Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vrabčák jako diagnóza? Jak byla naše rodina v televizi, dokonce v nejsledovanějším seriálu. Komentář Štěpána Chába

komentář 25.10.2021
Vrabčák jako diagnóza? Jak byla naše rodina v televizi, dokonce v nejsledovanějším seriálu. Komentář Štěpána Chába

Foto: Česká televize

Popisek: Momentka z fantasy Ochránce (díl s názvem Vrabčák; na snímku hlavní hrdinka v podání Anežky Rusnákové a jako její tatínek Petr Forman)

Sedmý díl seriálu České televize Ochránce s názvem Vrabčák byl inspirován osudem mé vlastní sestry. Proto se cítím povinován k jistému zdrženlivému komentáři a upozornění na několik myšlenkových zkratek, které scenárista Tomáš Feřtek v ději použil a vylepšil si tak argumentaci.

Nuže. Má sestra v osmi letech s přehledem četla i psala. První rok chodila má sestra, stejně jako my, její starší sourozenci, do místní základní školy. Ovšem na mou sestru dopadla v první třídě natolik hloupá a arogantní učitelka, že byl otec nucen sestru ze školy stáhnout a dopřát jí rok domácí školy se vším všudy. Nutno upozornit, že to proběhlo v devadesátých letech, kdy individuální vzdělávání bylo mimo zákon. Takže na domácí škole se hřála jen má sestra a potomci Jana Dittricha Dvorského, který kvůli tomu musel emigrovat a dlouhá léta se skrývat v zahraničí.

S otcem se snažily vyběhnout úřady napříč obory. Ten se ovšem nikdy nenechal nachytat. Nehýřil motivačními a vpravdě impotentními provoláními, které mu pan Feřtek napsal pronášet ve Vrabčákovi. Naopak zdrtil byrokratickou hydru argumentací podpořenou zákony natolik zdatně, že prostě nedokázala odpovědět. Rok takhle odrážel všechny udivené úředníky a školské inspektory, kteří byli pohoršeni tím, že rodič se rozhodl zvolit pro své dítě jeho vlastní cestu a že mu do toho státní moloch prostě nebude kecat. Ale stát na takový projev svobody nebyl připraven. Na to konto tedy otec zřídil ústavní školu, kam má sestra začala chodit. Bohužel jediná z nás sourozenců. My ostatní jsme museli absolvovat místní základní školu, která se na nás s gustem mstila se vším všudy.

Nutno učinit poznámku, že otec nejančil jen s odškolněním mé sestry. Byl také prvním a zásadním zastáncem a tvůrcem odinstitucionalizování ústavu, který vedl. Do té doby byli všichni postižení pozavíraní na odděleních, v klecích a pod přísným dohledem, bez ohledu na jejich schopnosti a možnosti. Jak razil, velká část tamních chovanců, tehdy chovanců, nebyla postižená, jen vycházeli z takových sociálních poměrů, že se tak jevili. Socializací a začleňováním jim vracel lidskou důstojnost a ústav byl, i přes tehdejší odpor úřadů a byrokracie, výstavní. Ve jménu mého otce se pak udílela cena Ministerstva práce a sociálních věcí (to když byrokratickému molochu došlo, že ztratil jednoho z mála, který vůbec myslel a něco dělal). To jen na okraj toho, že ve Vrabčákovi vypadal otec jako připitomělý kovboj od krav a laciných motivačních projevů.

Otec zemřel na infarkt ve svých 49 letech a ponechal mou sestru v ústavní škole a hlavně na farmě. Ta skutečně farmu neopustila. Ale nepřispěchal školský ombudsman se svou tuze tolerantní a vstřícnou manželkou. Vše zůstalo při starém, sestra v pohodě dochodila ústavní školu, přihlásila se na zemědělku, kde po měsíci oznámila, že takové nesmysly bez souvislostí se nemá potřebu učit (obzvláště pak při pohledu na spolužáky, kteří byli reálným výsledkem českého školství, tedy bez zájmu a jakýchkoliv vědomostí a snů) a převzala farmu na plný úvazek. A zaplať bůh za to. Od té doby vyhrála se svými sýry, které vlastnoručně vyráběla, několik prestižních cen a v okolí se stala nesmírně oblíbenou, protože komunikativní, znalou, moudrou a zajímající se.

