Odhoďte náhubky, svoboda přichází. Komentář Štěpána Chába
komentář
14.03.2022
Foto: Pixabay
Popisek: A jde do škarpy...
Dneškem končí povinnost nosit respirátory ve veřejných prostorách. Povinné zůstávají jen ve veřejné dopravě, sociálních a zdravotnických zařízeních. Měli bychom respirátorům a rouškám postavit pomník? Zachránily nás před záhubou? Možná ano. Možná ne. Rozhodně se ale staly symbolem posledních dvou let. A doufejme, že jen těch dvou, nikoliv symbolem i dalších let.
Před třemi týdny jsem si prošel poprvé covidem. Bylo to krušné, Tomáš Koloc s naší šéfredaktorkou už si volali a dumali, že budou muset sepisovat smuteční článek. A já se z toho jako na potvoru vykřesal. Tři dny horečky a bolavé hlavy a hodně Harryho Pottera. Harryho Pottera? Když úpím na lůžku pod náporem nemoci, rád si k tomu úpění beru do rukou knihy Harryho Pottera a nechávám se unášet do Bradavic. Báječný zlozvyk. Člověk u čtení zapomene na strach z toho, že chytil mediálně tak oblíbenou nemoc. Či jakoukoliv jinou. Přičemž patřím s šesti infarkty na totemu k rizikové skupině. Ale k vlastní zkušenosti.
Bylo přinejmenším zvláštní, že paralen na horečku ani bolest hlavy nezabíral. Ale protože jsem jen člověk, propadl jsem během těch dvou let pandemie záchvatu a sehnal si v polské lékárně ivermectin. První den jsem se svěřil do péče paralenu. Nezabíral, žádná úleva, horečka se neustále nudila mezi 39 a 40°C. A mně třeštila hlava jako střep. A tak jsem si druhý den ráno, když byl stav beze změn, vzal ivermectin. Za půl hodiny citelná úleva. V poledne další a zase úleva. Večer totéž. Třetí den zase ivermectin. Čtvrtý den už jen stav kocoviny po nemoci. Z mé zkušenosti tedy mohu zkonstatovat, že ivermectin zabral. Z mé naivní zkušenosti, kdy si přirozený ústup nemoci mohu vyložit jako účinek ivermectinu. Ale tak to prostě je. Ivermectin byl mnohými haněn, mnohými vyzdvihován. A na člověku zůstalo, aby si mezi nimi vybral. Já si, usuzuji, vybral správnou stranu.
Přiznávám, že jsem celou dobu odolával svodům injekční stříkačky. Nedokázal jsem k ní najít důvěru. Ať už proto, že byla konstruována na prvotní virus a na mutace už jeho účinnost musela zákonitě klesat, tak i pro strach z myokarditidy, která se začala po očkování množit. A nějak jsem nedokázal uvěřit v křišťálově čisté úmysly farmaceutického giganta, jakým Pfizer je. Největší práci na přemlouvání učinila naše šéfredaktorka. Schytal jsem od ní několikero kázání o tom, že jsem nezodpovědný vůl, který by se měl jít okamžitě naočkovat. Vždycky jsem z toho nějak vyklouzl. Jednou jsem se nechal přemluvit, dokonce si našel i termín a místo. A ten den dostal úporný průjem. Takže jsem zůstal i za asistence boží prozřetelnosti neočkován. Teď navíc imunizován proděláním.
Ve stejnou dobu, kdy mou pozornost obsadil obrýlený kouzelník, šla do tisku kniha Kronika doby covidové, za níž stojí celostní lékař Jan Hnízdil a režisér Jan Tománek (a další). Celou jsem si ji minulý víkend pročetl a žasl, na kolik absurdit doby covidové jsem zapomněl. Vzpomene si ještě někdo na Blatného doporučení nosit dvě roušky přes sebe? Nemělo by se na to zapomínat. ZDE si můžete navíc pročíst největší absurdity doby covidové z pera Vladimíra Čížka. Je to zážitek. Při čtení knihy Kronika doby covidové jsem nabyl dojmu, že v budoucích časech, až se kleště naší kocoviny z proticovidových opatření vytratí, může se stát tato kniha mementem. Jakýmsi pomníkem toho, do jakých absurdit jsme schopni vložit svou důvěru i své životy. Byla to prazvláštní doba. Snad, i přes věštění epidemiologů a nadšenců do lockdownů, kteří po vzoru kněžny Libuše vidí na podzim další stověžatou pandemii drtivých účinků, covid prostě odchází do historie jako vítěz nad lidskou racionalitou. Knihu doporučuju, za pár let si ji s úžasem budeme pročítat a nebudeme chápat. Ostatně jako poslední dva roky.
Vložil: Štěpán Cháb