Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak chcete vést frustrovanou společnost k rozumnému výsledku voleb? Komentář Štěpána Chába

komentář 24.06.2021
Jak chcete vést frustrovanou společnost k rozumnému výsledku voleb? Komentář Štěpána Chába

Foto: Hans Štembera

Popisek: Exekuce, mor naší společnosti

Dílčí a nevýznamné zásahy do exekucí v rámci jednání našich zákonodárců. 900 tisíc lidí, kterým exekutor větrá účet a kteří se skrývají za pojem práce na černo. Statisticky každý v exekuci má kolem sebe tři své blízké, kterým exekuce také razantně ovlivňuje život a s ním i pohled na svět, na vývoj republiky a politiky v ní. Čtvrtina republiky se doslova krčí a bojí se, nebo se už začíná bezmocně smát svým problémům. Popíšu svou pouť přes dluhy, z které jsem se vymotal teprve loni.

Jako mladá rodina jsme se odstěhovali z vesnice do provinčního okresního města, kde jsme doufali v lepší osud. Pro ilustraci, jak jsme do středu naší budoucnosti přijížděli. Známému jsme do osobního auta nacpali své oblečení, pračku, kterou jsme dostali do výbavy, dvě matrace, povlečení a jednu bednu knih, kterou jsem odmítl zanechat šakalům ve vsi. To vše jsme převezli o 140 kilometrů dál a vysypali před jedním činžákem, kde jsme sehnali pronájem za 6 000,- měsíčně. Naštěstí bez kauce.

Seděli na matraci a civěli

Dovezené jsme nanosili do dvoupokojového bytu. Připojili jsme pračku, dali do jedné místnosti matrace, povlékli peřiny a přesunuli krabice s oblečením ke zdi. Sedli jsme si na matrace a rozhlíželi se po naší nové budoucnosti. Ne, vůbec jsme nebyli nešťastní. Jsme z vesnice ve městě. Rozhodně krok kupředu. Vyskočili jsme a šli na obhlídku města. Malé, příjemné, až se najde práce, bude fajn, koupíme skříň, stůl i něco navíc. Práce čtyři měsíce sehnat nešla, ale co, všechno není hned.

Pak se mi poštěstilo v domově důchodců na pozici pečovatele. Nastoupil jsem s nadšením do rachoty a na konci prvního pracovního měsíce jsem na výplatní pásce zahlédl sumu drobně přes 9 000,-. Nájem, elektřina, plyn a zbylo pár stovek. To už odkráčely iluze o krásném novém životě zvracet do kouta. K tomu jsme požívali výhod sociálního systému a brali přídavky a příspěvek na dorovnání do životního minima. V místnosti stále dvě matrace, v krabicích naskládané hadry. V koupelně darovaná pračka. Nic navíc. Následovalo zvýšení nájmu o 1 000,-. S nastaveným platem absurdní. Začali jsme urychleně hledat nové bydlení. Nájem 5 000,-, v paneláku, kauce tři nájmy dopředu. Byt jen na chvíli, ale zoufalá situace jinak nedovolila. Došlo k první půjčce 20 000,- u tehdejší GE Moneta Bank (v Komerční bance půjčka zamítnuta – paní za přepážkou důrazně varovala před dluhem, prý bychom se v něm mohli utopit).

Z majitele bytu se vyklubal fičurin. Nechal nás tam tři měsíce a hnal nás. Přes spolupracovníky sehnán jiný byt. Nájem 6 000,-, tři kauce dopředu. Fičurin z předchozího bytu dělal drahoty a nechtěl kauci vrátit, ač k tomu neměl, krom vlastního obohacení, žádný valný důvod. Druhá půjčka u GE Moneta Bank formou konsolidace. Bydlet se musí a dluh už se kvůli tomu naskládal na hloupých 50 000,-. V novém bytě byla postel. Uch, lahodné. Po třech letech, kdy se plat vyšplhal na slabých 15 000,-, o stejnou částku ovšem klesla podpora ze strany státu, takže jsme vlastně byli pořád na nule, dluh stále ani zdaleka neumořen. Mezi stěhováním vždy žádost na město, jestli by nepomohlo mladé a bezprizorní rodině, která se snaží. Nabídka města? Jít do soutěže o městský byt - to znamená vložit do obálky peníze a o byt soutěžit, čekat. Kde na to vzít a ještě čekat s nejistotou? Tak přišla od města nabídka na sociální byt. 'Plechový činžák' se sociálními byty jsem znal. Prakticky vyloučená lokalita s feťáky, alkoholiky a bordelem. Ne díky. Do toho vzít malé děti? Fakt pomocná ruka státu se vším všudy. Nemáš dost peněz? Tak tě proženeme ještě většími kanály, než které jsi doposud poznal. V tu dobu rozhodnutí přesunout se do jiného města, do trochu méně provinčního, na mapě jej najdete pod názvem Praha. Kauce na předchozí byt padla na dluhy za odpady a podobné (člověk když nemá, odkládá, až někdy skutečně odloží). Nájem 10 000,-, tři kauce dopředu, nový dluh. Nalezena obratem práce v IKEE jako skladník. Plat 15 000,-, nájem, elektřina a jsme zase na nule. Přichází tuhá bída a hlad. Postupně prodávám prakticky všechny knihy po antikvariátech.

