U ohně se to všechno sešlo. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Oheň, brzy také na indexu

Tak jsem byl odvlečen na pálení čarodějnic. K ohni a pivu a bujaré společnosti. A seděl jsem vedle pána s exekucí a poslouchal. A seděl jsem i vedle paní samoživitelky a poslouchal. Seděl jsem u dalších a naslouchal. A bylo to takové vesele smutné a já se rozhlížel, jestli okolo ohně a ocumlaných půllitrů nepoletuje kamera Emira Kusturici, protože ten točil přesně takové filmy, s hlavou v blátě, ale s úsměvem na rtech.

Pán s exekucí se také usmíval, křečovitě, smutně. Je to moc příjemný pán. S rodinou. Vždycky pomůže, vždycky je milý, zamává a mile pozdraví a zastaví se na cigáro, pokrafe, probere místní drby, a teď říkal, že doma už nemá nic, exekutoři všechno odnesli, jenom peklo mu tam nechali. Už prý ho to nebaví, už je to takové na hovno, jak řekl, a seděl a koukal do plamenů a já věděl, že to má na roky, že se toho jen tak nezbaví, že jeho děti vyrostou přesně v tomhle. Nic mu exekutoři nenechali, jen peklo. A děti se dívají a vidí a budou si to pamatovat, řádně jim to zamíchá život. Chudáci děti, chudák pán. Tak rád bych ho takového osudu zbavil, ale jak? Nijak, je teď v soukolí exekučního systému, z toho člověk vypadne až mrtvý. Nebo k smrti vyždímaný. Jo, jo, napůjčoval si, jeho blbost.

Seděl jsem i vedle paní samoživitelky. Krásný a milý člověk, v pubertě jsem do ní byl platonicky na dálku zamilovaný. Ale vyrostli jsme, zvážněli. Má tři děti a na ně jen minimum peněz. Žijí v lásce, ale chudě, strašně chudě. Prostě to tak je. I na její tváři byl úsměv, co by nebyl, byli jsme u ohně, pivo všem spokojeně teklo po bradě, ale zase to byl úsměv s tematikou – usmívám se a uvnitř křičím hrůzou. Je ten život těžký. Nemít, nedostat, za práci jen to nejnutnější, aby nám zaměstnanec nepošel hlady. Ještě v neděli, někdy kolem poledního, jsem psal neziskovce Světýlko a škemral pro ně o pomoc (ale ano, budu to Světýlko neustále větrat, protože pro něj mám slabost). O malou pomoc, zalepit na měsíc na dva hladový systém složenek. Aby si mohli odfouknout. Třeba to půjde.

Sedl si ke mně i pán, prakticky mrzák, belhavec, kripl. Skučel o tom, že nedostal invalidní důchod, a tak musí provozovat živnost, papírově, pracovat už nemůže. Ale důchod mu prý nedají, prý má pro skučení málo důvodů. A tak jen tak pánubohu do oken skučel filipojakubskou nocí, jako kdyby dělal pohon feministkám, spěchajícím na sabat. A jak se u toho usmíval. Krásně. Odlupoval ze sténání drobné vtípky na vlastní účet a bujaře se jim smál a bylo mu fajn. Alespoň do té doby, než se druhý den probudí a začne skučet bez obecenstva a bez vtipkování.

Psali jsme

Rasismus je svinstvo, ať už má podobu bílou, nebo černou. A ten černý současný ´rasismus naruby´ může mít katastrofální důsledky. Středa Pavla Přeučila

Svět se mi s nocí ze soboty na neděli jeví takový smutnější. Unavenější. A bezmocnější, protože co pro ty tři můžu udělat? Prdlajs. Koupu se ve vlastním skučení jako všichni okolo. Našemu ctěnému panu Přeučilovi, který naplňoval dlouhé roky svým břitkým humorem i pohledem do zákulisí Krajské listy.cz, jsem při oznámení, že onemocněl a že je to pro něj konečná, napsal, že by měl osud zažalovat za předsudečnou nenávist. A tak mě po ohýnku napadá, že bychom mohli podat proti osudu hromadnou žalobu za předsudečnou nenávist. Ať se to vezme hezky při jednom a z gruntu. Jen přečíst seznam všech důvodů pro skučení bude trvat staletí. Ale možná bychom si to trmácení životem mohli sami navzájem nějak ulehčovat. Systémově. Zkrotit exekuční systém (jenže jak, s donem Pablem na Ministerstvu spravedlnosti a s ODS ve vládě, které exekuční byznys vyhovuje)? Dát o chlup víc samoživitelkám s dětmi, protože z hladu roste další hlad a děti, které žily v bídě, jsou náchylné si takový život zopakovat i v dospělosti? Zlidštit posudkové komise, protože kvalita života s bolestí je prostě o značný kus snížená, a je tedy i snížená schopnost si na svůj život vydělat vlastní prací? 

Vložil: Štěpán Cháb