Postavte před introverta mikrofon, začne blábolit. Komentář Štěpána Chába
komentář
22.06.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Mikrofon jako zpovědnice.
Dnešní text bude trochu osobnější. Vypíšu se z jednoho otřesného zážitku, který se mi před dvěma dny stal. Začnu diagnózou. Jsem málomluvný introvert, který rád sleduje dění a po tatíčkovi i mamince podědil trochu talentu k tomu, aby uměl při psaní skládat slova za sebe tak, aby dávala smysl. Řečnické dovednosti jsem nepodědil, ty si rozebrali moji četní sourozenci. A proto jsem si pondělní večer užil skutečně do detailu. Musel jsem totiž mluvit do rádia. Celé dvě hodiny. Studený pot na mně usychá doposud.
V pátek mi zazvonil telefon, v něm se ozval příjemný hlas příjemného pána s tím, že v pondělí od půl deváté do půl jedenácté večer mám rezervovaný čas v živém rozhlasovém přenosu pro svá vyjádření stran společnosti, politiky, všeho, co mě napadne. Moje námitka, že nejsem řečník a má introvertní osoba mě dovede k blábolení, nebral v potaz. Zopakoval jsem ji během telefonátu několikrát.
Během víkendu jsem pánovi napsal obsáhlý e-mail, že rád vše odpovím písemnou formou, budu žertovný, ostrovtipem budu hýřit na všechny strany, jen ať mě nenutí k živému přenosu. Opět zopakoval, že to jsou plané řeči, že mé komentáře jsou výborné, musím se tedy uvést i po rozhlasových vlnách. Odporoval jsem, leč marně.
V pondělí v osm večer, půl hodiny před přenosem, jsem byl jako ve stavu před a zároveň i po mrtvici. V 8:27 zazvonil Skype a hystericky se chystal přenos. Nefungoval mi mikrofon. Ta úleva byla ohromná. Jenže přišlo nouzové řešení, odblábolím si to přes telefon. A než jsem stihl něco namítnout, už mi zvoní telefon, zvednu ho, abych pánovi vysvětlil, že něco takového už je na jednoho nebohého introverta pocitově před i po mrtvici trochu moc, ale ocitl jsem se v přímém přenosu, kde pán už posluchačům (a já doufám, že posluchač nebyl jediný) představoval mou osobu a já jen řekl dobrý večer a pán vypálil otázku a já byl připraven ne na odpověď, ale na protesty stran týrání svěřeného introverta pocitově před i po mrtvici, takže už první odpověď byla vhodná do zápisu na ostudu roku. Svůj křest rozhlasem jsem tedy zahájil úplným blábolem.
Každá moderátorova otázka pak byla provázena mým vnitřním hlasem, který na mě křičel – pane Bože, co mám říkat, proč já, já nemám rád kvízy a tohle je jako jeden dlouhý kvíz, už to skončete. A tak to pokračovalo dvě hodiny prakticky bez přestávky, během nichž jsem nablábolil spoustu věcí, které bych za normálního stavu nejen neřekl, ale nejspíš si ani nemyslel. A co je nejhorší, v půl jedenácté jsem se podíval na hodiny a bylo teprve tři čtvrtě na devět.
I z tohoto důvodu se jak od rozhovoru, tak od sebe samého kategoricky distancuji. Celé ráno jsem se hádal sám se sebou, zda o tom napsat, jestli nebude nejlepší, když budu předstírat, že k ničemu nedošlo. Ale seznal jsem, že je lepší na rovinu přiznat, že jsem si naběhl na vidle a s tupostí introverta na ně nabíhal v kuse dvě hodiny. A následně požádat o to, aby se potenciální posluchač relaci (která by teoreticky mohla být pod tímto odkazem) vyhnul. A pokud se jí nevyhne, aby to prostě nekomentoval a bral to jako hrdinné vykročení z bran Jedličkova ústavu a následný zběsilý útěk zpět.
Následuje ještě zdůvodnění toho, proč se mnou zrovna teď někdo chtěl vést rozhovor. Důvod je prostý, byla mi udělena Krameriova cena, na kterou jsem byl s mým souhlasem Krajskými listy.cz nominovaný jako pouhý doplněk pro jistou výhru Tomáše Koloce, protože jsme si s naší šéfredaktorkou vědomi, že Tomáš je hluboká studnice vědění i moudrosti, já byl jen estetický dodatek, aby někdo mohl skončit na posledním místě. Tak nějak automaticky jsme předpokládali, že cena, když už, bude určitě jeho. Ale protože já píšu asi víc ukřičeně a emočně a Bůh ví co ještě, dostal jsem ji já. A tak si pro ni musím příští středu zajet do Prahy. To zase bude zážitků na měsíc článků. Však událostí roku v té naší skromné existenci na vesnici je, když nám za ohradník, který máme deset metrů od domu, naženou krávy. Taková cesta do Prahy, to je jako ohromující lunapark. K poznání na udílení ceny budu podle slámy, která mi bude hrdě trčet z bot.
Prosím, ten rozhovor nehledejte. Já v něm neřekl jediné slovo. To jen blábolila bez zkušeností ta divná ustrašená součást mé osoby, kterou v sobě máme každý. Jen ta moje se vyplaší, když má mluvit a ne si v klidu někde koumat a mírumilovně mlčet všemu navzdory. Větev mám vyhlídnutou, teď už jen provaz, který na ni zavěsit, abych se mohl zhoupnout.
Vložil: Štěpán Cháb