Vedeme válku proti holodu, řekl mi můj první ukrajinský přítel. Svět Tomáše Koloce
komentář
27.02.2022
Foto: Pixabay
Popisek: Válka proti hladu, mnohde stále na pořadu dne
Autorův unikátní rozhovor s jeho prvními ukrajinskými přáteli.
Vůbec první Ivan, kterého jsem kdy potkal, měl prostřední jméno Oleksandrovyč. Bylo to v roce 1996, první prázdniny po maturitě, které jsem trávil u své matky v Roudnici nad Labem. Potkali jsme se v pískovcovém lomu, kam jsme se oba přišli vykoupat. Ivanovi bylo padesát a pocházel z ukrajinského Ivano-Frankovska, dříve Stanislavova, města, kde se narodil můj oblíbený český spisovatel Ludvík Aškenazy. Ivan mi nabídl tykání.
„Jezdíš sem každou neděli?“ zeptal jsem se.
„Kak bych moh,“ zasmál se. „Jen dneska není žádná fuška.“
Cestou zpátky domů do města (zjistil jsem, že bydlí ve stejné ulici) mi Ivan vypověděl skoro celý svůj životopis. Vystudoval architekturu, a aby měl na studia, všechny letní prázdniny trávil na stavebních brigádách na Sibiři, což byla někdy makačka, ale někdy absurdita, jako když si předseda jednoho kolchozu nasmlouval na stavbu studenty, ale ukázalo se, že chtěl jen vyhovět tabulkám. Žádná stavba tam nebyla, a Ivan pak strávil parný měsíc propíchaný velkými sibiřskými komáry stavbou ohrady pro ovce, kterou s ostatními studenty uměle prodlužovali, pro případ, že by přijela kontrola.
Na vojnu ho povolali v roce 1968, ale ne do Československa, nýbrž na čínskou hranici na řece Ussuri, kde museli vyplašení vojáčci ze své strany hranic ostřelovat stejně ustrašené Číňany. Měli přitom velké ztráty a povolávací komisař, který měl na starosti dorovnat jejich stavy, měl zřejmě dost mizerné etnologické vzdělání, protože půlku nováčků sestavil z branců z Ázerbájdžánské a druhou z Arménské sovětské socialistické republiky, kteří způsobili útvaru větší ztráty než Číňani, když se během jedné noční rvačky téměř všichni vzájemně postříleli a podřezali.
Hned po pádu Sovětského svazu a jeho rozdělení na samostatné republiky, po němž se většina jeho rodiny vydala do Ruska, aby tam pracovala na železnici (což je pro tamní dvoumilionovou ukrajinskou menšinu tradiční zaměstnání), se Ivan s čerstvým ukrajinským pasem vydal, jak říkal, ,do Evropy', pracovat tam jako zedník. Aby měl peníze, které by posílal rodině, aby doma nebyl hlad (v originálu holod, protože všichni ukrajinsky i rusky mluvící Ukrajinci stejně jako všichni Rusové z jihu Ruska vyslovují cyrilské г ne jako g, ale jako naše h).
Ivan nejdřív pracoval v Rumunsku, Maďarsku a na Slovensku. Vždycky pod nějakou postsovětskou ,zprostředkovatelskou' agenturou, napojenou na politiky hostitelské země (které zas na oplátku penězi napojovala agentura). To se týkalo i Ivanova úvazku v ČR, který samozřejmě nebyl legální (ani nemohl; když Ivan oficiálně žádal český stát o pracovní povolení, byla už kvóta vydaných povolení několikanásobně překročena). Poplatek za ochranu ,agentuře' pak činil dvě třetiny výdělku, které zprostředkovatel nejčastěji vybíral v den výplaty přímo od zaměstnavatele. I zbývající jedna třetina byla ale lepší nežli plat, který se dal sehnat na Ukrajině, a při životním stylu dělníků se z ní dalo leccos ušetřit. Ušetřenou částku bylo ale potřeba dobře ukrýt, protože zprostředkovatelé měli svá komanda, která na dělníky čekala u zpátečních autobusů do jejich rodných měst, aby je o ni okradla. Ivan si svůj trezor udělal z velkého balíku od pracího prášku, který v té době nebyl na Ukrajině k dostání a který dokázal umně rozlepit a zase zalepit tak, že úprava nebyla vůbec poznat.
