Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak se v Polsku prchá před vojnou. Komentář Štěpána Chába

komentář 15.12.2022
Jak se v Polsku prchá před vojnou. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Do armády na zkušenou

Armáda by opět ráda zavedla odvody. Zatím jen dobrovolné. V Polsku už ale mluví trochu jinak. Tam už se uvažuje o povinném rukování. Vede se debata o tom, jestli zrušení povinných odvodů nebyla chyba. Možná ano, generace neodvedených je změkčilá a není zvyklá poslouchat. S polskou zkušeností poslední doby mám malou osobní zkušenost.

Má švagrová vyrazila za zkušenostmi do velkého světa Velké Británie. Osm let už se protlouká životem v Londýně, nejdřív si našla podřadnou práci u nádobí, teď už finišuje studium psychologie a těší se na mezinárodně uznávaný titul z britské univerzity. Během svého putování se zakoukala do jednoho Poláka. Měl jsem ho letos na návštěvě doma. O prázdninách. Milý kluk, hodný, vstřícný, katolík jako řemen. Katolík takového střihu, že plní příkaz – žádné necudnosti před svatbou. Má to, chudák, těžké, švagrová je krasavice výstavní. Navíc chytrá, milá, hodná, prostě terno.

Polský přítel mé švagrové začal mít v posledním měsíci trochu naspěch se svatbou. Chodí spolu už přes rok, drží se předsvatebního celibátu (ono to je ve výsledku roztomilé, taková cudnost. Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. V praxi. Člověka to jistě posouvá dál, než tuší, že dokáže vůbec dojít), mají se rádi, drží se za ruce, cudně spolu špásují. V tomto světě mravního úpadku fascinující úkaz. Jenže teď přišel tlak na to, aby přišla svatba. Už tu cudnost nesnese? Nejspíš také, ale pošťuchuje ho k tomu rodina v Polsku.

Švagrové přítel pochází z velmi věřící rodiny s devíti dětmi. On sám je čtvrtým dítětem. A jediným dítětem mužského pohlaví. S osmi sestrami. Rodiče mého potenciálního švagra mají podle diskuse vedené v Polsku strach, že jejich jediný syn bude nucený rukovat na vojnu. A tak, aby ho neztratili někde v masovém hrobě hrozící války, chtějí, aby získal cizí státní občanství. A protože má švagrová je občanstvím nejen Češka, ale i Britka (brexit jí nedal jinou možnost, než požádat o britské občanství), řešením se jeví svatba právě s ní… aby to nevypadalo jako účelová svatba – oni už spolu chodí od minulého roku, kdy válku na Ukrajině nepředpokládal snad nikdo (krom těch, kteří ji plánovali, samozřejmě), oba jsou kouzelně zamilovaní, takže tady platí princip ve správnou dobu na správném místě.

Po svatbě by tak můj v té době už zákonný švagr získal občanství české, které by se mu stalo štítem proti povolávacímu rozkazu. Polského občanství by se vzdal. Zpráva z bojiště preventivní ochrany před zavlečením do války. Nebo přinejmenším do armády. Jen nevím jistě, jestli v okamžiku, kdy začne mávat šavličkou Polsko, nezačneme povinně také (je k diskusi, jestli začneme mávat také šavličkou, nebo spíš bílou vlajkou, jak radí naše národní povaha). Tam pak možná zahraje roli britské občanství mé švagrové, kdy by se oba utíkali schovat před dělostřelectvem našich mírotvorců pod ochranná křídla západní monarchie.

Poláci, ti dole, obyčejní, začínají mít obavy. Nečtu to z novin, ale z chování právě této rodiny. Hrdý Polák neodhazuje své občanství jen tak z plezíru. A můj potenciální švagr je hrdý Polák, jak jsem měl možnost poznat v létě.

Nevím, neměli by si mocní spíš začít zahrávat s myšlenkou, jak dosáhnout klidu a stability, než se neustále vrhat na vyšeptané vemeno války? V Polsku jsou na spadnutí povinné odvody do armády, u nás se o podobném uvažuje už osm let. Vždyť je to středověk. Už to tomu Putinovi nějak vysvětlete. Vysvětlete to i Bidenovi. I těm našim válečných jestřábům to vysvětlete. Ať pak kvůli jejich neschopnosti mluvit nemusíme chodit brečet na hroby neznámých vojáků, kde budeme tušit těla našich granáty roztrhaných dětí. Já vím, je to s těmi Napoleonky těžké, ale zkusit by se to mělo. Válka je vůl. 

Připojím pro zajímavost i vlastní zkušenost s odvodem. Patřím do generace, kterou povinné odvody postihly jako poslední. Na odvod si mě předvolali do Děčína. Hned na vrátnici jsem začal šermovat rukama a do všech uší, které jsem potkal, vykřikoval – já jdu na civilku, na civilku jdu, nemám tu co dělat. Dovedl jsem to až tak daleko, že mě posadili před vojenského psychologa, který v kulometném hnízdu své odbornosti kladl jednu otázku za druhou. Proč, jaký důvod, vy nemáte rád, vy máte rád, nebude lepší,… otázky. Všemi se mě pokoušel dostrkat k tomu, abych se své touhy po civilce vzdal, že ze mě vojna udělá chlapa. Pak mě vykopnul. Do lejstra, kde jsem měl vypsat, proč nechci na vojnu, jsem pak uvedl – z důvodu svědomí… to byla taková otřepaná fráze, která fungovala… pak jsem tam podloudně vepsal – pro svůj odpor k autoritám. Ten odpor se se mnou táhne doposud. Pak jsem dva a půl roku strávil na civilce v sociální péči, kde jsem pomáhal lidem. Rozhodně ne při výuce toho, jak lidi zabíjet, kteréžto by se mi dostalo v armádě. Se schopností zabíjet bych prý byl víc chlap. No nevím. Schopnost milovat bližního mi přijde daleko víc chlapáčtější.

 

QRcode

Vložil: Štěpán Cháb