Jak chcete vést frustrovanou společnost k rozumnému výsledku voleb? Komentář Štěpána Chába
komentář
24.06.2021
Foto: Hans Štembera
Popisek: Exekuce, mor naší společnosti
Dílčí a nevýznamné zásahy do exekucí v rámci jednání našich zákonodárců. 900 tisíc lidí, kterým exekutor větrá účet a kteří se skrývají za pojem práce na černo. Statisticky každý v exekuci má kolem sebe tři své blízké, kterým exekuce také razantně ovlivňuje život a s ním i pohled na svět, na vývoj republiky a politiky v ní. Čtvrtina republiky se doslova krčí a bojí se, nebo se už začíná bezmocně smát svým problémům. Popíšu svou pouť přes dluhy, z které jsem se vymotal teprve loni.
Jako mladá rodina jsme se odstěhovali z vesnice do provinčního okresního města, kde jsme doufali v lepší osud. Pro ilustraci, jak jsme do středu naší budoucnosti přijížděli. Známému jsme do osobního auta nacpali své oblečení, pračku, kterou jsme dostali do výbavy, dvě matrace, povlečení a jednu bednu knih, kterou jsem odmítl zanechat šakalům ve vsi. To vše jsme převezli o 140 kilometrů dál a vysypali před jedním činžákem, kde jsme sehnali pronájem za 6 000,- měsíčně. Naštěstí bez kauce.
Seděli na matraci a civěli
Dovezené jsme nanosili do dvoupokojového bytu. Připojili jsme pračku, dali do jedné místnosti matrace, povlékli peřiny a přesunuli krabice s oblečením ke zdi. Sedli jsme si na matrace a rozhlíželi se po naší nové budoucnosti. Ne, vůbec jsme nebyli nešťastní. Jsme z vesnice ve městě. Rozhodně krok kupředu. Vyskočili jsme a šli na obhlídku města. Malé, příjemné, až se najde práce, bude fajn, koupíme skříň, stůl i něco navíc. Práce čtyři měsíce sehnat nešla, ale co, všechno není hned.
Pak se mi poštěstilo v domově důchodců na pozici pečovatele. Nastoupil jsem s nadšením do rachoty a na konci prvního pracovního měsíce jsem na výplatní pásce zahlédl sumu drobně přes 9 000,-. Nájem, elektřina, plyn a zbylo pár stovek. To už odkráčely iluze o krásném novém životě zvracet do kouta. K tomu jsme požívali výhod sociálního systému a brali přídavky a příspěvek na dorovnání do životního minima. V místnosti stále dvě matrace, v krabicích naskládané hadry. V koupelně darovaná pračka. Nic navíc. Následovalo zvýšení nájmu o 1 000,-. S nastaveným platem absurdní. Začali jsme urychleně hledat nové bydlení. Nájem 5 000,-, v paneláku, kauce tři nájmy dopředu. Byt jen na chvíli, ale zoufalá situace jinak nedovolila. Došlo k první půjčce 20 000,- u tehdejší GE Moneta Bank (v Komerční bance půjčka zamítnuta – paní za přepážkou důrazně varovala před dluhem, prý bychom se v něm mohli utopit).
Z majitele bytu se vyklubal fičurin. Nechal nás tam tři měsíce a hnal nás. Přes spolupracovníky sehnán jiný byt. Nájem 6 000,-, tři kauce dopředu. Fičurin z předchozího bytu dělal drahoty a nechtěl kauci vrátit, ač k tomu neměl, krom vlastního obohacení, žádný valný důvod. Druhá půjčka u GE Moneta Bank formou konsolidace. Bydlet se musí a dluh už se kvůli tomu naskládal na hloupých 50 000,-. V novém bytě byla postel. Uch, lahodné. Po třech letech, kdy se plat vyšplhal na slabých 15 000,-, o stejnou částku ovšem klesla podpora ze strany státu, takže jsme vlastně byli pořád na nule, dluh stále ani zdaleka neumořen. Mezi stěhováním vždy žádost na město, jestli by nepomohlo mladé a bezprizorní rodině, která se snaží. Nabídka města? Jít do soutěže o městský byt - to znamená vložit do obálky peníze a o byt soutěžit, čekat. Kde na to vzít a ještě čekat s nejistotou? Tak přišla od města nabídka na sociální byt. 'Plechový činžák' se sociálními byty jsem znal. Prakticky vyloučená lokalita s feťáky, alkoholiky a bordelem. Ne díky. Do toho vzít malé děti? Fakt pomocná ruka státu se vším všudy. Nemáš dost peněz? Tak tě proženeme ještě většími kanály, než které jsi doposud poznal. V tu dobu rozhodnutí přesunout se do jiného města, do trochu méně provinčního, na mapě jej najdete pod názvem Praha. Kauce na předchozí byt padla na dluhy za odpady a podobné (člověk když nemá, odkládá, až někdy skutečně odloží). Nájem 10 000,-, tři kauce dopředu, nový dluh. Nalezena obratem práce v IKEE jako skladník. Plat 15 000,-, nájem, elektřina a jsme zase na nule. Přichází tuhá bída a hlad. Postupně prodávám prakticky všechny knihy po antikvariátech.
