Na kukačku do pražské nemocnice. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační obrázek nemocničního pokoje

Naše milá šéfredaktorka mi nenápadně připomněla, že bych měl zplodit jakousi reportáž psanou na oprátce z toho našeho zdravotnictví. Nuže dobrá. Ve třiceti první infarkt a první stent. Pak osm let klid následovaný pěti infarkty během čtyř let. Dva z nich jsem přechodil. To vše doprovázené třemi dalšími stenty. Na začátku října jsem svému kardiologovi napsal, že to na mě zase leze. Co on na to? Poslal mě na stent do Liberce. I vyrazil jsem. A skončil v Praze rozřezaný na prvočinitele.

V Liberci mi totiž po téměř hodinovém vrtání se v tepnách oznámili, že ty moje tepny odmítají přijmout vložené stenty a že se v oněch místech uzavírají. A že jsem právě v kritické fázi, kdy se mi uzavírají dvě tepny najednou a hrozí, že to se mnou prostě praští a už nevstanu. Řešení? Bypass. A hned dvojitý. Dvě hodiny jsem se bránil a tvrdil, že je to moc definitivní a jestli by to nešlo jinak. Nešlo. A tak jsem si dva dny poležel v Liberci, kde mi soused na posteli vyprávěl děsivé zkazky o bypassu. Jemu prý nedbalí doktoři přišili bránici. No, potěš Pánbu. Třetí den už mě převáželi sanitkou do Prahy, do Všeobecné fakultní nemocnice. S jakou škodolibostí jsem v půl sedmé ráno projížděl páteční probouzející se Prahou a poslouchal, jak kvůli mně houká maják a krká nejméně sto tisíc lidí v dosahu nepříjemného budíku.

Pak mě přešla legrace, vyklopili mě v nemocnici, přihadičkovali k posteli v pokoji pro čtyři, zavěsili bažanta a přestali se o mě zajímat. Jen přibíhali odebrat krev a změřit tep. A já sledoval okolní osazenstvo, rozřezané, sténající a dovolávající se bolest tišících pilulek. Všichni na hrudi jizvu zafačovanou od krku až k pupku. S jakým hekání a halekáním se zvedali z lehu do sedu. A zase zpátky. Jako nějaký perverzní orloj, kdy jeden svatý začne hekat a zvedat se na posteli, přičemž druhý za stejného hekání a proklínání všeho živého si lehá. Za chvíli se k nim připojím. Jen překlenout víkend. A ten utekl, bažant se několikrát naplnil a zase vyprázdnil.

Pondělí osm hodin ráno. Sestřička mi dává do ruky antibakteriální mýdlo. Říká – pořádně se vydrbejte, jste na řadě. Plný očekávání se zbavím všeho živého na povrchu mého těla (na dlouho naposled, protože s jizvou už se musím umývat velmi úsporně) a rozjařen si sedám na nemocniční lůžko. Ostatní pacienti na pokoji (ani jeden pod sedmdesát let) na mě účastně hledí, přejou, ať to zvládnu. A já to zvládnu, jsem silný jako buk. Mávnu na ně, když mě dvě lepé sestry odváží o patro výš. Zvládnu to. No, jak se to vezme.

Na sále je zima. Klepu se, zčásti zimou, zčásti nervozitou. Přistoupí sestřička a praví, že pode mnou zatopí, aby mi nebyla zima. Pán na pokoji v Liberci mi říkal, že když jemu přitápěli, připekli mu zadek. Lůžko začíná opravdu hřát. Přestávám se klepat. Přistoupí dvě sestřičky. Jedna z nich praví – zamyslete se nad něčím pěkným, s čím usnete, v tom budete. Usmívám se jako sluníčko. Připojí na mě nějaké kapačky, začne se mi točit hlava. Pak mi dají masku a bum, nejsem, zmizel jsem a lapiduši se na mě můžou vrhnout s těmi svými kudličkami.

Teď by mohla následovat jakási surrealistická část, kdy se mi z mlhy vynořovaly podivné vidiny, kterak mi lékař nebo ošetřovatel masíruje velmi vehementně nohy a hruď, jako kdyby se snažil prokrvit mé na mimotělní oběh napojené tepení. Snad tomu tak i bylo. V tu chvíli mi to přišlo neskutečně absurdní a směšné. Ale zatím bezbolestné.

Vidiny ovšem nahradila realita. Probral jsem se. Někde uprostřed noci. Na jednotce intenzivní péče. A já se neprobudil, probudila se sama podstata bolesti. Nevnímal jsem nic než bolest a žízeň, strašnou. Ze tmy se vynořila sestřička, dala mi napít, trochu, pár loků, řekla, že v kapačce mám morfin, morfium, nevím, něco z toho. Ať zkusím spát. Nejde to. Popadnu ovladač polohy postele a snažím se najít polohu, kde mě tělo bude bolet méně než strašně. Není taková poloha. Dovolávám se pití. Nedostává se mi ho. Mám pocit, že jsem trochu zešílel. Sestřička si před mou postelí postaví improvizovanou postel z křesel, zhasne, lehne si. Nenávidím ji. Strašně. Nedá mi napít. Nepomůže mi. Nic mi neřekne. V jakési hrůze z bolesti jsem se ovládáním polohy postele dopracoval až do stavu, kdy pololežím, polosedím vespod pelechu neschopen pohybu a svíraný nezvladatelnou bolestí. A hodiny a hodiny sleduju s nenávistí, skutečnou a nefalšovanou nenávistí sestřičku, která si spokojeně bucá. Stav jakéhosi šílenství. Zazvoním na ni, chci po ní napít. Komentuje to slovy – do prdele. A dá mi dva loky, beze slova zhasíná a ulehá. A já tam vytřeštěně a s pocitem smrti žízní nesedím a neležím, trčím a nechávám se stravovat nekončícím návalem bolesti, která snad až paralyzuje.

V takovém stavu jsem se dočkal rána. Přišlo střídání směny. Místo sestřičky přišel bratr. Sestřička mu říká, že chci pořád pít. Je otrávená. Bratr mi pak říká, že kdybych moc pil, srdce to nezvládne a proto mi sestřička nedávala pít. Třeba mi to řekla. Možná také ne. Nevím, měla mi to připomínat, abych si nepřipadal jako mučený. S bratrem už je to lepší. Převeze mě na jiný pokoj. A začne tortura cvičení. Musím se zvedat. Cvičit ruce, nohy. Při jednom zvedání zažijeme pěknou taškařici. Zvedám se z postele na nohy, hekám stejně jako páni na pokoji, kteří ukazovali perverzní orloj. Bratr mi pomáhá. Ale protože jsem ve stavu nejistém, až kuriózním, začínám padat. Bratr, je ho oproti mně půl medvěda, padá se mnou. Celou dobu se mě snaží chytit, ale gravitaci nepřechytračí. A tak padám na kraj postele, hlava a půl rozřezaného hrudníku mi visí z postele, bratr se válí po mně. Oba křičíme. On hrůzou, já bolestí. U toho nemůžu dodýchnout, protože mi z těla trčí asi osm gumových hadiček, které se dotýkají uvnitř těla i plic, což mě nutí dýchat velmi povrchně a bolestivě. Až mám pocit, že se udusím. Přibíhá půl osazenstva JIPky, zvednou bratra, pokouší se se mnou zvednout postel polohovacím zařízením. Nejde to, v posteli lupne a už se ani nehne. Sípám, nemůžu dýchat. Všude řev, hlomoz, pak mě popadnou čtyři ruce, zvednou mě na nohy. Sípu, chytám se paniky za zadek. Rozbitou postel odvezou, přivezou novou. Tam mě položí, napolohují. Uklidňuju se. Sleduju, jak bratr kope do rozbité postele a křičí, ať si ty šunty strčí do prdele, že mě mohl zabít. A křičí. A křičí. Pak se uklidní a zbytek dne s ním je sranda. Fajn zdravotní bratr. Jen ho bylo půl medvěda.

Další sestra na JIPce se u doktora přimluví, aby mi vyndal ty gumové hadičky z těla. Že kvůli nim nemůžu dýchat. Doktor zkontroluje můj stav a praví - bude to trochu nepříjemné. A začne ze mě ty hadičky tahat. Je to jako kdyby se mi v břiše začala vařit krupicová kaše. Neupím, neskučím, jen mám pocit, že tohle už je přespříliš. Jednu hadičku mi v břiše nechá. Pro sichr. Prý mi sahá z pupku až někam k ramenu. Vnitřkem. Ale začalo se mi dýchat o poznání lépe. 

Převezli mě zpátky na oddělení, abych cvičil svůj čestný part na orloji. Nevymlouvám se a s hýkáním doplním trio svatých. Hýkám, co mi síly stačí. Zvedám se a zase si lehám přesně v rytmu, který určuje pokoj. A sleduju dění.

Lapiduši svou práci nejspíš odvedli dobře. Večer se na mě jeden přišel podívat, celou tu katastrofu odkryl, pokyvoval si, namazal mě od krku k pupku, zafačoval a se slovy, že je to dobré, zase šel. Se sestřičkami už je to jiné. Jsou všudypřítomně nepřítomné. Ráno a navečer vběhnou do pokojů, změří tlak, odeberou krev, někdy připojí kapačku a utečou do sesterny, odkud se pak celý den ozývá smích a bujaré oslavy. Když lazar na posteli zazvoní v neplánovaný čas, vřítí se jedna do pokoje, supím okem přejede pokoj a pak zmizí. Mnohé z nich na lidi upoutané na lůžku ani nemluví. Jen holé příkazy. Zapumpujte rukou, povolte, vyhrňte si rukáv. A hned zmizí na párty na sesterně.

Psali jsme

Monopol na pravdu a pochyby jako trestný čin. Komentář Štěpána Chába

Větší roli sester, tu roli člověka, který je poblíž, slovem pohladí, uklidní, rozesměje, vnese do pokoje trochu života, pak plní uklízečky/sanitářky. Rusky a Ukrajinky, bez válečného stavu, ale ve spolupráci na prospěchu pacienta. Jasně, vytřou, dají člověku se opláchnout v lavoru, povléknou, jídlo dovezou. Ale přitom s člověkem neustále mluví. Štěbetají, švitoří. Měl jsem na pokoji pána. Nebylo mu dobře v roli svatého na perverzním orloji. Byl nešťastný, upadal do deprese. Přestával mluvit. Musel to vidět každý. Ale jen jedna Ukrajinka s tím něco udělala. Sedla si k němu a dvě hodiny s ním v kuse mluvila. Rozpovídal se, vyprávěl. Po těch dvou hodinách už na svět koukal úplně jinak. Vypadal jinak. Za sanitářkou pak volal - děkuju, moc děkuju. Nevím, v tom bych viděl velkou část role zdravotní sestry, která většinu času trávila na sesterně na párty. A jen když někomu vypadl drátek monitoru srdečního tepu, zuřivě se přihnala, aby ho zapojila. (Rozhodně ne všechny, ale nepatrná většina se tak chovala.)