Fascinující je, že sestra už ve svých dvanácti letech byla schopná řídit celý provoz farmy, organizovat její chod i práci, vést účetnictví, věnovat se zvířatům a to s citem a znalostí až nevídanými. Vytvořila si velmi početnou a věrnou skupinu zákazníků. Je s ní děsná sranda a co je hlavní, žije šťastným a spokojeným životem, který jí my ostatní sourozenci můžeme jen závidět. Protože si je jistá v kramflecích, na rozdíl od nás, kteří jsme si prošli celou otupující zvlčilostí českého školství. Jak napsal Ladislav Klíma: „Stádní idiotství zvané škola uloupilo mě přinejmenším třicet procent mé duševní síly, ale s tím dlužno vždy počítat, z člověka zbude vždy jen fragment jeho.“

Teď k oné páně Feřtkově myšlenkové zkratce vynucené jím vytčenou pointou. Tedy vyzdvihnutí oné ‘alternativní‘ školy, kde by se dal zaparkovat i kůň. Dílem Vrabčák pan Feřtek dokonale odmítl myšlenku samovzdělávání, cesty mimo systém, která je nejen možná, ale dokonce v mnoha a mnoha ohledech výrazně předčí výhody státního školství (a to i toho alternativního, kde se dá parkovat kůň, které je jen… abych tak řekl… naivní představou Pražáků o alternativě, kde stačí ukázat zviřátko, oni udělají – jééé – a alternativa je na světě). Všichni moji sourozenci, včetně mě, mají své vlastní děti na domácím vzdělávání. Pět z nich už mají po povinné základní škole a studují na dalších školách. Bez problémů.

Otázka z mého pohledu stojí následovně – snese naše společnost tolik svobody, aby nemusela všem a do všeho kecat? Podle pana Feřtka a jeho ombudsmanské fantasy nikoliv. Každé dítě se musí umístit do systému. A když je vzpurné, tak jej nacpeme tam, kde se dá parkovat kůň. A všechno je v pořádku. Není. Napíše pan Feřtek o svobodném učení, tedy o dítětem řízeném učení? A když napíše, udělá z takového dítěte negramotného aspiranta na diagnostický ústav, který neumí ve třinácti číst, protože ho všichni zanedbávali? Co když to jde i mimo systém? Bez dozoru státu a jemu podřízených byrokratů? Bez vlezlého přezkušování a stanovování, co a kdy se má dítě učit? Dokázal by pan Feřtek napsat ve svém scénáři – ono to dítě žádnou školu nepotřebuje? Nebo by to řešil vyvoláváním bubáků OSPODu a diagnostických ústavů? Jsme ochotni připustit, že svoboda je skutečně hodnota? Nebo je to pro mnohé z nás jen prázdný pojem, který čeká na první zapálenou pochodeň předstírané svobody v okovech, která trestá a řídí. Všechno a ráda? Jsme schopni a ochotni nevměšovat se do svobody druhého, ač s jeho pohledem nesouhlasíme? Mělo by to tak být. Ale není. A pan Feřtek vlastně dokazuje, že to tak ani nebude. Celým dílem Vrabčák prostupovalo pohrdání tou skutečnou alternativou pro děti (ne pro pana Feřtka), nikoliv jen nátěrem, kde se dá zaparkovat kůň. Čímž neodsuzuju školy, kde se dá parkovat kůň, levou nohu by za ni dala velká spousta rodičů, kteří se domácí školy obávají, protože je prostě neskutečně náročná. Ale dosáhnou jen na hnilobný puch českého školství. 

 

A teď malá osobní a uražená – pane Feřtku, dělat mi z mé matičky neotesaného burana, to jste se pěkně odvděčil za vstřícnost, dlouhé hovory i ubytování, kterých jste u ní využil. Ale asi to je zažitý pražský pohled na lidi z regionů. Všichni jsou tam prostě burani. 

Tady něco z tvorby mé matičky:

 

Začala jsem od nuly

a dotáhla to k pěti

firmička mi prosperuje

pět už má šest dětí.

 

Ostrý kritik poměrů

poukázal na Věru -

krátké nohy, křivý trup

velká huba, jeden zub.

 

Můj guru je surový

nutí mne se pořád smát

tak se tlemím, nemám čemu

je mi z toho na špagát.

 

ani s zotcou

ani zmatkem

ani s jejich

divným spratkem.

 

Než se doma nudit

zajdu někam prudit.

 

Evropští tygři

uprostřed skoku

uvízli ve chroští

halícím stoku.

 

Samolibý trotl

zakopl a zkrotl

zmoudřel a šel do sebe

už mu z ega nejebe.

 

Vy žákovské knížky

těhotné poznámkami:

Ač nebyl tázán, promluvil!

A tohleto jde s námi

 

Každý druhý slovo cizí

valí do mně vzdělanec

je to sice na úrovni

ale pořád jenom kec

 

Povedla se mi fúze

lehu, běhu a chůze

přes veškeré ohledy

ráda děsím sousedy

 

Plácnout sebou na deku

rozhodně nešlo v pravěku

ještě, že už nastal věk

plný plácání a dek

 

Maturita v žití platná

jak láhev, co není vratná

 

Přijeli soudruzi volhou,

snad se zpět na okres dolhou

 

 

Vložil: Štěpán Cháb