Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Chudobou pokřivená mysl? Komentář Štěpána Chába

komentář 18.06.2024
Chudobou pokřivená mysl? Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Ne, takové boty nemám, mám krokouše od Vietnamců. Velmi nedůstojné, vím, ale nosím je jen doma, do společnosti si beru normální boty

Dovolím si jeden osobní, trochu pro mě ostudný text. Byl jsem přichycen při lži. A jdu se veřejně kát, protože tak by to asi mělo probíhat.

V pátek 14. června vyšel můj text Pachová stopa zahrádkáře. Tam jsem popisoval eskamotérské kousky, které prožívám na zahradě. Všechno to skutečně prožívám. Včetně vytrhané mrkve při pletí i zlikvidované prodlužovačky a globálním oteplováním opuštěných melounů. Ale u té prodlužovačky vznikla taková podivná lež. Kotoučovou prodlužovačku jsem si koupil před dvěma měsíci, protože se nám na zahradě rozrůstá tavolník. To je takový bazmek, kterému se ujala funkce živého plotu. A já ho prostě potřeboval sesekat. Jednak se nám prožírá do zahrady, ale také přes něj nejde vidět do křižovatky. A než tady řešit bouračku, tak je lepší udržovat plot patřičně u země.

Teď k té lži. No fuj, až se z toho studem zalévám teplem. V původním textu jsem v závorce uvedl, že jsme kotoučovou prodlužovačku dostali darem. Zánovní. Nedostali, před dvěma měsíci jsem ji koupil. Asi za 1500,-, možná za 2000,-, to už netuším. Na jistou nesrovnalost mě upozornila naše šéfová. Ne nijak kousavě, prostě se zeptala. A já začal tak nějak divně koktat a namotávat na tu svou kotoučkovou prodlužovačku snad až kotoučové malé lži a rozpaky mě začaly polévat. Šéfová, asi tušila, že začínám tonout v blábolech, přeřadila výhybku hovoru a přešla to velmi decentně a ohleduplně.

A já tu pak seděl půl hodiny na zadku a říkal si – sakra porte, co to bylo? Proč jsem v textu napsal, že jsme ji dostali? Navíc zánovní? Proč? A proč jsem začal blábolit nesmysly?

A došel jsem k, pro mě, zajímavému závěru. Tak pro úvod. Takových patnáct let jsem se s touto společností i systémem rval trochu prachbídným způsobem, který vedl až ke kořenům orobince k večeři. Protože prostě nebyly peníze. Tele jsem byl. Takový podivný způsob života jsme vedli až do té doby, než ke mně naše šéfová natáhla ruku a z toho bahna mě vytáhla. Má vděčnost je za to nekonečná. Stálo to do té doby ale úplně za… zlámanou grešli. Od té doby se pomalu narovnávám.

Ale ta deviace chudoby ve mně očividně zůstala vězet jako zkamenělá. Dostali jsme ji, zánovní, všeptala se ta deviace do pátečního textu. Jako kdybych se styděl za to, že něco mám, že jsem se toho domohl. Dostal se k tomu vlastním přičiněním. Radši se shodím tím, že jsem ji dostal. Zánovní. Podivná lež, kterou jsem tam snad ani nevložil vědomě. Tedy aspoň si toho teď nejsem vědom. Nevím o tom. Že bych kalkuloval s chudobou a stavěl se do světla jedince, který musí nutně dostat něco zánovního, použitého? To je tak divné.

Možná je to i stud nad tím, že jsem si to mohl dovolit. Takový stockholmský syndrom jedince, který několik dlouhých let žil v bídě. A sleduju svou deviaci dál – mysl mě teď vysloveně nutí do toho, abych napsal – no jo, prodlužovačku jsme fakt potřebovali, to si obhájíš, ale napiš, že sis chtěl koupit tři knížky, už jsi je měl v e-shopu v košíku, ale pak sis řekl, že to je rozmařilost a zase to vypnul. Další řízení dřívější chudobou pokřivené mysli. Udělej ze sebe nebožáka k politování. (Ne že by se mi v hlavě ozýval jakýsi externí hlas, to je jen taková „literární“ licence).

Podtitul tohoto hraní si na vojáčky s vlastním stockholmským syndromem by mohl znít – a o tom to, k sakru, je. Hledat se a za nesmysly se kopat, aby se člověk do hrobu dostal trochu narovnaný. Nejspíš.

Je to jen maličkost? Drobnost, která nestojí za řeč? No, jistě, ale zároveň i takové nakouknutí do toho, jak s člověkem bída zacvičí. A jak teď cvičí se stovkami tisíc lidí po celé republice, kterým se postupně křiví mysl tak, jak jsem přistihl tu svou a dál jí tímto zaslouženě přes zadek. Ocituju Český statistický úřad: Míra ohrožení příjmovou chudobou dosáhla 10,2 %, materiálně a sociálně deprivovaných domácností bylo 4,8 %." To není pěkné číslo. „Milion lidí v Česku žije pod hranicí chudoby a jen těsně nad ní se nacházejí další zhruba dva miliony,“ napsaly loni v říjnu Novinky.

A když už jsem v tom kopání sebe sama do slabin, kopnu se ještě jednou, ať je to při jednom. Sem tam mi přijde zpráva na e-mail. A já často hřeším tím, že odsouvám odpověď. Všechno si přečtu a řeknu si - večer odpovím. Protože nějak neumím odpovědět krátkou větou - děkuju za napsání a podpis. Já se většinou rozepíšu na několik odstavců. A tak neodpovím. Ne, že bych nechtěl, prostě se mi to v tom mém bordelu zašubelí někam, kde na to už nevidím. Posunu si to na později. A zapomenu. Případného pisatele prosím o odpuštění a o profackování. Připomeňte se mi, zastydím se, odpovím. 

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb