Jak jsem volal klempířovi. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Sháním okapy na střechu, dostává se mi jen okapi

Máme dům. Je dost unavený životem. Kdybychom se do něho před čtyřmi lety nepřistěhovali a nezačali mu dávat životodárné injekce drobných oprav a hrnců, které zachytávají kapky pronikající střešní krytinou, v našem případě spíš cedníkovinou na záchyt krup a meteoritů, nejspíš by už ležel v bodláčí a nad jeho ostatky by se slétali byrokraté s lejstry o povinném vyklizení bouračky. Takhle pořád stojí. Hrdě ční do krajiny a volá – tady jsem, nezdolný ve svém bytí. A protože okapy na tom našem zděném hrdinovi jsou poznamenané dlouhým životem v nemilosti přírody, zavolal jsem klempířovi. A pak dalšímu. A ještě jednomu. Pěkně jsme si popovídali.

Za druhé světové války, vyzvěděl jsem a snad to není podvratná fake news (on mi to zjistí Michal Klíma, vládní zmocněnec pro dezinfo z nového Ministerstva pravdy), náš dům sloužil jako bordel pro esesáky. Chodili si sem odfrknout od těžkého života okupanta ke klínům lehkých žen. V té době, předpokládám, okapový systém fungoval bez výhrad. Zachytával vodu a chrlil ji mimo dosah zdiva. Teď už mu to moc nejde. Teď je z něj promyšlený zavlažovací systém pro stěny. Snad s přesvědčením, že zalévaný dům více vydrží a snad, dá-li Pánbu, i povyroste. Marné je mé přemlouvání, vysvětlování i vyhrožování, okapy dál zarputile s tupostí neživého materiálu kropí zdi.

A tak jsem včera zavolal klempířovi. Vzal to na dvanácté zazvonění. Vychrlil jsem své jméno, lokalizoval pro něj místo i charakter problému, kterého by se měl ten hrdina plechu chopit, celou dobu se mi snažil skočit do řeči, nenechal jsem ho. Volám o pomoc a do toho mi nikdo kecat nebude. Když jsem dohovořil, sdělil mi klempíř, že určitě dorazí. Ale tak za dva roky. Do té doby má nacpáno. Má nabídka ukázky indických tanců jej jako úplatek za upřednostnění mých potřeb nezaujala. Mile jsme se tedy rozloučili a já začal hledat další oběť pro mé volání o pomoc.

Další klempíř, další chrlení a další – za rok, možná. Našel jsem dalšího, zase nejméně za rok. A další? To samé, jen jsem si ještě vyslechl, že už pánovi táhne na sedmdesát a že už začíná zakázky odmítat i proto, že příští rok skončí. Víc klempířů už v našem okolí není. A pak jsem si vzpomněl na radu naší šéfredaktorky – nebuď blbej a použij jak mozek, tak i internet, tam je služba, kde si zadáš poptávku a jen sleduješ, jak se to hýbe.

A tak jsem si zadal poptávku. Že já blbec to udělal. Okamžitě mi volala operátorka a probrala se mnou detaily. Paní do mě vlila tolik naděje, až jsem se šel podívat z okna, jestli u střechy už teď neřádí banda šikovných permoníků a neopravuje. Nebyli tam. Za hodinu volal jeden. „Přijedu za čtvrt hodiny, jsem v Ústí, to je kousek. Nakoupíme, uděláme,“ ozvalo se ve sluchátku s maďarsko slovenským přízvukem. Když jsem pána upozornil, že z Ústí se k nám dostane tak za dvě hodiny a bude muset jet přes Německo, se zarazil, řekl, že zavolá a zavěsil. Nevím komu, mně už nezavolal.

Pak následovaly nabídky na e-mailu, kde se mi jako při raportu na apelplace ředily klempířské firmy, které bych mohl oslovit sám. Jedna z Plzně, tedy nastojáka přes celou republiku. Další z Kladna, jen tři hodinky jízdy. Beroun? Bereme. Hřeb všech nabídek přišel z Ostravy. Pán by se k nám soukal dobrých deset hodin, odhadem, ale i tady snad Michal Klíma, nový vládní zmocněnec pro cenzuru z Ministerstva pravdy ČR, vypočítá přesnou délku trasy, abych nemystifikoval. Pane Klímo, není to záměrná dezinformace, jen hloupý odhad, nedávejte mi černý puntík.

Psali jsme

Pojďme trestat děti za špatné školy. Komentář Štěpána Chába

V tu chvíli už jsem si pustil ruskou cikánskou kapelu Loyko (božínku, pane Klímo, to je hudba, ta nemá národnost a já si ji pustil pro radost, ne jako odbojovou činnost, věřte mi) a jal se řešit věc svépomocí. Naplánoval jsem si týdenní sledování videí na YouTube, kde lidé bez závratí lidem se závratěmi ukazují, jak svět vypadá z výšky. Budu se učit nepadat hrůzou při pohledu do té hrůzné hlubiny, kde se nachází podlaha, když se postavím na židli. Troufnu si vylézt na třetí šprušli štaflí, za týden těch šest metrů k okapům zdolám. Věřím, že ano. Anebo si zase stoupnu pod rozeklané okapy a budu jim do výšky nadávat, snad začnou sloužit k tomu, k čemu sloužit mají. Já když se rozčílím, bojím se i sám sebe, jakou pouštím hrůzu. Mé děti mi to sice nevěří, ale já se fakt bojím. Rozhodně to bude jistější, než sehnat v téhle době řemeslníka. 

Vložil: Štěpán Cháb