Když jsme došli do města a Ivan mě pozval ,domů', vzpomněl jsem si na Gorkého Na dně. Můj hostitel totiž bydlel s dalšími deseti chlapy v podzemním ,internátě', který postarší česká majitelka vytvořila ze svého prostorného vlhkého sklepa. Tehdy ještě nebyli majitelé podobných ,penzionů' (jejichž nájemné je samozřejmě o to dražší, oč víc jejich nájemníků v ČR pracuje ilegálně, a které jsou dnes tak rozšířené zejména v exekučních regionech na severu Moravy a Čech) známí pod technickým označením bytoví šmejdi a v jejich ,provozovnách' ještě nebyla tolik rozšířena pandemická nákaza blech a štěnic, daná tím, že ve sbírce českých zákonů chybí ustanovení, které by pronajímatelům nájemních prostor přikazovalo pravidelnou dezinsekci.
V onom ,penzionátu' už na Ivana s večeří čekal malý Vaňka, jeho syn, který byl o něco málo mladší než já. K večeři byla krupicová kaše, která (jak jsem v dalších dnech pochopil) byla kromě dopoledních rohlíků se salámem jejich jediným denním jídlem.
Chodil jsem pak k Ivanům na návštěvu celé prázdniny, učil se za pochodu základům jejich jazyka a oni zase mého (malý Ivan ještě neuměl česky) a sledoval jejich hlavní boj, který spočíval v tom oslovit během pracovního týdne všechny domorodce, ze kterých by koukala nějaká práce na víkend. Té, jak odposlouchali od svých českých kolegů, říkali fuška v Liťáku. (Litoměřice byly onou lákavou lokální metropolí, kde se dal sehnat melouch.) Dozvěděl jsem se hodně i o jejich příbuzných doma i to, že Ivan starší má doma ještě další tři malé děti, o které se stará babička, zatímco jeho žena dělá v polském hotelu pokojskou.
Když v roce 2014 vypukly nepokoje v Kyjevě a události na Krymu a na Donbasu, po letech jsem si na Ivana vzpomněl a od té doby ještě několikrát. Trochu se stydím za to, že ten, komu se moji první Ukrajinci, přítel Ivan a jeho syn, vybavili jako prvnímu, byl novinář ve mně… Během sledování myriád rozhovorů v médiích, v nichž ukrajinský národ zastupovali nejrůznější odborníci, na nichž bylo vidět, že mají ve svých nových vlastech už své jisté, mě totiž neustále napadalo, že jediný, který by k nastalé situaci mohl skutečně něco říct a jehož slovo by pro mě něco platilo, by byl on, Ivan. Trápil jsem se tím, že se mi jeho kontakt ve víru života ztratil, ale pak mě napadlo, že přece jenom existuje způsob, jak plánovaný rozhovor zrealizovat. Mluvil jsem přece tehdy s Ivanem skoro každý den, znal jsem dopodrobna jeho příhody, zvyky, reakce i názory… Až události čtvrtka 24. února mě donutily, abych svůj plán zrealizoval. Posadil jsem se do křesla a zklidnil jsem se do té míry, že se mi před očima znovu vybavila Ivanova tvář. A tak jsem se zeptal:
„Ivane, u vás doma se válčí, co s tím budete dělat?“
Ivanova přátelská tvář, kterou jsem nikdy za žádných okolností nepřistihl, že by ztratila svůj úsměv, mi po dlouhých letech slyšeným známým hlasem (kdo ví, zda odněkud ze Slovinska či z vytouženého Německa) na mou otázku odpověděla:
„Na válku se jim můžem vysrat, Tomáš. My vedeme válku proti holodu. Je tak, Vaňka?“
A ,malý Vaňka', který se v tu chvíli vynořil vedle táty, dopověděl: „Tak!“
Vložil: Tomáš Koloc