Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2022

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

‚Zpráva o stavu unie‘: mafie médií, stranické covid knížky, otrocká práce a exekuční středověk. Svět Tomáše Koloce

komentář 01.01.2022
‚Zpráva o stavu unie‘: mafie médií, stranické covid knížky, otrocká práce a exekuční středověk. Svět Tomáše Koloce

Foto: Hans Štembera

Popisek: Exekuce, metla naší republiky. Nikdo s tím nic nedělá

Prezident USA, a koneckonců i naši prezidenti ve svém projevu na konci starého či na začátku nového roku každoročně pronášejí do médií ‚zprávu o stavu unie‘. Autor této rubriky si ve svém novoročním textu sám zkusil, jak tvrdý je to chleba.

Představitelé minulého režimu, postaveného na radikálním prosazování plošných sociálních jistot na úkor osobních a podnikatelských práv (1948–1968), úkol, který si dali (stoprocentní zaměstnanost, zdravotnictví a školství placené z daní bez přímé platby, štědře dotovaná kultura a sport s širokou místní základnou), skutečně splnili.

Pohřbenou svobodu se v 60. letech snažili vykopat i komunisté

A víc. Jen co jim to uvolňující se řád sovětského hegemona dovolil, dokázali ti liberální mezi nimi zvítězit ve frakčním boji a dobrat se zřetelného zvrácení vývoje i na poli osobních práv, která předtím pošlapali. Uzákonili zrušení cenzury, rehabilitace těch, které v předcházejících letech pronásledovali, povolili dříve zrušené soukromé živnosti a dosud zakázané církve a společenské organizace, ti nejliberálnější z nich začali připravovat svobodné volby, v nichž by mohlo figurovat víc, než oněch pět stran, po celou dobu minulého režimu sdružených v takzvané Národní frontě, vedené komunisty.

Režim v hegemonském SSSR se však bohužel (po odstavení reformátora Chruščova neostalinistou Brežněvem) mezitím opět utužil. Přišla okupace, po níž byla k moci opět vrácena stalinistická frakce strany, díky čemuž bylo vše, čeho se na poli lidských práv mezi lety 1948-68 dosáhlo, opět zničeno. Jak je na tom současný režim, vzniklý z revoluce v listopadu 1989, jehož počáteční ideály byly právě opačné, než ideály komunistů (začal prosazovat osobní a podnikatelské svobody včetně práva na svobodu slova, omezeného jen žalobou o urážku na cti) po symbolických 33 letech nejen v oblasti sociálních práv, které ve jménu práv osobních upozadil, ale i v oblasti svých původních ideálů, pro které vznikl?

Pět rodin, vlastnících média, a covidpasy jako někdejší stranické knížky

V agendě svobody slova, která byla tím prvním, co občané během revoluce před 33 lety požadovali, zaznamenává dnešní režim citelný ústup od ideálu, a to nejen v souvislosti s uzákoněním Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (útvaru, který má s pomocí interních pracovníků, ale i dobrovolných ,elfů' sledovat ,čistotu' mediálního diskurzu a předávat podněty policii, která má vyjádření, objevivší se v dosud svobodném tisku, postihovat). To je jen důsledek faktu, že, jak trefně řekl šéfredaktor českého anglicky psaného deníku The Fleet Sheet Erik Best, „Česká média jsou stejně jako v Kmotrovi vlastněna pěti rodinami“.

Vzhledem k tomu, že těchto pět rodin postavilo stejnou ideologickou frontu s veřejnoprávními médii, jako jsou Český rozhlas a Česká televize, je nabíledni, že médium, které se proti této frontě staví, je cílem integrované mocensko-mediální palby, na jejímž konci je razítko DEZINFORMÁTOR tím nejkosmetičtějším zraněním na tváři skutečně nezávislých médií.

Ve věci občanských svobod je nejvíc alarmujícím jevem dnešní dělení občanů na první a druhou kategorii. Obecné nařízení o ochraně osobních údajů, vzešlé z Evropského parlamentu a Rady č. 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, zkráceně zvané GDPR (v době, kdy každá sociální síť tyto údaje požaduje a ruče s nimi obchoduje…), prohlásilo osobní údaje člověka téměř za svaté a jeho vyhlášení přineslo nejen zrušení některých užitečných stránek, jako byly například Spolužáci.cz, ale třeba i absurdní stav, kdy se pracovníci v sociální sféře mají starat o pacienty a klienty, jejichž chorobopis či kazuistiku dle GDPR nesmějí znát.

Ačkoli GDPR jasně stanoví, že osobní údaje včetně rodného čísla a zdravotních údajů smí občan uvést pouze dobrovolně, pandemie, která se prohání světem od roku 2020, přinesla stav, dle něhož je každý telefon občana, který se přihlásí do sítě typu Chytrá karanténa (což mají kupříkladu čeští učitelé povinné), sledován a trasován, zatímco zkoumání intimních zdravotních údajů mají dnes nařízeno hospodští či obsluha kulturních a sportovních zařízení (v jiných zemích EU dokonce i obsluha obchodů a hromadné dopravy), a ti, kdo do jejich provozoven chtějí vstoupit, mají zase nařízeno jim údaje o svém zdravotním stavu předložit k posouzení, zda smějí či nesmějí vstoupit.

Řada globálních firem, jako je Facebook či Google, ale i mnohé dopravní společnosti, omezily pracovní aktivity těch, kdo se odmítli podrobit očkování léčivy, jejichž zkušební doba končí už v roce 2023, či je rovnou propustily, což i v naší republice vede k tichému kolapsu řady veřejných služeb. (Kupříkladu autor těchto řádek, který byl v minulosti kulturním referentem mnohých sociálních služeb a založil dva charitativní festivaly, ač podle pravidelného testování zcela zdráv, je v současné době jako sociální pracovník zcela vyloučen z kulturních aktivit, které se v zimním období konají výhradně v budovách, a se svými klienty se smí účastnit jen pravidelného venčení psů).

Je třeba uznat, že v naší zemi na tom dosud nejsme tak špatně jako v Rakousku, kde bylo, v rozporu se všemi ustanoveními, zakotvenými v Listině lidských práv i v Ústavě, zavedeno povinné očkování, jehož odpírači budou platit pokutu 3600 eur (91 500 korun), nebo v Austrálii, kde pro ně byly otevřeny detenční tábory, nicméně i u nás se, dokonce z nejvyšších míst, ozývají hlasy, že neočkovaní by měli přijít o práva zdravotně pojištěných pacientů, přestože podle článku 31 Listiny základních lidských práv a svobod má každý právo na ochranu zdraví a všichni lidé mají na základě veřejného pojištění právo na zdravotní péči…

Tři hrobaři živností: Korporáty, EET a lockdown

Druhým hlavním ideálem sametové revoluce vedle občanské svobody a svobody slova bylo znovuzavedení svobody podnikání, pod čímž si tehdy většina demonstrujících představovala zejména malé živnostenské podnikání. Místo toho ale přišla Klausova privatizace, v níž se ti, kdo své dříve státní, nyní ,zprivatizované' trusty dříve či později nevytunelovali a neodešli (jako Kožený či lidskoprávní tuneláři Bakala a Koláček), ale zůstali v nich (jako Kellner a Babiš), stali naprostými hegemony, kteří určují nejen ekonomiku, ale i politiku země a pro které je všechno malé podnikání „na prd“ (A. Babiš), tedy dobré leda k tomu, aby firmy, které jim přijdou perspektivní či jim stojí v cestě, stylem Tenkrát na západě ,vykoupili'. Poté co za sebou nechala tisíce zkrachovaných firem Babišova elektronická evidence tržeb, přišly jako na zavolanou covidové restrikce, po nichž zůstaly stát pevně na nohou pouze korporátní továrny (u nichž se v druhé vlně usoudilo, že v nich se pandemie nešíří) a květinářství (ze známého důvodu premiérovy manželky, vlastnící jeden řetězec zahradnictví).

Hrdina kapitalistické práce: prekariát

Reformátoři minulého režimu, pro který byla důležitější sociální práva, se – jak psáno výše – v 60. letech vrátili i agendě lidských práv a pokusili se zrevidovat svůj postoj k ní. Jak je to ekvivalentně s postojem dnešního režimu, založeného na osobních právech, k sociálním právům, které byly v jeho případě onou agendou, která byla zpočátku odsunuta na druhou kolej?

Právo zaměstnance na spravedlivou odměnu a uspokojivé pracovní podmínky zakládá článek 28 Listiny základních lidských práv a svobod, která je od roku 1990 pokládána za hlavní zdroj naší Ústavy. Že jsou tato práva zaměstnavateli v naší zemi už od tohoto data hrubě porušována nejen vynálezem švarcsystému (jeho autor Miroslav Švarc přišel na geniální a dodnes v naší zemi plošně rozšířený způsob, jak se zbavit nákladů na zaměstnance; najímal je jako osoby samostatně výdělečně činné, které sice pracují pro jeho firmy, ale o své náklady se musí starat sami), ale i otrockými provozy zejména korporátních firem, v nichž je zaměstnancům upíráno i právo si odskočit a jejichž existenci doložila Saša Uhlová, která se do některých z těchto provozů nechala inkognito najmout, z čehož vytěžila alarmující sérii reportáží Hrdinové kapitalistické práce.

Transformaci proletariátu (někdejší třídy těch, jejichž jediným ,majetkem' bylo jejich potomstvo) v prekariát (dnešní třídy těch, kteří jsou v té PREKÉRNÍ situaci, že ač pracují na plný úvazek, jejich mzda jim nevystačí ani na základní potřeby: jídlo, bydlení, zdravotní pojištění a vzdělání) v českých podmínkách (dávno před krachem společnosti Bohemia Energy, který nájemné mnoha Čechů povýšil nad jejich mzdy či důchody!) urychlil zákon 120/2001 o exekucích.

Zlořád, který máme na světě jen my, Gabon, Thajsko a Chile

Zákonu 120/2001 Sb. se autor v ideální profesní kombinaci sociální pracovník-novinář věnoval neméně jako Saša Uhlová české otrocké práci a ze syntézy své práce vytěžil alarmující poznatky, které shrnul nejen v rozhovorech pro švýcarský a švédský státní rozhlas a český deník Hlídacípes, ale shrnuje je i zde. Samy Komorní listy, čtvrtletník Exekutorské komory České republiky, v čísle 2/2014 český systém soukromých exekutorů (nesrovnatelný s kteroukoli jinou evropskou zemí), který byl vyvinut jako inkvizice po známém období 90. let, kdy se (jak prohlásil tehdejší ministr Tomáš Ježek „jako ve filmu Hoří, má panenko zhaslo, a co si kdo vypůjčil, to měl“) připodobňují jen ke třem existujícím světovým exekučním systémům: z Chile, Gabonu a Thajska.

Autor (paralelně s autory stránky Mapa exekucí) na desítkách doložitelných případů zmapoval, že dnešní exekuční praxe na rozdíl od tunelářů, na které původně cílila, postihuje naopak nejnižší vrstvu. Je založena na systému, kdy dlužník nezaplatí marginální dluh, kupříkladu za nezaplacenou jízdenku v MHD či komunální odpad, v důsledku jiných věcí na něj zapomene a systém mu jej připomene až po deseti letech, těsně před promlčením, kdy dluh naroste na mnohonásobek, z kteréhož mnohonásobku tvoří většinu poplatky za exekutora. Z poplatku dvou korun po deseti letech vznikne šest tisíc, které se v případě, že dlužník částku nesežene či mu její odeslání exekutor včas nepotvrdí, vzniká do měsíce deset tisíc. Při deseti procentech exekuovaných dospělých v ČR (v chronicky nezaměstnaných regionech severních Čech a severní Moravy, jejichž těžký průmysl byl v 90. letech zastaven, jde o 20 procent dospělé populace v exekuci) a jistině 350 miliard ročně (rok 2016) má tak vrstva exekutorů nejvyšší a nejzaručenější příjmy ze všech existujících povolání a může si dovolit prakticky cokoli včetně prestižní výtvarné galerie, kterou si šéf exekutorského úřadu v Přerově Robert Runták otevřel v roce 2019 v centru Olomouce.

