Covidové restrikce zvýšily počet lidí v šedé zóně. A oni neplatí daně, bídáci jedni. Komentář Štěpána Chába
komentář
20.07.2021
Foto: Pixabay
Popisek: Toto je pouze ilustrační fotografie, která ukazuje, že ne všechno jde nacpat do lejster úředníků
Studie projektu Neviditelní pronikla do povědomí svými děsivými výsledky. Až půl milionu obyvatel České republiky je v šedé ekonomické zóně, kdy nepřiznávají finančnímu úřadu příjmy, nebo přiznávají příjmy jen ve výši minimální mzdy, zbytek berou na ruku, bez papírů a bez dokladů. Obzvláště zajímavý je výčet ‘profesí‘, které se k šedé zóně odhodlaly. Zajímavé je i vyjádření hlav pomazaných stran jejich (ne)existence.
A jaké to jsou ‘profese‘? Studenti z chudých rodin, samoživitelky, mladé rodiny s dětmi, pracovníci v šedé ekonomice, nezaměstnaní nad 50 let (kterým už práci nikdo nedá, protože máme jen samé flexibilní a mladé kolektivy 21. století, že), postižení, chudé domácnosti, farmáři, pracovníci neziskových organizací, senioři, menšiny a malí podnikatelé. Krásné profese.
Máme ve vsi jednu paní. Před covidovými restrikcemi si vedla svůj poklidný život samoživitelky. Co to obnášelo? Měla tři kunčofty z Německa. Ti jezdili během týdne, nabrali ji autem, odjeli někam do lesíka a tam se potěšili. Paní zase přivezli a odjeli. Jeden za druhým, ne všichni najednou. Paní byla, i přes svou profesi, spokojená. Navenek to tak vypadalo. Tři páni, kteří se střídají u jejího rozkroku a kteří vlastně živili její rodinu. A pozor, paní si neupletla dvě děti s nezodpovědným chlapem. On se jí před lety zabil na motorce. Od té doby vede podobnou samoživnost. Jak to vím? Ne, nejsem čtvrtým kunčoftem, ani o paní nejdou drby. Bydlíme na kraji vesnice a tam ji kunčofti nabírali. Všichni tři páni z Německa vypadají mile, paní se s nimi mile vítá i loučí. Žádné ponižování, rodina vypadala spokojeně. Holt, člověk se smíří se vším možným. Ale ne úplně se vším.
Do toho přišly covidové restrikce, zavřely se hranice a přišla bída na rodinu. Jak víme, tak 56 % prostitutek jsou samoživitelky (o kolik nám to číslo stouplo za covidových restrikcí?). Nemají prostě dost času a prostoru si udělat kariéru, sehnat si dobře placenou práci. Prostituce je prostě cesta z bídy. Jednou, to už byl nouzový stav v plném proudu, jsem šel s mými haranty do obchodu (to se tak člověku někdy stane) a potkali jsme mezi regály právě tuto samoživitelku s dítětem. Dožadovalo se sladkého úplatku. Matička mu tam, sehnuta až k jeho uchu, domlouvala. Nejsou peníze, nesmíme, počkej, potom, příště, až na to budeme mít. V košíku měla dvoje špagety a jeden kečup, a s dítětem, které natahovalo, se hnala ke kase. Paní začala od pohledu chřadnout. O týden později jsem šel kolem jejich domu a slyšel odtamtud řev. Paní křičela na děti, že nejsou peníze a že to prostě musí vydržet.
Do toho si pak můžeme přečíst hodnocení těch sobců, co se uchýlili do šedé zóny, z úst lidí, kteří v ní být nemusí, protože je netlačí nouze: „Vůbec si neuvědomují dopady takového jednání. I krátkodobá účast ve stínové ekonomice mívá pro člověka celoživotní následky, horší přístup ke zdravotnickému systému a systému sociálního zabezpečení. Tito 'neviditelní' mají také mizivou šanci na získání úvěru, například na bydlení, a musí se spokojit s minimálním starobním důchodem,” uvedl pro Novinky Aleš Rod z Centra ekonomických a tržních analýz (CETA).
A já k tomu jen podotknu – ano, je to problém, ale i na těch špagetách a kečupu pro hladové děti si stát uhryzl na daních. A že se někteří lidé dostanou vinou vlastní chudoby mimo systém? Od toho spoustu lidí dělil jeden jediný nouzový stav. Měli jsme jich kolik? Tři? Čtyři? Já už ani nevím a nechci si to zjišťovat. Ti lidé, kteří se do šedé ekonomiky kvůli chudobě a bídě dostali, si často naopak uvědomují, že to není v jejich prospěch. Ale, sakra, nemají jinou možnost. Z platu uklízečky na půl úvazku prostě rodinu utáhnout nejde.
Oni se nám tady směšují dva pojmy – daňový poplatník a člověk. Člověk už někdy prostě nemůže a mělo by se mu pomoci, daňový poplatník musí, protože… prostě musí. Jenže i mezi daňovými poplatníky je, kupodivu, jeden člověk vedle druhého. A ne každý může. Obzvláště, když na něj dopadnou nouzové stavy nařízené vládou. V koncentračním táboře se takhle někdy mučilo. Do cely ženě dali hladové dítě. Malé. Řvoucí. A nechali je tam. Jen holé stěny a hlad. Jaké je řešení takového rébusu? Začít platit daně.
Vím, celý text je emočně manipulativní. Vybral jsem ten nejkřiklavější případ, který jsem jen mohl. V šedé zóně jsou desítky a stovky a tisíce, kteří z neplacení daní tyjí a zneužívají tak systém (a ano, zneužívají, daně si platíme, abychom byli společnost a ne rozjívená kmenová anarchie). Já jen aby se to všechno nenahrnulo do jednoho pytle a s vodou se nevylévalo i dítě. Abych to tak řekl.
Vložil: Štěpán Cháb