Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak jsem si zažádal o jednorázový příspěvek na děti. Komentář Štěpána Chába

komentář 03.10.2022
Jak jsem si zažádal o jednorázový příspěvek na děti. Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Peníze, krev ekonomiky

Tak mě doba dohonila. Výdaje narostly takovým způsobem, až jsem si stoupl nad schody do sklepa a za asistence mé krásné a moudré paní skopl vlastní hrdost dolů. Ať si tam úpí, bestie (ta hrdost, ne má paní, pro krinda pána). Mé skálopevné přesvědčení, že tudy cesta nevede, vzalo za své, když mi napsal můj přítel z Prahy, že má hlad. A tak jsem mu poslal čtyři litry, aby mi tam v té metropoli ten zdravotně napůl mrzák neumřel. K rozhodnutí pohřbít svou hrdost pod schody přispěly i účtenky z krámu. Postupně a pomalu na nich sumy rostou a nakoupené položky se ztenčují. Ještěže rostou houby. Zatím.

No o těch houbách, to si nechte vyprávět. Našel jsem kotrč velikosti dětské hlavy. Křepčil jsem kolem něho radostí jako indián. Doma jsem se s ním pak rochnil, omýval ho, čistil a opatrně krájel. Pak jsem si rozdělal cibulku na másle, přidal na kolečka nakrájenou mrkev (to já tak dělám, s cibulkou smažím i mrkev, ono to pak má takovou příjemně zemitou a tajuplnou chuť) a naslouchal jsem libým vůním, které se linuly z hrnce. Přidal kotrč, zasypal paprikou, zalil vodou a vařil. Pak jsem přidal tajné přísady. Skvělá polívka. Celou půdu mám pak vyskládanou rozloženými novinami, kde se suší hříbky.

Houby, houby. Měsíc nám tu jezdila kolem domu na kolech jedna rodina. Táta, máma, tři děti. Každý den. Někdy i dvakrát. Vraceli se vždycky za tři čtyři hodiny s koši, nacpanými houbami až po okraj. Každý den, nevynechali jediný. Asi se moudře chystají na přicházející hlad a nedostatek. Proti nim jsem žabař, jen jedna půda sušených hub. Dobře, dobře, jen půlka půdy. Měla být plná, takový byl plán.

Podle naší šéfredaktorky bych si měl svého kamaráda z Prahy převézt k nám domů, dát mu pokoj a udělat si z něj soukromého učitele za byt a za stravu (i na houby by mohl chodit, šupák). Ale upřímně, děsím se toho, je to neskutečně upovídaný člověk. Já mám zase rád svůj klid a ticho. To by mi do měsíce vybuchla hlava. Navíc, kam ho nakvartýrovat? Dva volné pokoje, ale do obou kape, na střechu nemám, v bance si teď půjčí jenom šílenec. Blbost. Ale takhle mu měsíc co měsíc posílat na to, aby neumřel hlady? To by mně levněji vyšlo, kdyby tu byl. Až tohle dopíšu, jdu dělat bramboračku (s houbami, prosím), bylo by daleko levnější, kdyby si taky nandal plný talíř, než když v Praze bude honit slevy na vlašský salát. Echt, to je dilema.

Podařilo se mi postupným škudlením ušetřit na sporák s troubou na dřevo. Kamna, kam si přiložím a můžu vařit, péct, smažit, k tomu se zahřeju a ČEZu za to nedat ani korunu. Za týden, při výplatě, už si je objednám… snad budou na skladu, četl jsem, že v kamnářství je to teď uragán. Můj sen, dostat se, co to dá, ze závislosti na systému. První velkou výhrou byla tlaková lázeňská kamna. Stála dvacet tisíc, ale postupným škudlením jsem se k nim dosápal. Už je máme tři roky a shodily nám platby za elektřinu o dobrých 1500 měsíčně. Bojler, stále asi funkční, mi rezne ve sklepě (hned vedle čerstvě pohřbené hrdosti), a kdybych v sobě měl kus piškuntála, chodím se mu po večerech vysmívat.

Ministr pro pracáky Marian Jurečka oznámil, že jeho ministerstvo bude oslovovat rodiny, které mají nárok na přídavky na děti, ale nemají o ně zažádáno. Obešle je s výzvou, aby si zažádaly. Ani já nemám, stále ještě, zažádáno. Minulý měsíc, to bylo chvíli ouvej, jsem si přes internet žádosti vyplnil, ale protože mi to nedovolilo nahrát druhé potvrzení o studiu jednoho z harantů, použil jsem několik nepublikovatelných slov a žádost zase zavřel. Ale jako naučila Dalibora nouze housti, mě naučí trpělivosti při vyplňování žádosti o přídavky. Coming Soon, jak se píše o hollywoodských trhácích veškerého vkusu.

Kolik by mi to hodilo? Netuším, naposledy jsme pobírali přídavky asi před čtyřmi nebo pěti lety. To bylo v době, kdy přišla změna dvou úrovní přídavků. Jedna snížená pro nepracující, jedna zvýšená pro pracující. Zatrhnul jsem u sebe, samozřejmě, kolonku pro pracující. Však jsem také prokázal pravidelný příjem. Co na to úřednice? Nepřiznala nám zvýšenou úroveň pro pracující s tím, že mé výdělky jsou toho druhu, jako kdybych vlastnil rybník a pobíral peníze za jeho pronájem. Tečka, bavit se s ní nedalo a jako argumenty začala používat jisté známky agresivity. Tak jsem se na to vykašlal. Každé tři měsíce se tam chodit hádat s osobou, která mě bude vinit z toho, že vlastním rybník, který nevlastním? Vždyť mi zahradou neprotéká ani potůček… Kdyby protékal, už rybníček mám a v něm bych choval ryby. Ne na koukání, pro žaludek.

Potůček, to je věc. Necelých dvě stě metrů od zahrady jeden potůček máme. I napadlo mě, že bych do něj dal trkač. To je takové šikovné udělátko, které pomocí fyzikálních zákonů vyžene bez použití elektřiny vodu i do kopce. Díky tomu bych si mohl na zahradě (máme tam takové místo ve stínu) vykutat chovný ne rovnou rybník, ale rybníček už ano. Zase kus od závislosti na systému. Ne, já do toho půjdu, trkač, další cíl.

Řítí se na nás bída. Obzvláště rodiny s malými dětmi budou nahrané. Napíše jim ministr pro pracáky, aby si požádaly o almužnu, která nezaplatí ani deset procent nových záloh na energie. A tak se hledají cesty, možnosti. Pro mě je to do blízké budoucnosti trkač a rybníček s rybami. Jak to budou řešit rodiny v paneláku? V činžácích? Ve městech? Bez jiných možností, než je prosba o pomoc u státu? Houby přestávají růst (taky je mohl stvořitel stvořit tak, aby rostly celý rok, ne hystericky jen září), přichází zima. Bude to napínavé období.

 

Vložil: Štěpán Cháb