Poté rozhodnutí, že Praha fakt není pro taková hovada, jako jsme my, návrat do původní vsi. Tam jsem se začal přiživovat přes internet i kvůli tomu, že mě začaly pronásledovat infarkty. Výdělky byly k smíchu, dluhy začaly kvůli sankcím za nesplácení růst. Sankce byly… kruté. Tři stovky za jednu zpožděnou platbu, přičemž GE Moneta Bank takové sankce nezávisle na dohodě a na zasílání peněz, účtovala dvě až tři týdně. Za půl roku těžkých problémů se to setsakra nasčítalo. Dluhy předány předžalobnímu oddělení. Třikrát týdně telefonát, kde člověk vzteklým či znuděným hlasem říkal – ještě tři dny a předáme to exekutorovi. A já, šedý hrůzou, sháněl zakázky po stokorunách, po padesátikorunách, psal jsem jako smyslů zbavený (můj osobní rekord, 40 stránek o matracích za jedno odpoledne a část noci, bez reklamace, prosím), a vydělané posílal na nekonečně hladový účet našeho dluhu. Stejně přišel telefonát.

Můj dluh jednou předžalobní oddělení přehodilo na jinou vymáhací společnost. Zavolal pán a začal. Dluh, zaplatit, hned, nebo přijedeme a všechno zabavíme. Nebylo z čeho platit, vůbec. Řekl jsem mu to, slíbil jsem tradiční modré z nebe, pán oznámil, že když je to tak, v tom případě vyráží. Ta panika byla děsivá. Jedou. Zlí lidé. Jedou. Zabaví všechno. Jediné všechno byl můj starý notebook. Narval jsem ho za dřevo a naskládal na něj další různý herberk. A trnul jsem. Dlouho. Nepřijeli. Jen zavolala další vymáhací společnost, která už nebyla tak ostrá.

Happy end

Ale ano, má to happy end. Jednou jsem v zoufalství ležel na zádech a hlavou mi jely myšlenky typu – nemá to smysl, stojí to za hovno, život stojí za hovno, všechno je marné, zbytečné, k ničemu, nechce se mi v tom žít – a to po sepsání několika málo zakázek za pár korun a po hledání dalších. Když tu mi cvakl příchozí e-mail. Nějaká Vančová. Že prý jsem se hlásil o slovo v Krajských listech.cz a mám sepsat ukázkový text. Padl jsem zase za záda a řekl si – nemá to cenu, neodpoví, jako spoustu před ní. Pak do mě vjel blesk a já během asi dvaceti minut sepsal zuřivý text na téma Andrej Babiš. A ona se ta nějaká Vančová hned ozvala telefonem a řekla – bereme. Od té doby jsem začal mít pravidelný příjem a utloukl postupně dluhy. Loni jsme dluhy splatili. Ty malé děti, které jsem nechtěl brát mezi alkoholiky a narkomany, už jsou dospělé. Čerstvě, ale jsou. 

15 let pod bičem

Na svém příkladu chci ilustrovat, že život pod dluhem je namáhavý. U někoho se přelije do myšlenek typu – nechci v tom žít – u jiného v alkoholismus, v násilí, v deprese. U nikoho rozhodně nevede k radostnému využívání svých schopností a tedy největšímu prospěchu pro společnost. Trh přecpaný nabídkami na rychlé půjčky, které jsou rámované vražedným úrokem a dluhovou pastí. Nikdy jsem naštěstí nesklouzl k tomu, abych dluh vybíjel dluhem, proto jsem se asi do dluhové pasti zcela neponořil, ale jiní to tak dělají, nemají jiné východisko. Jistě, spoustu lidí na to řekne – neměl se zadlužovat, může si za to sám – nevím, nejsem si jist, že je to dobrý argument. Ne každý se narodí s hlavou počtáře a ekonoma. A spadnout do dluhu je strašně jednoduché. I při pohledu na topícího můžeme říct – může si za to sám. No jistě, nejspíš i může, ale to neznamená, že mu nemůžeme hodit záchranný kruh. Vždyť právě kvůli tomu tvoříme společnost jménem Česká republika. Ta má sloužit, mimo jiného, právě v distribuci záchranných kruhů. Pokud v České republice bude žít čtvrtina obyvatel pod bičem exekutora, jsme společnost, která selhala a které se to vrátí tím, že si vychovává čtvrtinu obyvatel, která postupně přichází o iluze a samotné společnosti přestává věřit. Milí politici, do voleb máte tři měsíce, šibeniční termín, ale, k sakru, udělejte s těmi exekucemi už konečně něco.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace