Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ke dni matek, žádný zmatek. Komentář Štěpána Chába

komentář 15.05.2023
Ke dni matek, žádný zmatek. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Mateřídouška

Já se vám zase rozčílil. Sedl do kulometného hnízda, jak říká naše šéfredaktorka, a na rukojmí nehleděl. Byl z toho článek, který vyjde zítra. Protože naše šéfová, která kudy chodí, tudy mě chce vyvést z tématu, mi zadala úkol. Sepsat článek jako poctu maminkám a matičkám a mutrám a mámám. Však včera byl Den matek. A když článek v systému neobjevila, místo něho jen další řadu mrtvých, volala trochu rozmrzele, že bych přece jen mohl jednou pohlédnout na zázrak stvoření, ne pořád na všednost rozkladu. Nuže dobrá. Je půl jedenácté večer. Děti spí. Jdu se pokusit.

I já měl matičku, maminku, mutřičku naší. Když mi bylo asi dvanáct let, seděli jsme, já, moji čtyři sourozenci a máma, u stolu a jedli. Z rádia se na nás linula vůně rozhlasové hry, kde jakýsi hejsek tituloval svou matku slovem mutra. Přes stůl přelétlo několik spikleneckých pohledů a od té doby se matičce, hlavně tedy z mých pubertálních úst, říkalo mutro. To nebylo neuctivé. I slovo mutro jde pronést s láskou.

 

Ústavní soud jak Zeus určí

zda voda hoří nebo zurčí

rozhodne taktéž zdali mohu

před nohu klásti druhou nohu.

 

Měli jsme trochu nevychovaného tatíčka. Byl záletný, sem tam ho popadl rapl, mutru naší občas popral a byl nepřítomen. Z raného dětství na něj mám jediné dvě vzpomínky. Když jsem jako malý tonul v horečkách, měl jsem halucinaci, kdy se ke mně blížil pokojem a já se ho bál. Druhou, vzácnou, kdy mezi jím a mutřičkou naší krásnou asi došlo k nějaké dohodě – budou se k sobě chovat pěkně, snad kvůli nám, dětem, nebo se měli chvíli i rádi – zkrátka jedna ze zářících vzpomínek, kdy já hledím jako u vytržení na to, jak si dávají hubičku. Takovou něžnou, než otec odkráčel do práce. Snažím se, seč mi síly stačí, být právě takovým otem, abych dětem ve vzpomínkách nefiguroval jako monstrum. Ne, ne, i svého tatíčka si vážím, byl to rozsochatý a krásný člověk, jen trochu ztracený.

Maminka naše rozmilá, pochovaná před nedávnem, byla básnířka světového významu – no, no, jsem její dítě, v mých očích rozhodně světového, ne-li kosmírného významu. Proto ty nazdařbůh rozházené básničky, které rámují můj text. Ty jsou její. S hrdostí si je škudlím jako nečitelný soubor v počítači. Podařilo se mi ho s asistencí asistenta stáhnout ze zrušeného blogového systému Bloguj.cz (nebo jak se ten herberk jmenoval). Jsou plné podivných programátorských zkratek a je zatěžko z nich vydolovat krásu matčina básnění. Ale jde to.

 

Nekorektní psychopat

schválně se choval slušně

empaticky se vciťoval

a tvářil nevýbušně.

 

A tak si u toho říkám. Božínku, to by byl svět obohacen dalším skvostným Havlíčkem Borovským, kdyby se ten náš nemusel starat o hromadu dětí. Mutřička naše krásná si ukrádala čas a vášnivě četla. Do čtyř do rána nasávala z knih, aby už v sedm ráno kopala své vzpouzející se potomky na školní autobus a sama uháněla do práce. Dělala na poště, poštmistrovou. Protože ji za bolševika vylili ze školy jako podvratného šiřitele nebezpečných myšlenek.

Na audienci u StB jí pak, jestli si to snad dobře pamatuju z jejího povídání, nechali čekat několik hodin na vyšetřovně. Zdi bylo omlácené, na podlaze krev, ze stolu trčel špičkou nahoru obří hřebík. Pak přišel hodnej a zlej a začal výslech. Mutřička by jistě skončila někde v odboji, protože to byl živel, ale stala se z ní právě mutra. Tak přišel utrum. Kojit se bude.

