovně velmi zapálená pro věc, oznámila, že jí popadl jakýsi přisedlík… prostě bubák. A tak mi sestra doporučila jednoho duchovního člověka. Pro klid duše jsem mu napsal. Vyžádal si naše fotografie, fotografii našeho domu. A pak mi napsal, že já mám dva přisedlíky, že jeden z nich mi způsobuje nebo bude způsobovat srdeční problémy (pán o mých infarktech neměl tucha), má paní si drží jednoho přisedlíka, jakéhosi divokého z lesa. Po domě že se nám pak potuluje ještě kočičí a psí přisedlík… bubák. A že máme otvírat čakry a pročistit se. Zafuněl jsem nechutí nad ezoterními návody a celé to pustil z hlavy.

Paní po dvou měsících jela na léčení do Beřkovic, po měsíci se vrátila, smířená s tím, že slyší hlasy. A… od té doby už nemusím volat na linku důvěry. Máme se rádi, jsme spolu. Má spanilá.

(Stále jsme vlastně v úvodu.)

Po roce, má krásná a milá paní byla v pohodně a já díky tomu na nějakého duchovního pana dávno zapomněl, jsme s mou paní koukali na nějaký příjemný film. V jeho půli se pod mou postelí ozvalo klepání, jako když se pes drbe a klepe kloubem o prkna podlahy. Psa nemáme. S baterkou jsem pod postel koukl, nic tam nebylo.

(Teď jdeme do vyvrcholení.)

Před půl rokem ležím v posteli, hezky zhasnuto, oči už se mhouří, mysl odplouvá prohánět nějaké ty sny. Když tu mě probudil až nesnesitelný puch. Puch rozkládajícího se masa. Pronikavý, hnusný. Vytrhl mě z přicházejícího spánku. Vykloním hlavu z postele. Puch se valil zpod ní. Strašlivý. Až na zvracení. Ucpal jsem díru pod postelí polštářem a pomyslel si – to kočky snad ulovily jezevce a zatáhly mi ho pod postel nebo co. Byl jsem naprosto bdělý, očuchával pokoj, posvítil pod postel, nic tam nebylo, páchlo to setrvale.

Ráno jsem postel odtáhl. Žádný jezevec. Dvě pavučiny a trochu prachu. Smrad nikde, jeho zdroj nikde. Celé jsem to pod postelí vyluxoval, vytřel, vysypal solí. Proč, nevím.

Od té doby jsem spal tak nějak… rozbitě, blbě.

Před měsícem první bubák. Měl jsem noční můru, ty nemívám vůbec. Probudil jsem se z ní, nad postelí mi stál. Černá silueta, ruce zabořené v mé hlavě. Nějak pudově jsem začal syčet jako vzteklá kočka. Začal se pomalu vzdalovat pryč.

Další pokračování před týdnem.

Opět mě probudila noční můra. Zase stál u mé postele. Protentokrát byl do mé hlavy jako by zakousnutý. Zařval jsem na něj – padej nahoru – aniž bych věděl proč. Začal se vzdalovat. No, a syčel u toho. Zajímavost k tomu. Ráno jsem se vyvalil z postele a šněruju si to dolu k dětem. A jeden z potomků povídá – tedy, ty vypadáš příšerně nevyspale. Mávl jsem rukou a odpovídám – ále, měl jsem noční můru a dál to nerozváděl, nebudu přece děsit děti. A on mi na to povídá – já taky, jak jsi měl infarkt a umřel.

Od té doby si jako malý kluk nechávám na noc rozsvíceno. A kupodivu, usínám a spím daleko lépe než celý poslední půlrok.

---

Přečetl jsem si to po sobě a přemýšlím o tom, jestli radši nenapsat něco jiného a tohle hodit do stoupy. Zní to jako zápisky z léčebny duševně chorých. Ale, sakra, když se mi to skutečně stalo? Má racionální podstata se prožitým trochu rozviklala. Ale nevadí, aspoň si ČEZ za mé noční svícení naúčtuje nějaký ten obolus navíc.

To by byl dobrý závěr. Takový hitchcockovsky děsivý. Ovšem neřeším to jen rozsvícenou lampičkou, ale i pátráním. I o to se podělím.

První na mě vyskočili lovci duchů, kteří popisovali podobné stavy. Jak jsem poslouchal rozhovory s nimi, začínal jsem nabývat pocitu, že jsem se buďto zbláznil, nebo že můj dům okupují hordy bloudících duší, které mi z rozvernosti chtějí škodit. Zavolám si lovce? Nevím, zato tuším, kolik mezi nimi musí být podvodníků.

No, ale pátral jsem dál.

A dočetl se, že se podobné věci stávají mnoha lidem (což mě přesvědčilo o tom vůbec psát). Tak jsem hledal i něco, co by ukojilo tu racionální část ve mně.

A našel.

První - hypnagogické jevy. Ty se na člověka vrhnou ve fázi usínání. A můžou i u zcela zdravého člověka vést k halucinacím, které člověku tropí mozek. Jak jsem se dočetl, tak cítit puch rozkládajícího se masa je dokonce běžný jev a zažilo ho velké množství lidí. Nu, zajímavé.

Druhý - hypnopompické jevy. Ty můžou přijít po prudkém probuzení, kdy tělo ještě spí, ale mysl začíná být napůl bdělá. Opět vedou k halucinacím a různým nesmyslným smyslovým vjemům. Tam spadá i ta moje temná silueta. Člověka probudí noční můra, vytrhne se šokem ze spánku, tělo stále spí, mysl už ne. Navíc může být mysl paralyzovaná šokem z probuzení a pumpovat do těla adrenalin vybízející člověka k obraně, ke strachu, k napětí. V tu chvíli člověka může také přepadnout strach z jakési paralýzy těla (protože to stále spí), děs, že se nemůže nadechnout, nebo že jej něco škrtí, dusí, drží. Mozek je při vědomí, ale tělo ještě spí – člověk se nemůže hýbat, má pocit ohrožení, tedy mého bubáka. Moc zajímavé vysvětlení. 

Racionální část tím byla dokonale ukojena. Ale lampičku si večer stejně nechám rozsvícenou. Vysvětlení drbání psa pod mou postelí jsem totiž zatím nikde nenašel. Ale najdu.

Život je fascinující. 

Vložil: Štěpán Cháb