Taková podivná stísněnost, trochu strach, beznaděj a nechuť. Bylo to cítit na každém kroku. Komentář Štěpána Chába
komentář
17.06.2021
Foto: Se svolením města Děčín
Popisek: Děčín je krásné město, plné smutných lidí
Žiju v malé vesnici. A to hezky na okraji, nejbližší sousedy mám půl kilometru od sebe. Ráj na zemi. Ve výsledku tak za celý boží den vidím víc srnek, než lidí. Včera jsem byl ovšem nucen vyrazit do velkoměsta. Do severočeské metropole Děčín. Je to pěkné město. Zajeďte se tam podívat.
V čekárně jsem tam střetl dvě starší ženy. Téma covid. „Našemu Frantovi nikdy nic nebylo,“ pravila jedna. „A po očkování ho rozbolely ledviny a chytly ho záda. Už tejden se nemůže hejbat,“ prozradila lidem v čekárně, kteří se tvářili neúčastně. Do Děčína většinou jezdím objevovat kouzlo čekáren, když je potřeba vyřídit stokrát odkládanou návštěvu úřadu. Za tu dobu jsem ani jednou neskočil do děčínského zámku. Prý je jeho prohlídka nádherná. Obzvlášť když se zámek výhružně naklání nad Děčínem a vy můžete zažít to opojné panovnické - toto je mé. Obě paní v čekárně byly skleslé, beznaděj z nich pršela přes celou čekárnu. „Přijde ta delta,“ prozradila druhá z žen. „Všechno je v prdeli, zase to zavřou. Dřív jsem všechno přecházela, vždycky to bylo ve výsledku dobrý, ale teď mi to nejde.“ Nálada v čekárně byla strašlivá. Skutečně beznadějná. „Nenechám se očkovat,“ pronesla starší z žen. „Nemám to zapotřebí, stejně už to mám za pár,“ a vypočítala spolusedícím, že svůj kříž už po Děčíně tahá plných sedmdesát let. Žena při těle, ale vypadající s přimhouřením oka na padesát.
Už mlč
Když se dostanu z dosahu té naší srnčí populace, s nadšením pozoruju lidi, pohybující se po ulicích. Spěchají, valí se kupředu, rozčilují se. Jako jeden pán, kdy jsem si sedl na nádraží do místní hospody a dal si v tom strašlivém vedru jedno točené. Seděl a všem splaveným hostům nádražní nálevny se svěřoval se svými problémy. Titěrnými, běžnými, nezajímavými. Až ho jeden ze štamgastů zastavil: „Už mlč, nebo mi z tebe vybuchne hlava.“ „Nech mě,“ vykřikl upovídaný pán. „Nech mě, kde jinde můžu normálně mluvit než tady. Doma na sebe už rok se starou jenom řveme. Nech mě, nebo se z toho zblázním.“ Vše přátelsky, mile, bez konfliktu.
A v uších šuměly nezávazné hovory o covidu a jeho dopadech na domácí politiku u rodinných krbů. To vše zpovzdálí pozoroval muž v černém, který měl na prsou napsáno security. Ten jediný poctivě nosil respirátor a dbal tím o naši bezpečnost. My, konzumující u stolů, jsme byli chránění před covidem naším konzumováním piva. S půllitrem přisedla i od pohledu osmdesátiletá a sympaticky vypadající žena a s radostí se zapojila do tekoucích hovorů, nechávajíc se oslovovat matko. Což je i na Děčín dosti zastaralé oslovení. Do poklidně plynoucích hovorů jedné paní zazvonil telefon, očividně její muž. Lákala ho na jedno orosené do nádražní nálevny. Že prý počká. Pak se zeptala, jakou měl tržbu. Její oči v tu chvíli byly fascinující. Vesele lákala na jedno orosené pivíčko, po zjištění denní tržby se orosily její oči a ona se snažila vší silou polknout knedlík, který se jí v krku udělal. Tržby asi nebyly nejvyšší. I oni, jako mnoho a mnoho dalších, se teprve teď začnou dostávat do pořádných problémů.
Ta nálada, ta atmosféra
Bylo to zvláštní setkání třetího druhu. Do srnčího výběhu naší existence jsem se vrátil dokonale vyčerpaný. Jako kdyby mě vycucli. Ale ta nálada mezi lidmi, ta atmosféra, byla strašně silná. Taková podivná stísněnost, trochu strach, beznaděj a nechuť. Bylo to cítit na každém kroku. Podezírání, nedůvěra, opatrná srdečnost a hraná bujarost, která za rohem hrozí přejít do breku. Ale ona taková je vlastně celá lidská existence. Hraná bujarost, která za rohem přejde v zásadě vždycky v hysterický záchvat pláče. Buďme na sebe hodní a milí, teprve teď v tom začínáme být spolu, protože proti sobě.
Vložil: Štěpán Cháb