Běžným občanům České republiky však toto podnikání přináší řadu nechtěných vedlejších účinků. Od nárůstu černé zaměstnanosti (s exekucí na platě se nevyplatí mít legální zaměstnání), fenoménů exekuční rozvodovosti (snahy o zbavení se dluhu partnera) až po exekuční emigraci (v zahraničí se k exekuci přistupuje podle tamních zákonů, které většinou přikazují zaplatit pouze původní dluh a poplatky v maximální výši jeho jednonásobku), ale už i exekuční sebevražednosti (přes přísné informační moratorium v režimních médiích sociální sítě přinesly svědectví dvou obětí exekucí: V letech 2012 a 2017 se na protest proti devastujícím následkům českého exekučního systému zabili zaměstnanec Národní galerie Tomáš Strnad a bývalý profesionální voják z Napajedel u Zlína Ing. Jaroslav Janota. U Tomáše Strnada bylo poslední kapkou to, že byl pravděpodobně v souvislosti s tím, že se stal organizátorem antiexekučních demonstrací, propuštěn z práce, u Jaroslava Janoty dvanáctiletý nepodmíněný trest, který mu byl vyměřen za to, že v rozespalosti a zděšení, že se mu někdo bez ohlášení dobývá do bytu, prostřelil dveře. Byl to exekutor, který se podle zákona mohl do bytu dlužníka dostavit bez ohlášení a policejní asistence, a Janotův trest měl očividně odstrašit onu tímto zlořádem trpící desetinu národa, který má českých exekutorů, co dokáží ze čtyřiceti korun za lístek udělat dluh ve výši šest tisíc, už plné zuby.

Dalším masovým jevem, souvisejícím s českými exekucemi, je míra sociálních pohřbů (které musí platit město) v nejexekuovanějších oblastech. Jde o to, že v případě úmrtí dlužníka si exekutoři zvykli spojit osobu toho, kdo vypraví pohřeb, s dědictvím po něm, a tedy i s jeho dluhy, a proto se pozůstalí zdráhají na své jméno pohřbívat své exekuované nebožtíky (což je jev, jehož příběhy tematizovali nejen autor či spisovatel Jaromír Typlt, ale i tvůrci sociálního televizního seriálu z roku 2019 Most!). Nejnovější úpravy exekuční praxe se pokoušejí vyřešit pouze nejextrémnější projevy exekucí: exekuce seniorů, vstup exekutorů k majetku dlužníka bez asistence, vymezit okruh blízký dlužníkovi (v minulosti byly za nezastiženého dlužníka exekuováni i bývalý partner, druh, či dokonce náhodný spolubydlící) a okruh zabavovaného majetku (poté co se nezávislá média zabývala případy, kdy byly dlužníkovi zabaveny i pracovní nástroje či postýlka pod spícím dítětem) a také případy exekucí čerstvě dospělých, na které v osmnácti letech padal statisícový dluh za to, že za ně rodiče v dětství nezaplatili odpad či jízdenku v MHD.

Se středověkou podstatou českého exekučního zákona, v naší euroamerické oblasti zcela bezprecedentního, však nebylo ani pohnuto. Zákon, který spolu s covidovými lockdowny, které se přehnaly přes české živnostníky i zaměstnance, a krachem energetických šmejdů, během pár let zdvojnásobil počet českých bezdomovců (jejichž zimní smrtnost je nejvyšší v celé Evropě – proč, to se dočtete v zítřejších Krajských listech), je symptomatickým monumentem dnešního zřízení, založeného „na pravdě a lásce“, a jeho zhoubnost zřejmě nepřekoná ani plošné nakažení nájemníků bytů cizích velkomajitelů v severních Čechách blechami a štěnicemi (protože chybí zákon o povinnosti dezinsekce pro majitele bytů) ani cílená likvidace někdejšího národní rodinného stříbra, české kultury.

Děkuji vám za pozornost a přeji vám úspěšný nový rok 2022!

Vložil: Tomáš Koloc