Pro ponížení do hospody. Komentář Štěpána Chába
komentář
18.04.2023
Foto: Kamil Fára
Popisek: Obraz vytvořený umělou inteligencí v programu Midjourney
Po předjarní zimě a permanentním dešti přišla slunečná neděle. Část národa vyrazila bojovat o budoucnost země pod koně, já se jal hyzdit zahradu. Připravovat ji na budoucí úrodičku, kterou nevyměním ani za tu breburdu. Po sedmi hodinách dřiny jsem se posadil a s pýchou sledoval odvedenou práci. Bude řepa na zavaření, okurky nakládačky, špenát, pórek, hrášek pro sezobání dětmi, brambory tam šoupnu a další. Sedím a kolem mě poletuje potěr a žádá si svého. A prý půjdeme do hospody, dáme si do nosu. Po dlouhé době, papá (naučil jsem je, že mi říkají papá, dřív mi říkali taťuldo, jasné zlepšení), půjdeme na večeři do hospody, papá, pojď. A tak jsme šli. Párkrát za rok se odvážíme. No, po nedělní procházce už radši nikdy.
Letos jsem do toho praštil a zryl odhadem dvacet na deset metrů velkou zahradu. No, letos, přípravy začaly už loni na podzim, kdy jsem starším synáčkům svěřil do rukou rýče a zadal jim zrýt panenskou horninu na tom našem úhoru. Chopili se toho s talentem sobě vlastním, takže jsem musel úhor, obklopený vlastním brbláním, které se mi linulo samovolně z úst, sám dorýt. Brblání jsem ovšem prokládal představami o bohaté úrodě, které mě už v tu dobu činily nepatřičně šťastným.
Letos jsem zasadil ovocné stromy, maliny, ostružiny, borůvky a v neděli začal se sázením zeleniny. Sklenice na zavařování poctivě střádám. Loni jsem získal deset kilo červené řepy a po počáteční hrůze, co s tím, tolik boršče se nedá sníst, jsem je zavařil. Teď zbývají na schodech do sklepa poslední tři sklenice. A dobré jsou k zbláznění. Letos k tomu začnu nakládat okurky. A bůh ví, co ještě. Střadatel. Někdo střádá miliony, já to dopracoval ke střádání zavařovaček. Také cesta.
Ale někdy mě napadá, že střádat miliony by byla daleko rozumnější cesta. Po nedělní lopotě na úhoru mě obklopily děti a začaly se dožadovat návštěvy místní hospůdky. Vaří tam dobře, jsme po výplatě, proč jednou za uherský rok nezaskočit. Naposledy jsme tam byli loni v létě. Já vím, takhle tu ekonomiku zrovna dvakrát nerozhýbu, ale co už. A tak jsme šli. Já po sedmi hodinách parodie na rolníka trochu opatrně, protože mě bolela i místa, která jsem netušil, že vůbec mám.
Dorazili jsme a objednali si čtyři hamburgery (poručil synáček, já bych zůstal věrný smažáku, ale nebylo mi dáno), jedno pivo pro unaveného papá a tři džusy. Pivo dobré, hamburgery všední, džus z krabičáku. Podobnou večeři bych s přehledem (a lépe) zvládl uklohnit za tři stovky. A ještě by mi zbylo na krabičku připínáčků. Jenže hostinský si to nemyslel. Když jsme všechno vylízali do čista, zahartusil jsem velkopansky, že bych platil. Já za tři stovky, oni za osm stovek, řekl jsem si. A tak jsem si uchystal tisícovku a čekal na ortel. Ten přišel. Cena za chudou večeři s houskou čtrnáct stovek, jen to švihlo. To vše na paragon a, předpokládám, mimo daňový systém. Bledý jsem vyhrábl z batohu další pětistovku a zaplatil.
A říkal jsem si, sakra, asi se ta naše nezajímavá a všední ves změnila přes rok na turistické centrum celé Evropy, když tu tak zvedly ceny, které už nejsou pro našince. Možná, že jsem udělal s tím naším úhorem dobře. Bude zelenina. Bude co zavařovat. Obchody s potravinami v ČR se v cenách také předhání v tom, kdo víc nakrkne zákazníka, Polsko se pod hordami hladových Čechů ekonomicky zvedá na nohy, protože jim násobíme tržby, tržby zvedáme i Němcům, protože mají, i přes trojnásobné platy, nižší ceny na potraviny. Naši vládní šemíci, ústy ekonomického poradce derniéra Fialy, radí, abychom jezdili pro jídlo do Polska. Je tam totiž levněji. O dost levněji. V diskusi na FB ukazovali máslo za dvacku. To je u nás něco jako sci-fi… které si v realitě žijí v sousedním státě. A tak jsem si tak říkal – dobře, že se pod koněm křičelo. Nejradši bych si zakřičel také. A tak křičím alespoň touhle cestou - neblázněte s těma cenama, vždyť tu žijou lidi.
Vložil: Štěpán Cháb