Miluju českou digitalizaci. Ta jede neustále pod heslem – čím víc klacků pod nohy, tím úspěšnější den. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační obrázek mladého člověka, který se spolehl u otázky bydlení na SFPI, Státní fond podpory investic

Dům, který srdnatě splácíme, nám padá na hlavu. Střecha s natolik pochybnou pověstí, že by se styděla vyrazit i do té nejtemnější uličky, aby ji okamžitě nezavřeli za pobuřovaní a kažení mravů mládeže, potřebuje okamžitě zásah. A když říkám okamžitě, myslím tím, že na začátku napoleonských válek bylo pozdě. I jal jsem se pokoušet osud s vyplněním formuláře pro Státní fond podpory investic, který v rámci státní štědrosti vypisuje a schvaluje (či zamítá) státní hypotéky pro mladé.

No to jsem naboural do vozové hradby hodné těch nejdivočejších let husitské éry. Byrokratický šiml, který se, jak už je tradicí, prořehtá až k tomu, že si člověk začne rvát vousy, mlátit hlavou o stůl a vzývat všechny svaté. Takže vezměme to popořádku.

Jméno, rodné číslo, bydliště

Mám zřízenou datovou schránku. Je to zadarmo, dá se to vyřídit na poště, proč bych si ji nezařídil. Při stahování formuláře na mě ovšem nevyskočila radostná zpráva – máš-li datovku, nemusíš se s formulářem zase tak štvát, propoj ho s datovkou, ona se velká část vyplní sama. Ne. Prosím, ne. To mi nedělejte. Donuťte mě, abych po sto tisící padesáté osmé vypisoval, že se jmenuju tak a tak, že mé rodné číslo je to a to a že se nalézám tam a tam. Nejde to, všechno ručně a znovu.

Dobrá, to se ještě snese, za pět minut to je vyplněné. Další položka? Děti. Mám-li děti, stát na mě, zatím, kouká příznivěji. Tak vypsat. Znovu. I s rodnými čísly. Och jé. Jenže pozor. Ono nestačí děti pouze vypsat, je potřeba také vzít jejich rodné listy, odnést je ke kopírovacímu stroji, okopírovat je, odnést je na pobočku státního úřadu, který se honosí značkou CzechPoint a nechat si kopie rodných listů úředně potvrdit. V tu chvíli už jsem úpěl a sténal, křičel a bědoval, hulákal a klel. Co je tohle za kravinu? Proč musím absolvovat cestu na úřad, když o tom, že mám čtyři potomky, ví stát všechno. Vede tuto informaci ve svých análech napříč úřadovnami. Už v tu chvíli mi poklesla kolena a já ve svém odhodlání splnit všechna nařízení úřadu polevil.

Ale to není vůbec a ani zdaleka všechno. Úřad po mě chce také kopii občanského průkazu či rodného listu bez strojově čitelných údajů. Co to, pro Krista, je? Co to jsou strojově čitelné údaje? A jak je z té občanky mám seškrábat, aby tam náhodou nebyly? Copak mi ten blbec tu občanku sám nevystavil a nemá ji v evidenci? Proč ji chce zase zkopírovat? Pak po mně úřad chce výpis z centrální evidence exekucí a tím potvrzení o bezdlužnosti. Do psího štěknutí, já nevím, co to je. Když chci něco po soukromém poskytovateli, zjistí si to sám. Během několika málo minut. Já na to potřebuju týden, protože prostě netuším, kde se takové potvrzení získává. Já nemám automatizovaný systém, který potvrzení získá za mě.

Ale jedeme dál. Úřad po mě chce potvrzení o výši příjmů. Chápu, jistě, pro potvrzení si ale musím skočit na finančák, vystát frontu, nechat si vynadat a pak teprve takovým potvrzením disponovat. Jistě, mohu použít i datovou schránku a o potvrzení si napsat. Ale než mi odpoví, bude to trvat roky a roky. Já mám jen pár dní. A vůbec, že jsem tak smělý, při tom vzývání všech svatých, ví se vůbec, že Finanční správa je, do všech pekel, státní úřad a že SFPI není nějaký tajemný kabalistický zájmový kroužek, ale také státní úřad? To si to nemůžou nějak automatizovaně stáhnout? Na mou žádost? Ne? No jedeme digitalizované bomby. To samé u pojištění. Chtějí potvrzení, že nedlužím pojišťovně. Jsem u VZP. VZP, jak mám reálně a několikrát ozkoušeno, reaguje na zprávu z datové schránky v rozptylu od dvou do tří týdnů. Proč to mám podstupovat? To tu odpověď posílají koňkou? Proč si to stát nezjistí sám, vždyť je to jeho úřadovna, do kelu. Digitalizace hadr.

Psali jsme

Unijní hrátky s přechodem k bublinkové totalitě. Komentář Štěpána Chába

Mé nadšení pomalu uvadá a v hlavě si plánuju, že bych mohl najmout starořeckého Atlase, že by mi mohl střechu držet na svých bedrech. Je zvyklý, je to jeho práce. Přesčasy neplatím, sám mu naúčtuju nájemné za místo, na kterém bude stát a držet mi střechu. A ptám se – proč, pro boha proč, vždycky, když mi na mysli vytane myšlenka, že bych se mohl obrátit na stát, proč mi vždycky nevyjede automaticky z ucha ruka, která mě profackuje, abych si uvědomil, že na profesionální kladeče klacků pod nohy se nedá nikdy a v ničem spolehnout. Vždycky nabídnou jen ty klacky. Vždycky se do nich člověk zamotá, rozbije si hubu a láteřivě odejde do ústraní foukat si vzniklá bebíčka. Já už jich mám na desítky, a to jsem ten zadělaný formulář jen otevřel.

Vložil: Štěpán Cháb