Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Ve chvíli, kdy jsem dětem začal vypočítávat dojivost krav JZD, jsem ji spatřil. Seděla přes uličku. Komentář Štěpána Chába

komentář 14.04.2022
Ve chvíli, kdy jsem dětem začal vypočítávat dojivost krav JZD, jsem ji spatřil. Seděla přes uličku. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Dojivost našeho skotu trhá, alespoň doufám, plány pětiletky

Dovolím si pokračovat v popisování odysey za poznáním hollywoodské produkce v našem malém a krásném Šluknovském výběžku. Včera jsem popsal, jak jsme s rodinou nastoupili do vlaku a vyrazili. Dál jsem se, želbohu, nedostal. Možná dnes i vystoupíme, ale nevím. Potkal jsem totiž ve vlaku dívku. Mladou slečnu. Zcela zahltila mé myšlenky. Chuděra, ani o tom neví.

Seděla o uličku dál ode mě, tedy v mém zorném poli. Zahalena byla jako skinheadi v devadesátých letech v kapuci. Všiml jsem si jí po dvou kilometrech jízdy, když jsme zaplatili průvodčímu hříšných sedmdesát korun jízdného pro dva veliké a dva poloviční. Ukazoval jsem dětem jedinečný úkaz naší krajiny. Malý stateček s ovcemi, které stály u ohradníku a pozorovaly se zaujetím pravých ovcí projíždějící vlak. Nic podivného. Ovce. Jenže po pár stovkách metrů od přežvykujícího bravu se do krajiny šplhá masivní budova tehdejšího Jednotného zemědělského družstva. I s přežvykujícími obyvatelkami. Opět, vyrovnané u ohradníku, líně sledovaly supění vlaku, který se řinul vstříc hollywoodské kultuře. Děti výkon domácích zvířat ocenily nezájmem. Už jsme tudy projížděli tolikrát. Pohled na ovce a krávy je vzrušil poprvé, podruhé už mé nadšení krotily svým – no jo, co jako (jak na nás dospělé děti musí koukat, když z okýnek vlaků nad krávami a koni i ovcemi často hýkame daleko nadšeněji, než ti, pro které tak nadšeně hýkáme, to je otázka).

Ale ve chvíli, kdy jsem dětem začal vypočítávat dojivost krav JZD, který už začínal požírat obzor, a děti začaly protáčet oči, protože na fotra zase přišla přednáška, všiml jsem si té dívky. Seděla rozkročmo jako samec na módní přehlídce, do očí jí padala výhružně vypadající kapuce, v ruce chytrý telefon. A nechala svůj palec rejdit po dotykové obrazovce. Neskutečnou rychlostí. A protože jsem měl výhled i na to, co její palec tak intenzivně honí po obrazovce, fascinovaně jsem nechal přednášky o dojivosti skotu a uctivě sledoval hemžení mladé generace ztělesněné do slečny v kapuci a jejího palce.

Bylo to zvláštní. Nedivil bych se, a slečna by po chvilce ztratila mou pozornost, kdyby lovila anakondy v nějaké mobilní hře, ale ona ne, ona se socializovala se svým okolím. Komunikovala za pomoci smajlíků. Pevnou součástí její činnosti byly fotografie a nesmírná rychlost, kterou je slečna odbavovala. Předpokládám, že to byly fotografie jejích facebookových přátel. Postup její práce byl otupující, ale fascinující. Otevřela fotku, vložila smajlík, zavřela fotku, otevřela další fotku, dala další smajlík, zavřela fotku. A to rychlostí mistrovství světa v razítkování. Jednou na mě takový rychlý úředník s razítkem vyskočil na YouTube. Podobně slečna odbavovala fotky facebookových přátel.

 

Fotky si nemohla ani patřičně prohlédnout, sdílet tak okamžiky svých virtuálních přátel, jen otupující dřina s jejich osmajlíkováním a tedy snad až povinnou socializací. A ta rychlost byla ohromující. Ani já často nezahlédnul, co na fotce bylo. Vždy po třech až pěti minutách s činnosti slečna přestala, uzamkla obrazovku a vyhlédla z okna. Chvilku pozorovala krajinu, ne víc než půl minuty. Pak jí vždy zacukala ruka s telefonem, ona stočila pohled k němu, oživila obrazovku a celý cyklus začal nanovo. Ruka jí nezacukala proto, že by jí přišla SMS, že by někde něco někdo zásadního napsal a telefon jí upozornil. Jen nějaký podvědomý tik, který slečnu nutil upřít pozornost zase k telefonu. A zase začala jako úřednice otevírat fotky a dávat jim smajlíky.

Za cestu, která trvala bezmála tři čtvrtiny hodiny, se slečna pětkrát vyfotila s velmi širokým úsměvem nebo s našpulenou pusou a fotku poslala do virtuálního prostoru. Kde, jak si představuju, sedí stovky jejích virtuálních přátel, někde ve vlaku sklonění nad svými telefony, jako úředníci života palci odklikávají fotky svých virtuálních přátel, dávají jim smajlíky, aby jim dopřáli trochu hormonu štěstí za to, že jejich přátelé jim dali smajlíka, svou pozornost. A to dělají hlavně proto, aby jim jejich virtuální přátelé dali zase pod jejich fotky také smajlíka, protože to potřebují, to číslo u toho cynického usměváčka pod fotkou s falešným úsměvem a předstíranou radostí ze života, který už se točí jen kolem závodu o počet smajlíků pod fotkami plnými radosti ze zoufalství.

Obličej slečny jsem zahlédl při její slabé půlminutové chvilce, kdy hleděla z okna, v ruce na tu chvilku umlčený sosač jejího života. Kmitla se v odrazu okna. Nevypadala šťastná, nevypadala vyrovnaně. Když byla sama a nehledala v krajině smajlíka, vyhlížela snad až zoufale. Ale to už jsem si možná ve své divoké fantazii domyslel, protože chvilku na to jí zacukala ruka s telefonem, ona ho oživila a udělala si fotku, kde vypadala jako kdyby právě prožívala nejlepší párty svého života. Třeba ano, co já vím. Jsem jen blbec, co už zásadně odmítá vlastnit chytrý telefon a v držení mám pouze ten blbý, kde nejdou dělat smajlíky. A kde když mi přijde SMS se smajlíky, objeví se mi ve zprávě jen podivné čtverečky. Já jsem za ty čtverečky moc rád. Teď už jo.

Žel, zase se mi nepodařilo z toho zatraceného vlaku ani vystoupit.

Tak snad se to povede zítra.

 

Vložil: Štěpán Cháb