Ke dni matek, žádný zmatek. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Mateřídouška

Já se vám zase rozčílil. Sedl do kulometného hnízda, jak říká naše šéfredaktorka, a na rukojmí nehleděl. Byl z toho článek, který vyjde zítra. Protože naše šéfová, která kudy chodí, tudy mě chce vyvést z tématu, mi zadala úkol. Sepsat článek jako poctu maminkám a matičkám a mutrám a mámám. Však včera byl Den matek. A když článek v systému neobjevila, místo něho jen další řadu mrtvých, volala trochu rozmrzele, že bych přece jen mohl jednou pohlédnout na zázrak stvoření, ne pořád na všednost rozkladu. Nuže dobrá. Je půl jedenácté večer. Děti spí. Jdu se pokusit.

I já měl matičku, maminku, mutřičku naší. Když mi bylo asi dvanáct let, seděli jsme, já, moji čtyři sourozenci a máma, u stolu a jedli. Z rádia se na nás linula vůně rozhlasové hry, kde jakýsi hejsek tituloval svou matku slovem mutra. Přes stůl přelétlo několik spikleneckých pohledů a od té doby se matičce, hlavně tedy z mých pubertálních úst, říkalo mutro. To nebylo neuctivé. I slovo mutro jde pronést s láskou.

Měli jsme trochu nevychovaného tatíčka. Byl záletný, sem tam ho popadl rapl, mutru naší občas popral a byl nepřítomen. Z raného dětství na něj mám jediné dvě vzpomínky. Když jsem jako malý tonul v horečkách, měl jsem halucinaci, kdy se ke mně blížil pokojem a já se ho bál. Druhou, vzácnou, kdy mezi jím a mutřičkou naší krásnou asi došlo k nějaké dohodě – budou se k sobě chovat pěkně, snad kvůli nám, dětem, nebo se měli chvíli i rádi – zkrátka jedna ze zářících vzpomínek, kdy já hledím jako u vytržení na to, jak si dávají hubičku. Takovou něžnou, než otec odkráčel do práce. Snažím se, seč mi síly stačí, být právě takovým otem, abych dětem ve vzpomínkách nefiguroval jako monstrum. Ne, ne, i svého tatíčka si vážím, byl to rozsochatý a krásný člověk, jen trochu ztracený.

Maminka naše rozmilá, pochovaná před nedávnem, byla básnířka světového významu – no, no, jsem její dítě, v mých očích rozhodně světového, ne-li kosmírného významu. Proto ty nazdařbůh rozházené básničky, které rámují můj text. Ty jsou její. S hrdostí si je škudlím jako nečitelný soubor v počítači. Podařilo se mi ho s asistencí asistenta stáhnout ze zrušeného blogového systému Bloguj.cz (nebo jak se ten herberk jmenoval). Jsou plné podivných programátorských zkratek a je zatěžko z nich vydolovat krásu matčina básnění. Ale jde to.

A tak si u toho říkám. Božínku, to by byl svět obohacen dalším skvostným Havlíčkem Borovským, kdyby se ten náš nemusel starat o hromadu dětí. Mutřička naše krásná si ukrádala čas a vášnivě četla. Do čtyř do rána nasávala z knih, aby už v sedm ráno kopala své vzpouzející se potomky na školní autobus a sama uháněla do práce. Dělala na poště, poštmistrovou. Protože ji za bolševika vylili ze školy jako podvratného šiřitele nebezpečných myšlenek.

Na audienci u StB jí pak, jestli si to snad dobře pamatuju z jejího povídání, nechali čekat několik hodin na vyšetřovně. Zdi bylo omlácené, na podlaze krev, ze stolu trčel špičkou nahoru obří hřebík. Pak přišel hodnej a zlej a začal výslech. Mutřička by jistě skončila někde v odboji, protože to byl živel, ale stala se z ní právě mutra. Tak přišel utrum. Kojit se bude.