Poté rozhodnutí, že Praha fakt není pro taková hovada, jako jsme my, návrat do původní vsi. Tam jsem se začal přiživovat přes internet i kvůli tomu, že mě začaly pronásledovat infarkty. Výdělky byly k smíchu, dluhy začaly kvůli sankcím za nesplácení růst. Sankce byly… kruté. Tři stovky za jednu zpožděnou platbu, přičemž GE Moneta Bank takové sankce nezávisle na dohodě a na zasílání peněz, účtovala dvě až tři týdně. Za půl roku těžkých problémů se to setsakra nasčítalo. Dluhy předány předžalobnímu oddělení. Třikrát týdně telefonát, kde člověk vzteklým či znuděným hlasem říkal – ještě tři dny a předáme to exekutorovi. A já, šedý hrůzou, sháněl zakázky po stokorunách, po padesátikorunách, psal jsem jako smyslů zbavený (můj osobní rekord, 40 stránek o matracích za jedno odpoledne a část noci, bez reklamace, prosím), a vydělané posílal na nekonečně hladový účet našeho dluhu. Stejně přišel telefonát.
Můj dluh jednou předžalobní oddělení přehodilo na jinou vymáhací společnost. Zavolal pán a začal. Dluh, zaplatit, hned, nebo přijedeme a všechno zabavíme. Nebylo z čeho platit, vůbec. Řekl jsem mu to, slíbil jsem tradiční modré z nebe, pán oznámil, že když je to tak, v tom případě vyráží. Ta panika byla děsivá. Jedou. Zlí lidé. Jedou. Zabaví všechno. Jediné všechno byl můj starý notebook. Narval jsem ho za dřevo a naskládal na něj další různý herberk. A trnul jsem. Dlouho. Nepřijeli. Jen zavolala další vymáhací společnost, která už nebyla tak ostrá.
Happy end
Ale ano, má to happy end. Jednou jsem v zoufalství ležel na zádech a hlavou mi jely myšlenky typu – nemá to smysl, stojí to za hovno, život stojí za hovno, všechno je marné, zbytečné, k ničemu, nechce se mi v tom žít – a to po sepsání několika málo zakázek za pár korun a po hledání dalších. Když tu mi cvakl příchozí e-mail. Nějaká Vančová. Že prý jsem se hlásil o slovo v Krajských listech.cz a mám sepsat ukázkový text. Padl jsem zase za záda a řekl si – nemá to cenu, neodpoví, jako spoustu před ní. Pak do mě vjel blesk a já během asi dvaceti minut sepsal zuřivý text na téma Andrej Babiš. A ona se ta nějaká Vančová hned ozvala telefonem a řekla – bereme. Od té doby jsem začal mít pravidelný příjem a utloukl postupně dluhy. Loni jsme dluhy splatili. Ty malé děti, které jsem nechtěl brát mezi alkoholiky a narkomany, už jsou dospělé. Čerstvě, ale jsou.
15 let pod bičem
Na svém příkladu chci ilustrovat, že život pod dluhem je namáhavý. U někoho se přelije do myšlenek typu – nechci v tom žít – u jiného v alkoholismus, v násilí, v deprese. U nikoho rozhodně nevede k radostnému využívání svých schopností a tedy největšímu prospěchu pro společnost. Trh přecpaný nabídkami na rychlé půjčky, které jsou rámované vražedným úrokem a dluhovou pastí. Nikdy jsem naštěstí nesklouzl k tomu, abych dluh vybíjel dluhem, proto jsem se asi do dluhové pasti zcela neponořil, ale jiní to tak dělají, nemají jiné východisko. Jistě, spoustu lidí na to řekne – neměl se zadlužovat, může si za to sám – nevím, nejsem si jist, že je to dobrý argument. Ne každý se narodí s hlavou počtáře a ekonoma. A spadnout do dluhu je strašně jednoduché. I při pohledu na topícího můžeme říct – může si za to sám. No jistě, nejspíš i může, ale to neznamená, že mu nemůžeme hodit záchranný kruh. Vždyť právě kvůli tomu tvoříme společnost jménem Česká republika. Ta má sloužit, mimo jiného, právě v distribuci záchranných kruhů. Pokud v České republice bude žít čtvrtina obyvatel pod bičem exekutora, jsme společnost, která selhala a které se to vrátí tím, že si vychovává čtvrtinu obyvatel, která postupně přichází o iluze a samotné společnosti přestává věřit. Milí politici, do voleb máte tři měsíce, šibeniční termín, ale, k sakru, udělejte s těmi exekucemi už konečně něco.
Vložil: Štěpán Cháb