Následoval covidový teror. Jednomu pánovi na pokoji přišla návštěva. Povídali si, modlili se spolu (jakási nábožná rodina to byla). Druhý den volali, že paní měla covid. A že nás otestují. Pán covid měl. Odvezli ho na izolaci. My ostatní nic. Až druhý den. Udělali další test a na izolaci jsem jel já. S covidem. A následně strávil na samotce s pánem pět dní, kdy k nám jen dvakrát denně krátce zaskočil jakýsi kosmonaut zabalený do bezpečnostního skafandru, vzal nám krev, změřil tlak a zase rychle utekl. Dobrá polovina personálu k nám přistupovala s nepředstíraným odporem a štítivostí (jako kdybych za to mohl). Jen v polovině doby na samotce nenápadně otevřela dveře ona ukrajinská sanitářka Nataša. A rychle mi podala krabici s džusem. Věděla, že ten nemocniční čaj plný chlóru nemám rád. Koupila mi ho za své. Věděla, že je mi tam blbě. A zase utekla. Fajn ženská, měla by dostat přinejmenším prémie.

A jak se slovutná pražská nemocnice poprala s nejnebezpečnější nemocí posledních čtyř let, tedy s covidem? Izolovala nás. Což je dobře, nesmíme virus roznášet. A dál? Dál nic. Personál štítivě omezil péči. Ptal jsem se, jestli nám zavedou nějakou vitamínovou terapii do kapačky. Tak to u nich prý nedělají, zněla odpověď. Tak aspoň čaj s medem? Nebo léky proti kašli, který byl neodbytně urputný? Ne, ani jablko navíc k večeři, aby měl člověk nějaký ten vitamín do boje s virem. Prostě nás přesunuli na izolaci. Jen jedna sestřička (nosila k nám vedle skafandru roušku a přes ní ještě respirátor), když při nucené návštěvě spatřila, že máme normální příbor a talíře od oběda, všechno popadla a hodila to do odpadního pytle. Snad aby příbor nebo talíř nenakazil celou nemocnici, holt erár. Jindy nám vše nosili v papírových talířích a s plastovým příborem. Nějaká léčba? To ne. Trochu podivná praxe. 

Teď už jsem doma první týden. Hruď, která má být v klidu, týrám permanentními výbuchy kašle z nemocnice dovezené covidové chřipky. Jedno místo jizvy se ne a ne zavřít, ale stále mokvá, takže zítra zase k lékaři, aby na to koukl, namazal, učinil závěr. Snad to bude fajn.

Přímé zkušenosti z českého zdravotnictví jsou ve zkratce v závěru. Lékaři svou práci asi odvedli dobře. Tepe mi to pravidelně a bez bolesti, jizva tlačí a bolí a každé zakašlání je jako popůlnoční setkání s Jackem Rozparovačem, ale netrhá se to, asi se to hojí. Ostatně, tři první dny doma jsem kvůli kašli nemohl spát v posteli. Spal jsem v sedu s hlavou opřenou o stůl. Jiná poloha mi prostě nedovolila usnout. Teď už spím v posteli. A to tak, že pořád. Něco málo dvě hodiny udělám, sepíšu článek, jdu na zdravotní procházku, přečtu kus knížky (čtu teď Cestu na konec noci od Louise Ferdinanda Céline), po dvou hodinách zalehnu a spím. A ono se to pomalu lepší. Pomalu. Ale lepší.

Jinak péče i zákrok profesionální, všechna čest a velké poděkování Všeobecné fakultní nemocnici v Praze. Výše vypsané byly jen osobní zážitky. Samotný zákrok a pomoc s mými problémy byly na vysoké úrovni. Velké poděkování veškerému personálu. I tomu, který se tvářil kvůli covidu štítivě. Je to svým způsobem pochopitelné.

Moc děkuju za nekonečný příval slov podpory i podpory jako takové, které se mi dostalo. Byla to nesmírná záplava. A věřte, vy, kdo jste mi napsali, že vám chci odpovědět a snad i odpovím, ale teď jsem v trochu úsporném režimu. Dopíšu tato slova a jdu spát. Už to zase všechno tlačí a volá po posteli. A až se probudím, třeba odpovím. Snad, možná. Pokusím se. Pokud ne hned, tak potom. Děkuju z celého opraveného srdce.

Vložil: Štěpán Cháb