Před dobrotou lidí je potřeba se denně sklonit, vzdát jí úctu a říct děkuji. Komentář Štěpána Chába

Foto: Markéta Vančová

Popisek: Někteří lidé snad ani nepocházejí ze Země, ale odněkud z vyšších sfér

Sáhnout k důvěře lidí a požádat je o pomoc by mělo být přirozené. Umíme si pomáhat, jsme tu spolu a hodně z nás to ví a řídí se tím. Naší součástí je soucit a ochota natáhnout pomocnou ruku. Těží z toho filmový průmysl, těží z toho spisovatelé, ale stojí na tom i charity či dobročinné spolky a sbírky. A dvakrát (zprostředkovaně třikrát) jsem lásky mezi lidmi využil (ne ve špatném slova smyslu) i já.

První žádost o pomoc jsem sepsal přibližně před rokem. Rodina se čtyřmi dětmi. Kdysi, když jsem sám neúspěšně dobrovolničil pro obecně prospěšnou společnost Světýlko, jsem se jí snažil pomoci. Zcela bez úspěchu. Oslovovat korporace, i ty církevní, a potentáty z politiky, se mi neosvědčilo ani trošinku. Po čase jsem ze Světýlka zbaběle prchnul, protože neustálé odmítání, přiznávám, unaví. Před rokem mě sama maminka rodiny oslovila s prosbou o pomoc se sbírkou na jejich stále přetrvávající těžké problémy. Co jsem mohl dělat, sepsal jsem článek na Krajské listy.cz a poprosil vás, čtenáře. Ukázal jsem vám jejich příběh a jejich velké trápení. Během týdne jste jim naposílali 200 tisíc. A já oněměl úžasem a velkou úctou. Rodina díky tomu povstala jako pověstný fénix z popela.

Teď před Vánoci mi maminka oné rodiny psala, popřát hezkého Ježíška. Že prý mi půl roku nenapsala, nepoděkovala. To byly dvě nebo tři věty. Pak se její psaní změnilo, bylo útržkovité, roztrhané, vytečkované, nedopovězené. Přiznala, že mi není schopná napsat, protože dostane vždycky záchvat pláče. Odpověděl jsem jí, že ne já, to vy, čtenáři Krajských listů, to vy jste jí pomohli dostat se z hrozné situace a dovolili jí se rozhlédnout a zahlédnout trochu normální svět bez hladu a nekonečných nesnází a bolestí. To vy jste to dokázali. Doteď jsem němý úžasem a úctou. A hluboce a velmi pokorně vám za onu rodinu děkuju.

Psali jsme

Česká kancelář pojistitelů okradla rodinu se čtyřmi dětmi a je jí to úplně fuk. Komentář Štěpána Chába

Posledních několik měsíců jsem měl před očima rozpad svého přítele. Trochu zvláštního, excentrického, ale duchem krásného (a také pro tento svět, kde se daří šelmám, patřičně nevhodného). Všechno se mu začalo rozpadat, přišly dluhy, snaha o přežití, do toho těžký infarkt (to já si zatím mohu pískat, sice jich mám za sebou šest, ale lehkých). V posledním měsíci už se z něho pomalu začínala stávat rezignovaná troska. Pořád excentrická, zvláštní, ale taková plná bolestí.

Bránil jsem se uvažovat o tom, že bych o něm sepsal článek a obrátil se na vás o pomoc. Není to drzé? Dobře, zachránit rodinu s dětmi je něco jiného, než zachránit stárnoucího muže. Ale začínal jsem se o něj bát a svěřil se naší šéfredaktorce, s tou jsme se nejdřív snažili udělat z antikváře redaktora, rekvalifikovat ho a pomoci mu takhle, ale marně, nemá na to talent, vůbec žádný. A tak na mě naše šéfredaktorka zatlačila, abych o něm sepsal článek. Zavřel jsem tedy oči a psal. A doufal v pár stovek, v pár tisícovek, které by mu ulehčily alespoň pár dní. Během dvou dnů jste mu, lidé krásní a nádherní, poslali 70 tisíc a on oněměl. V úžasu a v šoku. A já s ním. Dostal se během dvou dnů z kanálu nejistoty a strachu z dalšího dne. Vyplatil se z naprosté většiny hrůz, které ho bezprostředně ohrožovaly. Nejde dost poděkovat, neumím napsat tak velké díky, snad jde z mých slov aspoň cítit, vypsat ho nedokážu.

Psali jsme

Když člověka zlikviduje covid, protipandemická opatření i osobní život. Komentář Štěpána Chába

A teď se dostanu k oné prosbě zprostředkované, u které jsem sám němý jako ryba. Před dvěma roky jsme na tom s rodinou sami nebyli nejlépe. A naše šéfredaktorka Anička to viděla, dlouho. A trápila se, co s tím. A tak pod jeden můj text dala prosbu. Zda byste vy, krásní lidé, pomohli mě a mé rodině. A vy jste pomohli. Naše situace se začala obracet k lepšímu. Najednou jsme mohli do polévky ze sekyrky přidat i něco výživnějšího.

Nikdy jsem v žádném článku nepoděkoval. Ne z nevděku nebo nějaké nafoukanosti, oněměl jsem. Stejně jako maminka z oné rodiny (i proto dokonale chápu, proč půl roku nenapsala, já nenapsal dva roky). Nešlo to, stáhlo se hrdlo a slova zmizela někam do sklepa honit pavouky. A tak teď, při děkování za mého přítele i rodinu, která se dostala do neřešitelné situace bez konce, se odvážím poděkovat i za sebe. Děkuji, že jste a dokážete být tak krásní. Strašně rád bych poděkoval každému jednotlivému z vás, tak tato slova, prosím, čtěte tak, že jsou určená jen vám. Protože jsou určená právě jen vám. Děkuji. S velkou pokorou a úctou.

Vložil: Štěpán Cháb