S díky do Prahy a zase zpátky. Komentář Štěpána Chába
komentář
16.11.2023
Foto: Pixabay
Popisek: Ze Všeobecné fakultní nemocnice přímo na Hlavní nádraží
Pobyl jsem v úterý v Praze, matičce měst a maceše vesnic. Krásné to tam mají. Měl bych pár výhrad, ale nechám si je od cesty.
Byl jsem na pooperační kontrole po šesti týdnech. Doktorské zajímalo, jestli jim po tom rozříznutí hrudního koše a výletu na mimotělní oběh krve dobře srůstám. Ten den, už před šestou ráno, jsem se probudil mocným kýchnutím. Běžně to tak nedělám. Běžně prostě otevřu oči a začnu se pídit po důvodech, proč je ještě zavřít a spát dál. V úterý ne. Místo budíku ohromný kýchanec, hodný potlesku i od soptící Etny. To mě probudilo s rázností dozorce na cele.
Jak jsem totiž už v deset dopoledne říkal ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze – sestřičko, kašel, škytavka a kýchání, to mi ještě moc nejde – a sestřička se zachichotala, a pak s vážnou tváří vysvětlila, že s jizvou od krku až skoro k pupku se ani nedá nic jiného čekat. Moc milá sestřička, všechno vysvětlila, poradila, pomohla. Učiněné andělské vtělení (teď si trochu sypu popel na hlavu, v mém reportu z pobytu v nemocnici jsem se na sestřičky trochu osopil. Pravil jsem, že si úpících pacientů moc nevšímaly a byly radši zalezlé na sesterně. No, polovina ano, druhá ne. Sestřička z úterý byla z té druhé poloviny).
Doktor, táhlo mu jistě na osmdesát, si mě v ordinaci položil na lůžko, musel jsem být do půl těla, a začal zkoumat pooperační pohromu. Nic neříkal, prohlížel si jizvu, sem tam do ní šťouchnul, vydal povel vrtět hlavou, vrtěl jsem tak, jako kdybych se udivoval nad stavem naší země, sledoval bedlivě jizvu. Pak mě začal luxovat stetoskopem, na hrudi, pak povel sednout si, vyluxoval záda. Povel obléknout se. Sednout si. A začal výslech.
Ptal se na problémy s jizvou. Žádné nejsou. Mám vyšší tlak, zkonstatoval doktor při pohledu do papírů. Pořád útrpně spím na zádech, protože na boku to nejde, povídám mu. A spím blbě. Dvě hodiny spím, probudím se. Pak dlouze usínám, dvě hodiny spím a probudím se. A to až do rána. Doktor na mě zaměřil oko a povídá – málo se hýbete, musíte se unavit, pak budete spát dobře. Namítám, že mi to při propouštění z nemocnice zakázali. Jen jemné procházky, víc nic, a těch jsem se držel. Doktor na to, že když se neutahám, neusnu. A chraň mě ruka páně, pravil zlověstně, abych si nechal někde předepisovat prášky na spaní, to by mi spánek jen rozhodilo. Moudrý doktor, žádné práškovací letadlo jako jiní. Vrtím hlavou, stejně jako při vyšetření, řka, že to já ani prášky nechci. Jen informuji o problémech.
A přehodnocuju, pane doktore, vykulil jsem se na něj. Jak mě rozřezali, sešili a vrátili zpátky na to mé bydlo, nějak se ve mně ozval hlas, který se neustále ptá po smyslu. Chce vědět proč. Jako malý neodbytný harant, doráží, ptá se, chce se dostat k jádru věci. To se pak špatně hledí třeba na skopičiny těch našich politiků. Tam to proč zní nejhlasitěji. Ale ne nad činy těch našich hlav pomazaných, ale spíš nad tím, proč jim věnovat takovou pozornost, když je to jen taková šaráda, jako když býkovi mávají červeným hadrem před očima, než do něj zapíchnou nějaké dobře nabroušené ostří. Neodvádí to moc pozornost od něčeho důležitějšího?
Jako kdyby nás posledních pět let udržovali uměle v neustávajících chmurách. Nic nemá smysl, nedává smysl, perte se o život, o živobytí, o životní prostor. Všude je ohrožení, nepřítel, něco, co vám usiluje o zdraví, o peněženku, o klid v duši, o rodinu, o příčetnost. Nevím, v jednu chvíli jsem mluvil na doktora, v další bez přerušení pokračoval v jakémsi vnitřním monologu.
