Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

O slušnosti, kráse a lidském duchu. Komentář Štěpána Chába

komentář 17.05.2024
O slušnosti, kráse a lidském duchu. Komentář Štěpána Chába

Foto: Se svolením Jiřího Krále (stejně jako v textu)

Popisek: Obraz pana Krále, na němž je Ludwig van Beethoven.

Komentář pro Krajské listy píšu na každý den. Kromě víkendů a pobytů v nemocnici to dělám už sedm let a tak si dneska prostě odběhnu k něčemu krásnému. Něčemu, co je potřeba daleko víc, než neustále ležet v atentátech, lžích a manipulacích, zdražování a chudnutí. Nebo jen v takovém nemastném neslaném každodenním placení složenek. Napsal mi pan Král. Nesmírně krásně.

Už tu sedím bezmála dvě hodiny a hledám si téma na dnešní komentář. Nic do mě netrklo tak, abych, jak říká naše šéfová, usedl do kulometného hnízda a začal pálit. Ano, krká mě toho dost. Třeba teď část veřejnosti beze studu skučí na sociálních sítích o tom, že Fico je chuděra, že mu to nepřejí, přejí mu totiž uzdravení, ale… to ale je jako facka. Po počátečním šoku a tichu už se rozvíjejí teorie o tom, že Fico je proruský nenávistný skřet a že si za to může sám. Krká mě to, ale vede mě to spíš k jakémusi pocitu marnosti, než do kulometného hnízda. A tak si sednu ke kráse.

Napsal mi totiž pan Král. Maluje. A napsal, že prý jestli chci, můžu jeho obrazy použít jako ilustraci k mým komentářům. A já do toho jdu. Ale nejdřív se trochu zabrebentím.

Dneska jedna z mých ratolestí odmítla jet do lidovky. Na housličky. Důvod byl krásně přízemní. Objednal si nějaké malé serepetičky, které pro svou existenci neodkladně potřeboval a měl s nimi přijet pošťák. A protože na housličky poctivě cvičí a dlouho jsme nemarodili, napsal jsem pančelce „H… nepřijede, bo dneska to prostě nejde.“ A osaměli jsme. Druhá ratolest s mou paní do lidovky, pro změnu na trubku, odjela. A udělali jsme si pěkný den. Dvě hodiny jsem urputně nahazoval práci, kterou mi bylo souzeno udělat, seděl nedaleko mě a probírali jsme celou existenci. I proč je nebe modré a proč tam někdy není šolich trochu rozumnější barvy. Nebo o norském městě, kde velkou část roku nesvítí slunce, protože je město obklopené skálami, a tak si na skalách udělali obrovské zrcadlo, které jim sluneční paprsky posílá zprostředkovaně dolů. Někde jsem o tom četl. No co. Pak jsme šli zalévat zahradu. No ano, zahradničíme jako o závod. Je krásné si sednout a prostě jen koukat, jak to raší a bují a rve se to o místo na světě. Takové uklidňující.

Zahrádka, ano, tu jsem letos trochu rozšířil. Zasazené mrkve, petržel, celer a řepa a cibule, také pórek. A hned vedle hrášek na sezobání dětmi. A také jsme vyplundrovali plotový keř, který už nám hrozil požrat půl zahrady. Místo plotu máme teď rybíz a hromadu jahod a maliny a hned vedle rajčata a papriky. A dýně. A patizony. A také zkoušíme meloun, když už se globálně oteplujeme. A mezi tím vším se, doufám, rozroste nepřeberné množství kytek, takových těch pro včely a motýly. A také bylinky. A koření na polívku. A letos jsem se pustil do stavitelského řemesla a z krajinek vyrobil primitivní brambořiště, kde doufám v úrodičku, která si zaslouží trochu té breburdy (viz Medvědi z Kolína). A pozor, brambořiště stojí, nepadá, neklíží se, nevzbuzuje u kolemjdoucích ani záchvaty trudomyslnosti (to zmiňuju schválně, protože s šikovností jsem na tom na štíru. Onehdá, už je to let, jsem volal instalatéra s tím, že nám praskla voda ve zdi a že musí okamžitě přijet, protože apokalypsa je na dohled. A on přijel. V ruce majzlík, palici, v očích vzpomínky na hodinu náboženství, kde důstojný pán probíral potopu světa. Podíval se na místo zločinu, podivně po mně sekl okem, vzal kleště, utáhl kohoutek u zdi, nic neřekl a odjel… no jo, tele jsem, ale teď už bych snad poznal i já, že mám utáhnout, ne hysterčit).

Když jsme dozalévali, pozorovali jsme z dvou metrů kosici, která si na kraji zahrady, na bezu, udělala hnízdo a sedí tam na čtyřech vajíčkách. No ano, na čtyřech. To máme spočítané. Jak odletěla, už jsme se k hnízdu připlížili a zvědavě nakukovali. Ale jenom chvilku, jak jsme dopočítali, už nám nad hlavou křičel kosí alarm, tak jsme prchli.

Napsal mi pan Král. Poslal mi spoustu svých obrazů. Dva sem dám. Dva, dle mého, nejpovedenější. A pokud mi paměť dá vzpomenout, určitě časem přidám další, do dalších textů. Hned jsem panu Králi napsal, co se mi stalo před čtrnácti dny. Seděl jsem s tím, že mám před sebou horu práce, kterou musím udělat. A jak sedím, koukám, vedle mě leží tužka. Chopil jsem se jí, přitáhl před sebe papír a začal malovat hrušku. Prostě hrušku. A strávil jsem nad tím hodinu, práce mi byla tak nějak šumák. Jemné tahy tužkou, poprvé snaha o stíny. Po hodině jsem odstoupil od díla a nadmul se jako páv. Vypadalo to dočista jako hruška. Študovaný by se nad ní jistě soucitně ušklíbl, ale já tam stál a bylo mi fajn. Ono to malování, to je krása.

Odběhl jsem si k nemístnému brebentění. Proč? Snad proto, že je někdy potřeba nebojovat neustále proti sedmihlavým saním, ale tušit za zákrutem příjemné místo s voňavou bábovkou a chvilkou klidu. Svět dává smysl. V takové té všednosti. S tužkou v ruce, po lokty v hlíně, nad hlavu v dětských serepetičkách. Jak je ten život vzácně krásný. A jak je nepochopitelné, že někdo má pocit, že svět bude dávat větší smysl, když se zbraní v ruce někomu tu krásu vezme. Kdekoliv na světě, v konfliktech, válkách, na ulici, kdekoliv. Nenávist je hloupý vynález.

 

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb