Jak se nevyplácí ignorovat regiony. Komentář Štěpán Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Nechodit, kraj v úpadku

Viděl jsem fotky staré více než sto let z našeho kraje. Nejvíc mě fascinovala promenáda kolem rybníku, který stojí nedaleko našeho domu. Krásný rybník, na něm lodičky, u břehu posezení a korzo místní smetánky, která se po vzoru Vídně prostě bavila v nafintěných obláčcích společenských šatů. Žádné okresní město, ani v dohledu. Žijeme v zastrčeném koutu Šluknovského výběžku, na vesnici. Ten pohled na tentýž rybník dnes je trochu smutný.

U rybníku je „polní cesta“, přes stavidlo stojí most. Vybudovaný za bolševika. Před dvěma roky se most propadl. Obec to vyřešila zahrazením přístupové cesty. Dva roky se nic nedělo. A dít nejspíš nebude. Samotný rybník je všední. Korzo zmizelo, zmizely i lodičky, obláčky společenských šatů aby člověk pohledal. Člověka při pohledu na současný stav napadají taková podivná slova – zanedbanost, ošklivost, nezájem. Rybník teď slouží jako chovný. Jednou za pár let se vypustí a začne výlov kaprů. Není to příliš společenská událost.

A ano, to, snad právě to definuje náš kraj. Slovo ošklivost, slovo nezájem. A zanedbanost. Je to daň za posledních třicet let hromadění zdrojů a mizení lidí z kraje do centra hromadění zdrojů. Posledních třicet let, které navázaly na dalších čtyřicet let kolektivismu. Sedmdesát let permanentního úpadku.

Ovšem ne pouze úpadku kraje, obcí, ale i úpadku lidí, celé společnosti.

Psal jsem před týdnem o společnosti Zemspol, která se jala loni před zimou pohnojit nedalekou pastvinu. Letos s probouzejícím se jarem jsem přes pastvinu s dětmi vyrazil na výpravu. Mezi hnojem, poházeným po pastvině, jsme pak objevili velké množství sítí z balíků na seno z polypropylenu. Byly všude. Nasbírali jsme pak během čtyř dnů deset tašek těchto sítí.

Na článek se mi ozval bývalý ředitel Zemspolu. A řekl mi, kde je faktický problém. V zaměstnancích. „Deset let jsem v Zemspolu bojoval s vlastními zaměstnanci o přístupu k přírodě a pozemkům. Marně. Deset let jsem se je snažil naučit, že plastové lahve od minerálky se nevyhazují z traktoru na pozemek, ale dovezou se zpět na středisko. Že hnůj je meziprodukt, který vracíme do přírody, nikoliv smetiště. Že sítě a folie nemají být součástí životního prostředí,“ napsal mi MVDr. Ing. Anton Herman.

A pokračoval dál. „Tohle není věcí přístupu firmy a jejích jednatelů. Tohle je přístup samotných domorodých obyvatel – místních zaměstnanců. Zde se, pane Chábe, mýlíte. To není věcí velkého nebo malého hospodáře, to hospodaření jako prase dělají zaměstnanci, místní lidi. Bohužel, představa, že při vysoké nezaměstnanosti ve výběžku si můžete vybírat lidi, je nereálná. Bere se každý, kdo je ochoten pracovat, docela často i ta ochota časem zmizí. O odbornosti a zodpovědnosti si většinou můžeme nechat jenom zdát,“ napsal mi pan Herman.

A pak použil moc pěkné slovní spojení. „Je to taková ,diktatura proletariátu’ v daném místě a čase. Místní převládající mentalita není o tom, že chci mít příležitost a postarám se o sebe, ale o tom, kdo mi co dá, případně alespoň slíbí,“ napsal Herman.

Kde je chyba? „Bez investic do vzdělání a kulturního života sem kvalitní lidi nedostanete, a pokud se tady nějaký vyskytne, raději uteče za lepším,“ míní pan Herman. Jsem téhož mínění. Čtyřicet let kolektivizace a úpadku společenské zodpovědnosti nejde jen tak nastartovat revolucí. Na tom se musí pracovat desetiletí. Jenže porevolučních třicet let uteklo a výběžek, sice s mnohdy opravenými fasádami, neustále žije duševně v jezeďácké kolektivizaci. A nynější režim se snaží na podobné kraje republiky zapomenout. 

Musí tady, abych tak řekl, vzniknout ono korzo kolem rybníka, kolem kterého se bude promenádovat místní smetánka. Musí tu vzniknout důvody pro to tu chtít žít. Ale jak to udělat, když se tu rozpadá i základní dostupnost služeb, za kulturu se považuje příjezd kolotočů uprostřed léta a práce je tu špatná a podhodnocená.

Ale všechno má svá ale... ale o tom snad zítra.

Vložil: Štěpán Cháb