A jakým byla militantním estétem a milovníkem krásy. Však každá kontrola, která jí na úřadovnu její pošty přijela, hned pohoršeně říkala – no tohle musí všechno pryč, úřadovna není žádná galerie, úřadovna má být strohá a přísná. A když přijeli příště, bylo to ještě horší. Měli jsme díky tomu nejkrásnější poštovní úřad ne v kraji, ne v republice, ale sakra na celém světě, víme?

Někdy jsme měli děsný hlad. Po revoluci se do našeho sousedství přistěhovali čeští Němci. Koupili si za valuty dům a jezdili do něj na chalupu. Druhé nebo třetí Vánoce přijeli na chalupu na svátky. Sousedka prý hned vyrazila k nám, popřát hezkého Ježíška. Vešla dovnitř, kouká na nás pět dětí, vidí, že tak nějak sedíme, neradujeme se a tak se ptá - co se děje, vždyť jsou Vánoce. A my, děti, prý odpověděly - my máme hlad. Okamžitě prý s hrůzou vyběhla a jela nakoupit do nedalekého Německa. Rok co rok to pak připomínala jako takovou hrdinskou historku ze života. 

Z jednoho platu poštmistrové se špatně živilo pět dětí. Jednou mutra naše našla bedly. Houby pořádně ještě nerostly a tak nález bedel byl kvitován bujarou radostí a následnou žranicí. Do hodiny jsme měli všichni průjem a rvali se o záchod. Jenže další den zase nebylo co do huby. I vyrazili jsme na tajemné bedly. Sice po nich byl průjem, ale ta žranice byla něco. 

Malovala, krásně. Šila. Všechno vyzdobila. Zahrada byla v dobách chudoby plná zeleninových záhonů, když jsme my děti povyrostly, změnila se doslova na Květuščinu zahrádku v ilustraci Jiřího Trnky. Kdokoliv vešel do domu, užasl nad krásou, která stříkala z každého koutku. Dokázala mluvit o čemkoliv a i přes odpor k minulému režimu nakonec propadla nechuti k současnému režimu. A její život ovládl humor, kterým sršela na všechny strany.

Ne, ne, neměla mě do toho šéfová navrtat.

Do mramoru by se měla tesat její poslední slova. Sešli jsme se všichni v rodném domě. Maminka umírá. Věděli jsme to všichni a bylo nám ouzko. Byla se na ni podívat doktorka. Odjela, za hodinu bylo ještě hůř. Svolali jsme se k ní do pokoje, jako vykulené sůvy obestoupili její postel, očekávali střet se smrtí, vyděšení jako morčata, očima jsme kmitali ze strany na stranu, chtěli jsme být sami, ale spolu, protože takové věci můžeme prožít jen sami, ale spolu. Matička v posledním tažení, chrčela, v polovědomí. Když tu se na nás zadívala, projela každého ostrým pohledem a vyřkla nezapomenutelná slova – co čumíte, debilové – a bylo po ní. Krásné a láskyplné rozloučení.

To bylo někdy v poledne. Celé odpoledne jsme porůznu vykuleně probrečeli nebo prozírali do prázdna a večer jsme se se sourozenci svorně ožrali, jak zákon káže. Hezky pod obraz. Pak následoval týden každodenního vysedávání a rokování v rodném domě. Organizovala ho moudře nejstarší ze sester, protože tušila, že když bude každý sám ve svém, začne se užírat a brečet do duchen. Takhle jsme tu příšernou bolest tak nějak zakecali týdenním výtryskem vzájemné lásky. Krásné to ve všeobjímající bolesti bylo.

Už skončím, není nejspíš nic nudnějšího, než číst o cizích mámách. Tak už jen epitaf, kterým si naše milá matička vytunila náhrobek:

Mít mámu, to je výhra. A vyhráli jsme všichni, protože si tu svou každý někde udržujeme v živé vzpomínce nebo živou na vejmenku někde v paneláku a je nám dobře. Snad jo.

Vložil: Štěpán Cháb