Tak tohle se může stát jenom v Čechách, zakroutil Němec hlavou a vyjeveně zíral. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Oheň z Pixabaye

Tak je to tady, jsme sakumprásk Evropani. Zakázali nám pálit listí. Takovou tu jarní očistu zahrady i duše. Tu ladovskou kratochvíli. Jeden z příznaků už skomírajícího češství – na jaře se vybroučkujeme z domů, popadneme hrábě, vidle, kolečka a vyrazíme dělat pořádek. Vyklučit prostor od náletů, vyhrabat zaječí cestičky, které vznikly přes zimu. Pohladit pohledem tu budoucí úrodičku. Provonět prostor kouřem. Zákaz. Konec. Sbohem, ty malý Čechu, který jsi kdysi udivoval svou přirozeností.

Stalo se po revoluci v nedaleké vesnici. Lidé klučili svah u silnice od náletů. A logicky si pod svahem, hned za patníky, hned u silnice, udělali na divoko ohniště, kam shrabané a vyřezané a vyklučené (já mám děsně rád slovo vyklučit, to vám je tak pěkný vynález češtiny, tak pěkný) hrnuli. Plameny šlehaly do výše. Byla porevoluční doba, kolem jezdila auta s německými poznávacími značkami, jezdila se svou osádkou za levnými potravinami a do těch mnoha a mnoha bordelů, které u nás v pohraničí po cinkání klíči vyrostly (snad to byla i pěkná předzvěst budoucnosti). Všem Němcům v autech se dalo číst v tvářích skutečné vyděšení.

I jel okolo jeden Němec na kole. Zastavil se několik metrů od ohně, blíž se snad ani pro ten žár nešlo dostat, a fascinovaně zíral. Plameny téměř olizovaly elektrické dráty, které vedly nad ohništěm. A Němec stál, držel se s hrůzou kola a kroutil hlavou. A pak povídá kolemjdoucímu Čechovi s hráběmi, Čechovi zasmrádlému kouřem, špinavému od práce, od popela, ale šťastného, protože klučil prostor, byl pánem toho obrovského ohně, byl ve svém živlu – „tohle, milej pane, tohle se dá vidět jen v Čechách, to by v Německu neprošlo“. A Čech šťastný jako blecha přikyvuje a je mu dobře.

Moje sestra pobývala i s rodinou v Anglii. Ne na dovolené, prchla tam za lepším na několik let, aby zjistila, že to nejlepší nechala doma v Čechách. A protože i v ní je to češství nejspíš zabudované jako v koze, rozhodli se s dětmi, že si udělají táborák. A že si na něm opečou buřty. Ne vuřty (fuj, to je vošklivé slovo), ani anglické „sosidže“, ale pořádné buřty. A tak se připravilo ohniště, připravilo se dřevo, připravily se buřty a klacky na opékání. A pak začala mela. Jakmile oheň vzplál a na klacky se napíchly první buřty, už na ně sousedka řve z okna, že snad zešíleli, co je to za pořádky a jala se volat hasiče. Angličtí studení čumáci.

A to jsem si hned vzpomněl na jednu paní, která také pobývala v Anglii. To už nemám ze svého, o tom jsem četl kdesi a kdysi, nevím kde, nevím od koho. Ale tak nějak mi to utkvělo. Paní psala o tom, že s přítelem, Angličanem, vyrazila na túru. Na konci túry na ně čekala příjemná anglická chaloupka s příjemnými Angličany. A protože túra to byla předlouhá, kručelo paní v žaludku a těšila se na papání. Když pak přišli do oné příjemné anglické chaloupky, ptá se paní domu – „dáte si něco k jídlu?“ A naše milá česká paní, vyhladovělá jako nikdy, řekla krásné tradiční české – „ne, ne, neobtěžujte se“. Protože u nás je přece zvykem, že se necháme na návštěvě k jídlu tak trochu přemlouvat. Patří to k tradici, která říká – já vás přece nepřišel vyžrat – a čeká se odpověď – ale jen se nenechejte přemlouvat, mám pro vás navaříno. Česká letora, česká tradice. Tak milá, tak hezká. No, a oni to té naší milé české turistce sežrali i s navijákem. Podruhé se nezeptali. A ona tam seděla a svíjela se hladem.

A teď mi vyskočila na mysl další podobná. Možná od stejné paní v Anglii. Možná od někoho jiného. Tak paní šla se svými anglickými přáteli na procházku do přírody. Jdou, povídají si, brebentí v té své nesrozumitelné řeči a najedou šílený řev a dupání. Útok? Boj o život? Smrt se blíží? Nic takového. To ta naše milá česká paní zahlédla u cestičky růst hřib a spustila tradiční český vítězný pokřik. Trochu podobný indiánskému, kdy musíme, prostě musíme, hřib obtančit koldokola a vykřičet do světa svou radost. Angličtí přátelé na ni hleděli jako na šílence. Obzvláště, když hřib vyrvala ze země a držela ho, jako kdyby našla poklad Inků a táhla si ho domů, kde na hřib čekala pánev.

A tak se pomalu se vším českým loučíme, zapomínáme na to, je nám dáno na to povinně zapomínat. To české, to drobně české, ono je to takové milé, hezké, kulaťoučké, roztomiloučké. Ten čoud na jarní a podzimní českou zahradu prostě patří. Musí tam být. Je součástí. A i to mizí v propadlišti zjančené legislativy. Vyklučit a spálit nálety, vyhrabat listí, pod vším udělat pořádný fajrák. Teď už Češi radši obléknou cyklistický primeros (ten přilnavý úbor) a chovají se… no, jako Němci po revoluci. Diví se, jsou šokovaní, ale už nejsou moc svoji, už se jim v tom evropanství rozpouští češství. Škoda, bylo to fajn. Bojím se, kdy nám v rámci chudnutí ducha zakážou chodit do lesa. To by byla poprava češství, to by byl funus češství.

Jak řekl Karel Kryl: „Přílišná oddanost ideálům končí tím, že v rámci boje proti alkoholismu zastřelíš dítě se sáčkem rumových pralinek.“ Asi někde tam se právě nacházíme.

p { line-height: 115%; margin-bottom: 0.25cm; background: transparent }

Zdroj: Novinky

Vložil: Štěpán Cháb