Vykopl mě z ordinace. Jsem prý na dobré cestě stát se zase na chvíli součástí společnosti bez vážnějšího zatěžování našeho zdravotnického systému. Při odchodu na mě koukl a povídá – navenek vypadáte jako klidný člověk, ale uvnitř vás hrozně pracují nervy. Dejte si na to pozor. Jak krásně mě přečetl.
A jak rád bych mu vyprávěl o Vás, čtenářích Krajských listů.cz. Když mi doktor v Liberci 29. září řekl, že pojedu do Prahy na bypass, že si nejméně čtrnáct dní poležím v nemocnici, a pak dva tři měsíce budu halekat při každém pohybu, sepsala naše šéfová krátký text, kde Vás požádala o pomoc. Další měsíc až dva budu bez peněz, protože ve stavu, do jakého mě operace uvede, nemůžu sedět u počítače a pracovat až 12 hodin v kuse. Prostě bych to nezvládl (zkusil jsem, skutečně nezvládl, začne toho bolet až hrůza). A Vy jste se na mě složili, takže dva měsíce skutečně nepadneme do pangejtu. Za to Vám všem patří můj hluboký, velmi hluboký a pokorný dík. Kdyby toho nebylo, nejspíš doktor svou poznámku na odchodnou poupraví, protože by řekl – pane, vy jste i na první pohled neskutečně nervózní člověk, zkuste tu neurózu trochu zmírnit. Nejspíš by mě na kontrole stejně neviděl, protože by mě předtím vezli nohama napřed. Pokorně děkuji, na Váš účet jde, že tu budu ještě chvíli prudit.
Doktor mi několikrát důrazně řekl, že se musím hýbat, žádná rekonvalescence, pohyb. Chodit, jezdit na kole, cvičit. No, tak jsem ho vzal vážně a od Všeobecné fakultní nemocnice to vzal pěšky na Hlavní nádraží v Praze. Matně jsem si pamatoval, kterým směrem to je. Tak jsem vyrazil. Tři předpokládané kilometry se mi změnily na dvanáct, protože jsem při hledání nádraží příjemně zabloudil, nakouknul do baziliky svaté Ludmily (bez bloudění bych její útroby ani nezahlédl... všimněte si, jak ti naši předci, bez jeřábů a bagrů, stavěli nádherné, dechberoucí budovy, my se dnes zmůžeme tak akorát na krychle, takové lego bez fantazie a bez krásy, jako kdyby ti naši předci byli o tolik, tolik zkušenější a šikovnější než my, my totiž stavíme jako děti, bazilika svaté Ludmily, jedna z krás Prahy, u které jsem prostál dvacet minut a jen obdivně zíral). Na nádraží jsem si, to už byla jedna hodina s polednem, koupil bagetu s tofu, mrkví a zelím (tož, pan doktor hlomozil, že jíst se musí, ale zdravě), byla až překvapivě dobrá.
Pak už jsme jen vsedli na kůň a vyrazili zpět k domovu. Cestou jsem (už pokolikáté) užasl nad krásou labského údolí, které se táhne od Lovosic až k Děčínu. Není na celém širém světě krásnější krajina. Není. Kdykoliv tamtudy jedu, chytám se existence a křičím – jo, jo, takhle je to nejkrásnější, díky, díky – a valím oči, div mi nevypadnou.
Komentář, který postrádá pevnou linku, nemá úvod, nemá stať a závěr, ten se také odebral do říše pohřešovaných. Ale pro jednou mi to odpusťte. Hledám smysl. A otázka ,proč‘ mi pořád straší v hlavě. Včera ve tři odpoledne jsem se nachytal při tom, jak už hodinu sedím s hlavou opřenou o stůl a nevím, o čem psát… a hlavně proč. Oni ti naši milí političtí neustále vyvíjejí nějakou aktivitu, nad kterou stojí za to se chytit futer a vynadávat se až k zemdlení. Ale ta zatracená otázka ,proč‘ je teď ve mně jako v koze. V takovém stavu se stať i závěr vytrácí a na úvod se konstatuje, že konec je v nedohlednu, ač už vypisuje účtenku. Pro jednou. Na pátek koukneme oslavu 17. listopadu s trochou kocoviny. To si žádá pozornosti.
Vložil: Štěpán Cháb