 

Nechte té schovky, neziskovky

ta hra už lidi nudí

když se musí dívat na to

jak národ zištně prudí.

 

A jakým byla militantním estétem a milovníkem krásy. Však každá kontrola, která jí na úřadovnu její pošty přijela, hned pohoršeně říkala – no tohle musí všechno pryč, úřadovna není žádná galerie, úřadovna má být strohá a přísná. A když přijeli příště, bylo to ještě horší. Měli jsme díky tomu nejkrásnější poštovní úřad ne v kraji, ne v republice, ale sakra na celém světě, víme?

Někdy jsme měli děsný hlad. Po revoluci se do našeho sousedství přistěhovali čeští Němci. Koupili si za valuty dům a jezdili do něj na chalupu. Druhé nebo třetí Vánoce přijeli na chalupu na svátky. Sousedka prý hned vyrazila k nám, popřát hezkého Ježíška. Vešla dovnitř, kouká na nás pět dětí, vidí, že tak nějak sedíme, neradujeme se a tak se ptá - co se děje, vždyť jsou Vánoce. A my, děti, prý odpověděly - my máme hlad. Okamžitě prý s hrůzou vyběhla a jela nakoupit do nedalekého Německa. Rok co rok to pak připomínala jako takovou hrdinskou historku ze života. 

Z jednoho platu poštmistrové se špatně živilo pět dětí. Jednou mutra naše našla bedly. Houby pořádně ještě nerostly a tak nález bedel byl kvitován bujarou radostí a následnou žranicí. Do hodiny jsme měli všichni průjem a rvali se o záchod. Jenže další den zase nebylo co do huby. I vyrazili jsme na tajemné bedly. Sice po nich byl průjem, ale ta žranice byla něco. 

Malovala, krásně. Šila. Všechno vyzdobila. Zahrada byla v dobách chudoby plná zeleninových záhonů, když jsme my děti povyrostly, změnila se doslova na Květuščinu zahrádku v ilustraci Jiřího Trnky. Kdokoliv vešel do domu, užasl nad krásou, která stříkala z každého koutku. Dokázala mluvit o čemkoliv a i přes odpor k minulému režimu nakonec propadla nechuti k současnému režimu. A její život ovládl humor, kterým sršela na všechny strany.

Ne, ne, neměla mě do toho šéfová navrtat.

Do mramoru by se měla tesat její poslední slova. Sešli jsme se všichni v rodném domě. Maminka umírá. Věděli jsme to všichni a bylo nám ouzko. Byla se na ni podívat doktorka. Odjela, za hodinu bylo ještě hůř. Svolali jsme se k ní do pokoje, jako vykulené sůvy obestoupili její postel, očekávali střet se smrtí, vyděšení jako morčata, očima jsme kmitali ze strany na stranu, chtěli jsme být sami, ale spolu, protože takové věci můžeme prožít jen sami, ale spolu. Matička v posledním tažení, chrčela, v polovědomí. Když tu se na nás zadívala, projela každého ostrým pohledem a vyřkla nezapomenutelná slova – co čumíte, debilové – a bylo po ní. Krásné a láskyplné rozloučení.

 

Mnozí páni, zklamáni

ženštinou v svém žití

ve formičce misogyna

ustelou své řiti.

 

To bylo někdy v poledne. Celé odpoledne jsme porůznu vykuleně probrečeli nebo prozírali do prázdna a večer jsme se se sourozenci svorně ožrali, jak zákon káže. Hezky pod obraz. Pak následoval týden každodenního vysedávání a rokování v rodném domě. Organizovala ho moudře nejstarší ze sester, protože tušila, že když bude každý sám ve svém, začne se užírat a brečet do duchen. Takhle jsme tu příšernou bolest tak nějak zakecali týdenním výtryskem vzájemné lásky. Krásné to ve všeobjímající bolesti bylo.

Už skončím, není nejspíš nic nudnějšího, než číst o cizích mámách. Tak už jen epitaf, kterým si naše milá matička vytunila náhrobek:

 

Natáhnout brka

není tak smutný

jako mít zaživa

výraz rmutný

přeju vám, vy, kdož jste pozůstali

byste se za mnou prochechtali.

 

Mít mámu, to je výhra. A vyhráli jsme všichni, protože si tu svou každý někde udržujeme v živé vzpomínce nebo živou na vejmenku někde v paneláku a je nám dobře. Snad jo.

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb