Digitalizace? Hezky na úřad žmoulat čepici před vzteklou úřednici. Komentář Štěpána Chába
komentář
19.09.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Úřednictvo
Moji pubertální synáčci kouří. Jako správní a uvědomělí občané České republiky se snaží svým kouřením odvést co největší daně do státní kasy, zároveň si tím adekvátně zkracují svůj život někam na hranici důchodového věku. Měli bychom je nosit na ramenou a provolávat jim slávu. A protože jsou to synáčci podaření, rozhodli se podporovat svými daněmi státní kasu i na autobusové zastávce. Což zaregistrovala kolem jedoucí hlídka městských strážníků. A už to začalo.
„Jo tak podporovat stát svým uvědomělým zkracováním vlastních životů se vám zachtělo, a ještě na zastávce hromadné dopravy, no to bychom se na to podívali,“ slynulo ze rtů strážníka a už šermoval pokutovým bločkem. Synáčci se koktavě snažili strážníkovi vysvětlit, že na zastávce není nikdo přítomen, jen oni, že mimo zastávku se protrhla stavidla pětisetletého sucha a snaží se nás utopit i mimo vodní spousty. Strážníci se tvářili skepticky a vyměřili každému ze synáčků pětisetkorunovou pokutu. A uhradit do patnácti dnů a už to nedělejte a na shledanou. No prostě ruka zákona v akci. Dobře jim tak, harantům. To je naučí.
Naučilo. Ve strachu, že spustím litanie, přede mnou pokutičku zatajili. Dva dny před termínem zaplacení pokuty se nesměle svěřili mé krásné a moudré paní. Ta mi pokuty donesla. Jenže za dva dny pokutám vyprchá trvanlivost. Byla středa navečer. Čtvrtek i pátek nejsou úřední dny. Až v pondělí. I jal jsem se řešit, jak pokutu uhradit za pomoci internetové banky. Už dlouhá leta se přece mluvívá o digitalizaci a něco takového, jako je pokuta, to by mohlo jít vyřídit přes internet úplně jednoduše.
Druhý den, čtvrtek. Den do termínu pro uhrazení pokuty. Volal jsem na čtyři čísla úřadu. Nikdo to nebral. Nebyl úřední den, ale den, kdy úředníci nejspíš hledali kličky, jak by mohli z vlády vytřískat další desetiprocentní navýšení platu. Vzalo mi to až páté číslo. Přednesl jsem problém, pokorně si vyslechl, že mám volat na pokladnu, kam se mám také s pokutou a peněženkou dostavit. Na můj podruhé vznesený dotaz, zda mohu využít moderních technologií a pokutu zaplatit okamžitě přes internet, nastalo na druhém konci linky zlovolné ticho. Z toho jsem usoudil, že nejsem první, kdo by si rád ušetřil čas, podrážky i nervy. Nakonec se ozvala lakonická odpověď, že problém lze vyřešit pouze na pokladně a že z toho, že zaplatím pokutu o pár dní později, nikdo nikoho střílet nebude.
Má to vůbec smysl? Kam a kdy se chceme s takovou posunout, když i hloupou pokutu člověk musí jezdit zaplatit na pokladnu? Nechci jet na pokladnu, stěžovat si ale můžu tak leda na lampárně. Tak jsem vyrazil v pondělí do pětisetletého sucha, které hrozilo mě utopit dalším přívalem deště. Jel půl hodiny vlakem, půl hodiny se přes město harcoval na úřad pěšky. Promočený na kost a mrzutý jako řezník Krkovička jsem vstoupil a krhavým pohledem přišpendlil úřednici k jejímu starožitnému počítači Atari. Předložil jsem dva pokutové bločky, zaplatil tisícovku, a pak se nad ní prostě smiloval.
Seděla tam taková milá stará paní, očividně přesluhovala, mile se tvářila, mile odpovídala, mile si se mnou zanadávala na strážníky. Zakecala to svým švitořením, tak jsem se ani nezeptal, na které z následujících století chystají přezbrojit a dovolit člověku nepotkávat je tváří v tvář. A to jsem se přes město k úřadu šinul jako voj Jana Žižky, připraven prolomit hradby byrokratovy nabubřelosti a pořádně si zařádit s citoslovci.
Nevadí. S paní na pokladně jsme si pěkně pohovořili. Když jsem vyšel před úřadovnu, dokonce na chvíli svítilo sluníčko. Sice jsem ztratil asi šest hodin života akcí, která by šla udělat za dvě minuty, kdyby se úřad posunul v digitalizaci i někam dál, než jen k digitalizovaným výzvám, aby se svěřenec dostavil na úřadovnu, ale co už s tím. Holt, to je ta česká realita.
Vložil: Štěpán Cháb