Jak se ničí děti. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: I mláďátka jiných živočišných druhů se sdružují, jen my jsme na to pozapomněli

Starší děti, v běžné mluvě označované jako puberťáci, které se chtějí setkat jinde než ve škole, jsou škodná, mám ten pocit. Chtějí si dát pivo. Zažít srandu, dělat nevinnou neplechu, potkávat se, poznávat se, být spolu, balit se navzájem, odhalovat záhady lásky. Chtějí to, je to v nich. Pokusím se popsat kulturní a společenské vyžití takových dětí ve Šluknovském převýchovném táboře, v kterém je mi dáno žít.

Zastávka nepříliš hromadné dopravy – zastřešená. Sobota, venku je tak pět stupňů nad nulou, pocitově minus tři. Na zastávce nepříliš hromadné dopravy se do bund choulí několik pubertů. Budí hrůzu, protože se smějí a cinkají lahvemi. Brrr, chtějí někoho zabít, znásilnit, nebo aspoň počmárat zastávku a čurat na její zadní stěnu. Měli bychom na ně zavolat policii, Máňo. Měli, protože tím předejdeme strašlivému zločinu.

Vlakové nádraží – zastřešené. Stejná sobota, stejná osádka se smíchem, ale budící stejnou hrůzu. Choulí se pod stříškou. Na nebi blikají hvězdy, v dálce houká vlak. Co když ty příšerné osoby se smíchem ublíží nevinnému cestujícímu, který se po strastiplném dni chce tiše a unaveně posadit doma u umakartového stolu a postěžovat si na zadělaný život a tak, tak blbé přežívání v něm? Máňo, zazní přes umakart temná slova, Máňo, dneska to máslo bylo za 75 korun. A na nádraží, tam mě málem zabili. Svým smíchem, který netrápilo máslo a ani těch blbých 75 korun.

Lavička na návsi či na náměstíčku maloměstečka – bez střechy. Stejná sobota, stejná teplotní únava a zase stejná sestava těžko identifikovatelných dospívajících. Chuligáni se nám tu množí. Posedávají po lavičkách, plivou a zase se chechtají a pořvávají. Lahve u toho cinkají. Máňo, to jsou dneska lidi. To je dneska svět, říká všedností umlácený tatik, co kdysi, když byl ještě mladý, platil za lva salónů a obrážel diskotéky a vesnické koncerty a k prasknutí nacpané hospody a hospůdky, kde to žilo, kde… seděla parta těch nejlepších kamarádů, pivo bylo za pár korun, muzika krásná a puštěná na plné pecky a vzpomínky na to jsou základem přežívání pro nynějšího tatika, ubitého bytím.

A tady nám došel celý ten krásný výčet kulturních a společenských míst, kde starší děti, v běžné řeči známé jako puberťáci, mohou trávit svůj volný čas s přáteli na Šluknovsku.

Máňo, zavoláme na ně policajty, zní od uhynulého lva salónů, z dob, když tu ještě nějaké salóny byly.

A hospody? Nejsou, zmizely. Jsou sezónní. Jen pro cyklisty z Německa. Takové ty, co si dají lehký obídek, minerálku a jedou zase zpátky. Ale ti jezdí, jen když je sluníčko. Když sluníčko zaleze a venku je pocitových minus sto, člověk aby je, stejně jako výkonnost německé energetiky, pohledal. A tak v zimě hospody jedou na poloviční rychlost. S pivem za 60 korun za půllitr, bez hudby, zato s puštěnou televizí a prázdnými stoly.

A puberťáci, ti naši sirotci, ti opuštění rozjívenci? Pár se jich ještě choulí na lavičkách zastávek a náměstíček a promodralými rty upíjejí z petlahve, protože chtějí být puberťáky, chtějí se smát a vymýšlet nevinné neplechy, poslouchat muziku, poznávat taje lásky i prvních doteků. No, ale nedá se svítit. Není a nebude.

Nedávno mi můj mladší synáček řekl – být dospělý musí být strašná nuda. Pořád vážní, pořád pracují a o něco se strachují. Strašná nuda to musí být.

No vidíš, co na tebe čeká, a dřív, než bys čekal, odpověděl jsem mu s pohledem, upřeným do díry vlastního hrobu.

Máňo, měli by s naší generací zahájit nové Norimberské procesy, sebrali jsme mladým možnost vyřádit se a být spolu. Teď sedí doma, v pátek i v sobotu, přilepení k odosobněným sociálním sítím, bez dotyku (který si začínají nahrazovat rozhovory s umělou inteligencí), bez rebelie v oku, bez poznávání tajů lásky (kterou si nahrazují sjížděním trendů na pornostránkách). Taková, řekl bych, normalizovaná mládež.

A pak se divíme, že takové spoustě mladých regulérně kape na karbid. Vždyť jsme jim jako společnost sebrali podstatu mladosti – být spolu a bavit se a mít sakra smělé plány, jak s těmi páprdy, tedy s námi, vydrbat. Oni se musí někdy ožrat a poblejt starostovi blatník jeho na leasing pořízeného auta. Jinak jim ty šediny začnou růst už ve dvaceti. To bychom asi neměli chtít dopustit.

Toliko zpráva ze Šluknovského převýchovného tábora. Lidi, sem nejezděte, tady je tak mrtvo, jako v epicentru atomového výbuchu.

Vložil: Štěpán Cháb