O nekulturním úpadku z mnoha stran. Komentář Štěpána Chába
komentář
12.09.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Ze seriálu Most!
Byl jsem s dětmi v lidovce. Po prázdninách se ten zadrhnutý kolotoč notiček a houslových klíčů zase rozmotal a začal s mručením protáčet všechny ty naše malé české Mozarty po divech notového zápisu. A protože oba menší potomci byli současně hypnotizovaní na hodině metronomem, měl jsem od výchovy přes půl hodiny opušťák, tak jsem vyrazil do knihovny. A tam se to stalo. Zdivočel jsem jako to zvíře. Ale tiše, jen uvnitř sebe.
Do knihovny jsem svého času chodil neustále. Týden co týden jsem si z ní odnášel kupy knih a četl a četl. Teď už nemám čas, čtu pramálo a to pramálo lovím přes internet v antikvariátech. Do knihovny jsem zabloudil tak nějak po paměti a náhodou. A spatřil katastrofu. V regálech, kde dřív byla mezi braky četná místa s krásnou a setsakra hodnotnou literaturou, zbyly jen braky, hodnota byla odsunutá do skladu, nebo poslaná na recyklaci, aby se z nich udělal futrál na slepičí ovulaci. Když jsem pak atakoval knihovnici dotazem, zda má Sylvii Plathovou, ona mi po kontrole v computeřisku pravila, že ne, a když jsem ji jemně upozornil na „h“ ve jméně PlatHová, vykřikla radostně, že jednu mají… ve skladě, můj vnitřek zavyl jako celá smečka vlků. V knihovně neví, že se Plathová píše s „h“, dál už padnout nejde. (Sylvie Plathová je jedna ze zásadních světových básnířek, její jméno by mělo v knihovnickém oboru být základem vzdělání, to mi promiňte, jako kdyby si stavbyvedoucí pletl vápno a cement… to bylo, jako když jsem byl onehdá v jiné knihovně a zpoza regálu vyslechl od knihovnice větu – Eurípidésa nemáme – no já myslel, že vyrostu).
Tak nějak to ve mně zbytek dne klokotalo.
Večer jsem si pak vzpomněl, že jsem Tomáši Kolocovi chtěl na jeho pondělní text odpovědět e-mailem, abych mu pocuchal nervy s mým pohledem na seriál České televize Most!, který jsem měl tu smůlu také se zvědavostí v době jeho premiéry vidět. Ale řekl jsem si – echt, co se do toho pouštět a katit se zbytečně.
Ale po návštěvě knihovny to ze mě čpí, až se zalykám, tak neodolám a zatnu drápek.
Můj nejmilejší z Tomášů, napsal bych mu, s tím Mostem jsi trochu na scestí. Dovolím si před tebe postavit dva filmové počiny. Seriál Most! a Formanův film Hoří, má panenko. Obě díla si tropí šoufky z prostého lidu. Škádlí ho a hrají si s ním. Ale podívej se na ty jemné (i méně jemné) rozdíly.
Když si sedneš k Formanovu filmu, vidíš, že i on si utahuje z prosté lidské malosti. Ale ukazuje ji s takovou jemností, s takovým citem a laskavostí. Jeho film je pohlazení. Strašně něžné Formanovo pohlazení, protože je, jako tvůrce, součástí té malosti. A je si té malosti vědom. A tedy točí a tvoří s pokorou. Jeho film se desetiletími ukázal jako jeden z nemnoha pokladů české kultury.
Na druhé straně stojí seriál Most!. Ten svůj „humor“ postavil na karikatuře a na výsměchu. Jeho „humor“ je neurvale necitlivý, násilný a snad až buranský. Jde z něj cítit, jak se té běžné lidské malosti nadřazeně vysmívá. A přitom se snaží o jakousi mentorskou převýchovu k lepšímu člověku dle progresivních zásad smýšlení. To vše zaobalené do fekálního humoru a až otupující sprostoty. Je to karikatura, naplněná hnisem pohrdání těmi, o kterých má vyprávět. Seriál je ukázkou toho, když v sobě tvůrci nemají žádnou pokoru a jen pohrdají svým divákem. Nereflektuje duši národa, ale ukazuje národ jako nádor.
Když bych oba počiny postavil vedle sebe a představil si je jako umělecká díla, Formanův film by měl podobu barokního baculatého andělíčka s potutelným úsměvem smějící se české bestie, seriál Most! by získal velmi naturalistickou podobu vzteklého psa, který se chystá skočit a rozervat oběť na kusy. A tou obětí je divák. Nikdo jiný než divák. Seriál Most! je velmi nekulturní, až odporný počin. Produkt trochu buranské a nevědomé kultury, produkt kultury sebestředného egoismu.
Podobný pocit ve mně vyvolal film Díra u Hanušovic. K němu jsem vykonal onehdá tuto poznámku a začal nemít v oblibě jeho tvůrce Miroslava Krobota: „V Praze tomu určitě říkají sonda do duše národa. Jinde tomu prostě říkají šmíra.“ To samé lze zkonstatovat u seriálu Most!.
Ten úpadek kulturnosti českého národa jde vidět od knihovny až po současnou filmovou tvorbu. A všechno je to svázané do jednoho velkého nic, které z naší kdysi veliké kultury teď vytéká a páchne.
Ještěže jsou tu zušky. Onotičkované dětičky jsem si vyzvedl z rukou šikovných učitelů hudby a chvátal ke klávesnici. Táhne na půlnoc, jdu si pustit film Hoří, má panenko. Na chvíli, než mi zaklapnou víka.
Vložil: Štěpán Cháb