A nedělám z nich anarchisty? Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Dětská hračka, ilustrační foto

Synáčka baví vymýšlet vtipy. To takhle jdeme z nádraží cestou z lidovky (učí se na trubku), prší, že by psa nevyhnal. Synáček je zamlklý, jde před námi. Najednou se zastaví a že nám řekne vtip. A tak povídá. „Bydlí spolu dva ohně. Ráno vstávají. Jeden jde do práce a druhý mu říká – co tak chcíple.“ A zase se odmlčel. Jde před námi a za pár minut zase, že nám řekne vtip. „Přijde kluk z venku, celý zmoklý. Táta na něj koukne a povídá: Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš chodit domů zlitej.“

Po čase za mnou přišel a povídá, že má pro mě jeden sprostý. Tak sem s ním, já na to. Vyšel z něho takový sofistikovaný vtip s ocasem. „Stojí Čech a bičuje koně. Když už je z bičování celý utahaný, řekne vedle stojícímu Anglosasovi – Angličane, pojď bičovat. Na což Angličan odevzdaně řekne Bitch.“ Vtip s ocasem, jeho vtipnost člověku dojde až v okamžiku, kdy zatápí v lázeňských kamnech a myšlenky mu samovolně táhnou hlavou. Jako se to stalo mně.

Vyprávím synáčkovi o všem. Je mu deset a už chytil tu tradiční českou patinu nespokojeného kverulanta, kdy na adresu politiků trousí jen poznámky – máme to tu krásné, jen ty politiky máme neuvěřitelně pitomé a blbé a snad až navedené. Často, když dopíšu komentář, běžím dolů a vyprávím o něm své krásné a moudré paní. Co zase ty vyhaslé duše kde provedly a co to pro nás znamená. A dohadujeme se o tom, sekáme argumenty a lomíme rukama jak babky na pavlači a u toho nás poslouchají ratolesti. Odboj, normální odboj, tohleto.

Až si někdy říkám, abych z nich s takovým přístupem nevychoval anarchisty, kteří si ničeho neváží. Ale ne, pak je tu druhá stránka věcí. Taková ta, kdy je učím lásce k vlasti. Och, to zní nabubřele. Jako kdybych jim do krupicové kaše místo skořice sypal nastrouhané mramorové pomníky našich velikánů. Ale kdeže. Stačí si povídat, ukazovat, mluvit o tom. Za tu dobu, je mu deset, druhému osm, jsme probrali českou historii od Přemyslovců až po náš vstup do unie. Jen tak, když si vzpomenu na nějaký detail z historie, už to do nich sypu a maluju to jako Josef Lada ty svoje obrázky české krajiny. Nebo stačí jít kolem nějakého pomníku, památníku, zkrátka minout nějaký ten mramor, a už jsem k nezastavení. Nedávno před zkouškami jsme míjeli pomník rudoarmějcům. A to já hned lekci z historie, která to vzala od Stalingradu až po Osvětim, chvíli se zdržela v gulagu a v Číně a než by se jeden nadál, už jsme měli zpoždění a ke zkouškám sprintovali.

A nenechám je vlčet, už roky, co ta nedochůdčata začala chodit, chodíme po přírodě, děláme potůčky, sbíráme houby, děláme domečky pro skřítky (na to už je teď moc neužije, stárnou mi). Na každé výpravě mám igelitku, do které sbíráme bordel, co nedorostlí jedinci naší společnosti vyhazují kolem silnic nebo do lesů. A poznáváme přírodu. Stromy, brouky, květenu. A i tam jde vytvořit sněhuláka s dostatečně bojovným výrazem. Na zahrádce dřou jako barevní, hádáme se o tom, co kde poroste a co tam rozhodně neporoste a už tři roky plánujeme, že budou i slepice.

Teď bych je rád zavedl do tajů výpočetní techniky. S umělou inteligencí se setkali. Nebráním jim ani v poznání virtuální reality. Je to zajímavé, bude to jejich svět. Zároveň jim říkám o rizicích, o nebezpečenstvích, která to s sebou nese. Nemám nijak potřebu je udržovat v prvobytně pospolné nevědomosti v zácviku. Musí vědět proti čemu, případně s čím k ruce bojovat. Jen nevím, jak jim ukázat svět programování, svět zítřka. Protože jako člověk včerejška a trochu možná ještě dneška, je mi ten kosmírný jazyk počítačů trochu vzdálený. To znamená, že mu kulové rozumím.

A tak si tak říkám, co z nich pro tu společnost vychovávám. Cynika. Rozhodně. Věčného kverulanta. Každopádně. I člověka, který tuší a ví, proč a proti čemu kveruluje. Modlím se za to. Snad i humoristu, který tu existenci bude umět a chtít vošvejkovat k nepoznání. Doufám. Snad je tohle lepší investice, než jakákoliv jiná.

Vložil: Štěpán Cháb