Přijel k nám cirkus. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Fangličky

Dnes si dáme malý exkurz do pohraničí a jeho krásné kultury. Přijel k nám cirkus. A tak jsme si řekli – jdeme do toho. Dětičky ještě v cirkuse nebyly, tak je musíme provětrat a udělat z nich celoživotní nadšence, nebo odpůrce. To už jak nám kejklíři zažonglují se sny. A zažonglovali.

Ale začnu zeširoka. Dneska jsem narazil na jednu písničku. Název kapely bych se na logopedii bál vyslovit, abych nebyl obviněn z týrání. Kapela se jmenuje Alamaailman Vasarat. Vyskočila na mě s jemnou basovou linkou a jednoduchými klávesami. K tomu jemná trubka a hlomozící bubny. Jak jsem píseň zaslechl, už volám své potomky se slovy – to je naše budoucnost. To budeme hrát.

Plán je následující. Oslovím naše dva učitele na zušce. Jeden na trubku, druhý na klávesy. A přepošlu jim od na logopedii nevyslovitelné kapely píseň Luonto Tuli Lähelle. Požadavek, nebo spíš prosba – co takhle, kdybych tuhle skladbu s dětmi nacvičil a příští absolventský koncert, kde to stejně jen skřípe a zívá, bychom trochu rozhýbali. Potomci se zatím srdnatě brání. Logicky, nechtějí vypadnout z role skřípalů, protože ve stádě je teploučko. Ale umluvím je. Snad. Učitel na klávesy i na trubku, to jsou vysloveně božidarové, ti do toho půjdou. Příští absolvenstský koncert, dožijeme-li se, rozparádíme. Tak. No jo, nechce se mi do toho, líný jsem jako vepř. Ale když se tím popoženou potomci k větší srdnatosti, proč ne.

Takže k tomu cirkusu.

Ale zůstanu ještě chvilku u toho rodinného. Jeden z mých synáčků moc rád maluje. A pořád na mě dorážel – já chci Facebook, prosím, chci Facebook, abych mohl ty svoje obrázky někam dávat. A já se těm sociálním sítím u dětiček braním stejně srdnatě jako ony společnému absolventskému skřípání se mnou. Jenže já mám výdrž. A nabízím alternativy. A jednu jsem našel. Jmenuje se Deviant Art. Sociální síť, kde lidé sdílí své malířské a další umění. No krása. Pár dní jsme si tam čmuchonili a hledali a už tam má synáček svůj profil a sdílí to své umění a těší se z každé hvězdičky, kterou dostane. Přitom jsem ho hrdinsky uchránil před toxickou drenáži sociálních sítí Facebooku a spol. A třeba se mi v budoucnosti poděkuje. Deviant Art mu ukáža za pár let jeho kreslivou historii, na rozdíl od Facebooku, který by mu ukázal jen historii výkřiků do prázdnoty dalších výkřiků.

Začal kreslit tak před rokem. Možná třemi čtvrtinami roku. Najednou jako kdyby v něm něco luplo. Kreslí moc pěkné, líbivé, ale dětské obrázky, pak bum, už z něho padají trochu pubertálněji laděné komiksové postavičky, které mají skutečný výraz a zdají se na papíru ožívat. Jéje, jak dlouho já ho jemně tlačil do tužky, aby zkusil stíny a hledal i v tom malování trochu hloubky. A tu, synchronicita je bestie, na mě bůhví odkud vyskočilo video o stínování koule. Základního tvaru. Nehledal jsem ho, vyskočilo samo. Na video jsem koukl a začal stínovat A žasl. Funguje to. Celý unešený běžím za synáčkem a už před ním s jazykem vyplazeným soustředěním stínuji kouli. Zaujalo ho to, zkusil to.

Teď následovala výzva. Když je on na Deviant Art, musím taky. Má námitka, že kreslení mi zase tolik nejde, odmítl mávnutím ruky. Musím, tak už jsem tam také a bojuju o hvězdičky.

Ale zpátky k tomu cirkusu. Když jsme z něho odcházeli, dohadovali se synáčci o tom, co šašci jedí. Vyšlo z toho, že šašci jedí výhradně a pouze bonbóny. Jinak by to nebyli šašci. Cirkus se jim moc nelíbil. Byl takový nemastný neslaný. I ta cirkusácká kultura jako kdyby chřadla. Ale třeba byl dobrý, děti tleskaly a smály se… tedy ty ostatní, ty moje dvě kriticky obhlížely situaci a pak zkonstatovaly, že jsme měli jít radši někam ale úplně jinam.

Tak, udělal jsem si jeden text odpočinkový, ryze rodinný. Zítra zase zasednu do kulometného hnízda veřejného dění.

Vložil: Štěpán Cháb