Pližmo po Praze a zase zpátky. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Tramvaj

Povinnosti mě zase po roce vyhnaly na několik málo dní do Prahy, matičky naší rozsochaté, věžemi poseté. Vzal jsem potomky kouknout pod ocas toho našeho národního koně, koukli jsme na tolik kritizovaná letadla s motýlími křídly na Máji, dostal jsem skutečnou tajnou depeši o několika stovkách stránek, její přečtení a pochopení mě teprve čeká, to se mi pak bude postupně rozsvěcet tak, až mě pro odběr načerno přijede zatknout nějaké komando z ČEZu.

Ve vlaku zmizely záclonky na dveřích kupé. Nepříjemné. Zato přibyli ramenatí muži, kteří prochází chodbičkami a s nápisem SECURITY na zádech pouští na lidi hrůzu. Asi bezpečnostní přílivová vlna z Německa, kde je cesta železnicí na určitých místech praktickou ukázkou nějakého pěkného postapokalyptického béčkového filmu. Nelíbilo se mi to. Ale zvykneme si. I Němci si zvykli.

Potkal jsem i tradičně šťouravého práskače. Takového toho permanentního kata dnes už zapomenuté české švejkovské povahy, která s bretschneiderovskou pečlivostí vidí všechno, a to všechno hned běží naprášit někomu s ouřednickou autoritou. Jeden pán seděl ve svém kupé, vlak až na pár opuštěných dušiček v dalších kupé prázdný. Byl to ještě ten starý vagón, kde jde stáhnout okénko a nechat si do tváře vyfoukat pocit svobody. I jal se pán porušit trochu řád, pročechrat mu svou neukázněností perutě upjaté malosti. Vyklonil se z okna a kouřil. Rychlá cigaretka, jeden šluk, druhý. V tu chvíli už přes celý vagón šermuje Bretschneider, který svým bystrým čichem ucítil příležitost zapsat se do dějin. A už běží za autoritou v uniformě a dlouze rozkládá o nezdárném kuřáku a volá po jeho krvi.

Obhajoba drobné ničemnosti

Právě v tom je ale krása života. Koření. Ono by se s tou sterilizací člověka a společnosti nemělo zacházet moc daleko, abychom na konci procesu nezjistili, že už nám společnost nenaplňují žádní lidé. Ale jen Bretschneideři všech příchutí a barev, ale jediného určení. Drobné ničemnosti přece dělají člověka člověkem. Ne mávátko v ruce a povinná příslušnost k davu. A vyklonit se ve vlaku z okýnka a neposlechnout, je někdy ku prospěchu věci.

Drobný komentář po příjezdu z Prahy, sepsaný v půl druhé ráno. 

Jdu si číst tajnou depeši (skutečně jsem ji dostal jako jediný adresát, strašná zodpovědnost, tohleto). Zní to tajnosnubně? To je dobře, tak to má být. 

Vložil: Štěpán Cháb