Republika něžných kovbojů. Porážka přímo na pastvě. Komentář Štěpána Chába
komentář
18.05.2022
Foto: Pixabay
Popisek: České zemědělství budoucnosti - jedna kráva, jeden zemědělec a děsná fůra dotací
Tak jsem se dočetl, že Asociace soukromého zemědělství ČR považuje za svou prioritu walfare porážku hospodářských zvířat přímo na pastvě. A já si představil, jaké by bylo naše potravinářství, kdyby to do rukou dostali jen zemědělci z Asociace soukromého zemědělství.
Po pastvinách by se proháněli v batikovaných tričkách kovbojové něhy, pro které by byla porážka hospodářského zvířete rituálem života. Natrhat kvítí, uvít věneček, dát jej kravičce mezi rohy, hodinu ji hladit po bocích, nosit jí pokroutky. A pak, až by byla kravička ukojena něhou batikovaných kovbojů, dostala by jednu mezi oči ze Smith & Wesson, který by byl pověšený proklatě nízko.
Mrtvou kravičku by pak vzaly něžné a teplé lidské ruce a za předčítání tibetské knihy mrtvých by ji přesunuly k očím veteriny, která by určila, zda je maso poživatelné a nekontaminované. Poté by byla kravička něžně porcována. Takový proces by maso prodražil na dvojnásobek? Trojnásobek? Nebo i víc?
Asi takto. Nedávno má krásná a moudrá paní stála ve frontě u řezníka. Probíralo se všechno možné. Od ceny másla po nevěry v obci. Když přišla na řadu, chtěla jen kousek uzeného. Takový kousek, co by se na ruku vešel. Řezník uřízl, navážil, zabalil a naúčtoval 201,-. To, co bylo ještě loni do jedné stovky. Pak mi tu má paní pochodovala domem a burácela, že k řezníkovi už nepůjde, že tohle už je fakt moc, že něco takového… no prostě vulkán hněvu a pohoršení. A protože do krámu moc nezavítám, sleduju rostoucí ceny na bankovním účtu. A útrata za stejné nákupy citelně stoupá. Jde to cítit, kříž na zádech začíná pomalu bolet.
A to pořád jedeme v péči velkochovů, které jedou v režimu bez walfare obřadů před porážkou. Co kdybychom zcela přešli do režimu Asociace batikovaných kovbojů? Velkochovy i velkopodniky jsou přece fuj, to ví každý průměrně informovaný občan. Jak by to vypadalo? Masa by byl okamžitě nedostatek. To maso, které by se dostalo na trh, by bylo jen pro ty, kteří si užívají platy nebo výdělky s pětimístnými ciframi. Však kilo hovězího by bylo vykoupeno nejméně pěti minutami rituálních tanců za zvuků bubínků. Prodávalo by se jen ze dvora, takže na nákup by si člověk musel vyčlenit jeden až dva dny, nikoliv hodinu po práci.
Ne, dost. Vím, nadsazuji, dělám si šprťouchlata ze stovek malých zemědělců, kteří to myslí dobře a kteří mi, jsou-li v mém okolí, přijedou rozbít kokos. Jenže je tu jeden problém. Je potřeba uživit desetimilionovou společnost, je potřeba udržet společnost přinejmenším na její současné úrovni blahobytu, kdy žádná rodina není nucena doma chovat jednoho pašíka a jednu stračenu a na jaře zasít, aby ten rok přežila. A to s opičárnami s walfare porážkou na pastvě prostě nejde. Je nás moc, je nás tolik, že je potřeba produkovat potravu masově, ve velkém. A moc málo nás pracuje v zemědělství.
Nic proti walfare porážce na pastvě. Jako rarita a možnost, proč ne. Ale zvedám obočí, protože současná vláda se výrazně kloní ve své podpoře právě Asociaci batikovaných kovbojů a ubírá podporu velkoproducentům (jsou přece fuj, jedním z nich je dokonce i Babiš, a to je povinně fuj hned dvakrát), kteří ale fakticky produkují to, co si kupujeme. Tak to prostě je. Jsem z vesnice, žiju na vesnici. A jaké mám možnosti? Je tu jeden zemědělec, který prodává ze dvora mléko. Jeden pán prodává vajíčka ze zahrady. Nikdo další tu není. Pak jsou tu krámy, napěchované potravinami z velkochovů a velkopodniků.
Byl bych mnohem radši, kdyby současná vláda zachovala přízeň spíše velkoproducentům a místo rarit, jako je porážka na pastvině, zlepšovala podmínky pro chov i porážku na jatkách a podporovala produkci potravin, ne volovin. Tam je jistě prostoru dost. Zcela prakticky je potřeba uživit deset milionů obyvatel. Je potřeba udržet i české zemědělství jako producenta, ne jako sklízeče dotací za sekání trávy a za papírové zemědělství. A je potřeba budovat to, abychom byli jako republika potravinově soběstační. Prosperovat díky sekání trávy nebudeme, protože tím nic neprodukujeme. Jen sekáme trávu a sklízíme dotace. Ani letos, kdy hrozí nedostatek potravy, se v našem kraji nezvedl počet osázených polí. Naši zemědělci už teď ostří břity svých sekaček a chystají se na dotační žně. Je to trochu odtržené od reality.
A je to tak všude? Ale vůbec. Nedaleko mám Německo. Když jsem loni překračoval přes kopec zelenou hranici, ten rozdíl byl velmi divoký. U nás vzorně posečené louky, v Německu osázená pole kam oko dohlédlo. Pár kilometrů od sebe česká realita a německá realita. Ale vím, u nás se dotacemi preferuje neproduktivní sekání trávy, v Německu pak produkce potravin.
Štve mě, že u nás přes silnici, kde dřív bylo pole, teď neroste pšenice, kukuřice nebo třeba brambory. Místo toho tam roste tráva a za měsíc se přes louku, bývalé pole, přežene nadržený traktor se sekačkou při sklizni dotací. A takových bývalých polí, nyní dotačních farem, jsou stovky, ne-li tisíce. Přičemž Indie, která naznačovala, že výpadek pšenice a kukuřice z Ukrajiny a Ruska vykryje svou produkcí, vycouvala a zakázala vývoz pšenice ze země. Brání se možným problémům. Stejně jako bychom se měli bránit my. Hlavně že se jedná o walfare porážce přímo na pastvě. To nás vytrhne. To zní koncepčně a promyšleně. Realita nebyla přizvána ke kulatému stolu. Jak je u nás zvykem.
Za pohoršení zemědělců z Asociace soukromého zemědělství se dopředu omlouvám, vím, myslí to dobře. Ale přijde mi, že teď je doba, kdy je potřeba zapřáhnout vola za pluh, ne oslavovat jeho nápady.
Vložil: Štěpán Cháb