Vesnice se stává místem duchů. Komentář Štěpána Chába
komentář
13.04.2022
Foto: Hans Štembera
Popisek: Zavíráme. Už léta.
Děti mě v neděli, když jsem měl volno a chtěl si lehnout s knížkou někam do stínu jejich pozornosti, vyhnaly do kina. Máme kino od domu třicet kilometrů a pro jeho návštěvu musíme využít veřejnou dopravu a zabít celý den. A byl to zážitek na celý seriál. Pánbu ví, jestli se vůbec dostanu k samotnému hollywoodskému spektáklu, který jsem byl nucen shlédnout a plakat radostí, že jsem se dočkal závěrečných titulků.
Když jsem byl malý, měli jsme kino ve vzdálenosti malé procházky po krajině. V sousední vesnici jedním směrem, v jiné vesnici na druhou světovou stranu další. Pravda, neprodávala se tam coca-cola a nepodával se popcorn, ale kultura byla, jak soudruh slíbil a dodal. Pamatuju si, jak jsme s tatíčkem vyrazili do sousední vesnice na Nekonečný příběh. Ježiš, já měl oči přes půl hlavy. Paráda to byla. Pak (nebo předtím, co já vím) nás vzal na film Boj o oheň. Utkvělo mi, jak tam tři pralidé sedí na stromě a pod nimi lítá šelma čeká, až je uzrajou a spadnou, aby je mohla sežrat. Hlady přes noc spásli všechny listy ze stromu. Nedávno jsem si ho sehnal, báječný film i po těch letech. Fascinující. Jenže kino v našem okolí už není. Tak jsme museli jet přes celou šluknovskou proláklinu směr Hollywood.
Ve vlaku, i přes stále platné vládní nařízení, neměl nikdo respirátor. Nebyl jediný, kdo by něco takového bral ještě vážně. Cestou jsem počítal, kolik kin zmizelo z našeho prostoru. Napočítal jsem jich devět. Projeli jsme i dvěma vesnicemi, kde nezbyl ani obchod, pošta a v poslední vlně ničení lidské společnosti na vesnicích ani hospoda, kde nejdrtivěji zapůsobila státní angažovanost, když zakázala v hospodách kouřit. Ve většině ostatních vesnic pak hospody fungují jen sezónně, když je teplo. Pro rekreační cyklisty z měst, kteří jsou v honbě za nesrtelností přisátí k tachometru na řidítkách, odpočítávají ujeté kilometry, přitom jim tepovou frekvenci sledují chytré hodinky a, oblečeni do cyklistického latexu, nevidí, že jim podobným latexem obrůstá i duše. To, že na vesnicích to znamenal faktický zánik skomírající soudržnosti, je jedno. Ta už nejde ani oživit, skonala definitivně.
Dovolím si zmínit, že s mou krásnou a moudrou paní jsme se potkávali před jednadvaceti lety (!) na tajných schůzkách ve vesnici v hospůdce, kam každý večer zamířila polovina obyvatel. A halekalo se a zpívalo a my jsme se k sobě tajně měli, aby nás nikdo neviděl a zároveň, aby naše štěstí viděl každý. Ve vesnici byl obchod, pošta a dokonce dvě hospody. Teď je tam jen opuštěná skupina sobě si cizích domů, před každým z nich buď bída, nebo auto, na zahradě buď bordel, nebo bazén, střecha děravá a lepená zoufalstvím, nebo střecha vymazlená jako plastika paní domácí. Lidé od sebe, ač vedle sebe. Není kde se potkat. A řvát na sebe přes plot tak nějak postrádá smysl. A když už, tak leda vyhrůžky soudem za listy z lípy, které padají sousedovi na podzim na jeho zahradu. A tak se tu všichni odcizují a z rukou i pozornosti se jim vytrácí ta pospolitost vesnice plná klevet a krevních mest, které končily svou naléhavost a neodkladnost u půllitru v hospodě. Vesnice bez osobnosti.
Nedostatek hospod pak vede ke generační ne tolik vzpouře mladých, jako spíš diagnostiky mladých. Mám to doma na očích, dva puberťáci, kteří by šli někam tancovat, někam vrkat a skládat první naivní verše do ucha své vyvolené. Ale nikde nic. Toxické, zavřít a dát diagnózu a nějaké ty prášky na potlačení přirozené hormonální citové vlny tsunami, která je v pubertě běžná, nutná, zásadní. Smrt mladosti, ubít tu živost, zavřít ji do polstrované cely školy a tvrdit, že socializovat se ta verbež má kde. A možná nemá.
Nevím, vycházím z vlastního mládí, kdy jsme měli v dosahu takových možností. Pro naši socializaci tu pro nás pracovalo šest hospod, ne impotentních restaurací, kde se o číšníkovu pozornost perete se zpoceným cyklistou někde od pražské magistrály, ale hospod, kde to žilo takovým způsobem. Bože, jak já ty svoje puberťáky lituju. Není, nebude. V jedné hospůdce nás jednou sedělo tak čtyřicet, sranda byla, mluvilo se, hádalo, smálo se a vrkalo, nikdo v ruce neměl mobil, protože žádné nebyly, všichni jsme se vnímali a byli spolu. A tu od jednoho stolu přišel nápad, že si všichni dohromady provázky svážeme malíčky a zvládneme to celou noc. A svázali jsme si je a když chtěl někdo na záchod, muselo s ním jít všech čtyřicet lidí a všichni řvali smíchy a ono už to teď nejde a nepůjde. Teď se po vesnici trousí diagnózy, protože nemají kam zalézt a růst s dalšími diagnostikovanými do formy člověka. Pos*ali jsme to. V touze po tržním hospodářství jsme roztrhali člověka a jeho přirozenost. Zavřeli jsme ho do garáže s petlahví vyprachalého Braníku a řveme na něj, že je sprostý podezřelý. Pos*ali jsme to.
Pokračování zítra
Vložil: Štěpán Cháb