Zdánlivý šovinista a jeho malé osobní MeToo. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Hashtag, z kterého se stala značka

V pátek jsem se věnoval kauze Feri. Bohužel z trochu nešťastného úhlu, tedy z toho celospolečenského. Na oběti Feriho řádění jsem nehleděl skrze pohled oběti, a jevil se tak jako syčák střihu Schwarzenbergova ladění – bylo to prosté svádění dohnané do logického závěru, kde si člověk užije i trochu toho znásilnění. Z mého psaní pak tekla jakási šovinistická energie.

Natřela mi to pak oprávněně na Facebooku jak naše šéfredaktorka, tak i jedna čtenářka, která mi poslala tuze ironický e-mail, kde nad mužským údělem permanentního kozla projevila účast. Fakt, že jsem v článku nereflektoval pohled oběti, je chyba. Na problematiku se mám podívat globálně, nikoliv vyseknout jen kus, a pak vyznít bezcitně. Nuže dobrá.

Psali jsme

Čuně Feri, čuně Feryna a čuňata z A2larmu. Aneb znásilnění veřejného prostoru. Komentář Štěpána Chába

MeToo po vesnicku

Když mi bylo dvanáct let, pomáhal jsem mé matičce v práci. Byla poštmistrová. Roznášel jsem občas poštu do schránek. Roznášel jsem dokonce i starobní důchody. Doba byla jiná, mnohé se mohlo... nebo mohlo... mnohé se mohlo porušovat a všem to bylo jedno. V době důchodů to bylo báječné, protože staříčci viděli malého haranta, kterak se k nim dosápal, a hraje důležitého, přepočítával před nimi jejich měsíční rentu z důchodového systému. Každý mi něco dal. Tu sladkost, tu přesunul pět korun po stole a řekl – to máš od cesty. Až na jednoho plesnivého dědka. Plesnivým dědkem jej nazývám, mám ten pocit, oprávněně.

Zaklepal jsem mu na dveře, otevřel. Pravil jsem, že mu nesu peníze. Řekl – pojď dál. Což dělali skoro všichni, beze všeho jsem tedy vešel. V kuchyni jsem mu na stůl napočítal apanáž a vyzval ho k podpisu. On se na mě ale divně koukl a pravil – pojď, něco ti ukážu. Usadil mě do křesla v obývacím pokoji, zasunul videokazetu a pustil televizi a odešel za křeslo. Na obrazovce bylo chvíli zrnění, pak se na ní rozpohybovali němečtí pornoherci s pornoherečkami. Svou roli ve videu hrály výkaly, močení a bití. Uhranutě jsem na to koukal, největší akci na obrazovce jsem do té doby zažil, když zlosyni vraždili Vinnetoua. Švihl jsem okem vyděšeně po plesnivém dědkovi. Stál těsně za mnou a v ruce třímal svůj povadlý úd a pumpoval, seč mu síly stačily, hubu otevřenou, chrčivě sýpal. Nemohl jsem se hnout. Jen jsem zíral na čuňata na obrazovce, která se pomazávala výkaly a do toho zkoušela elastičnost všech možných otvorů, kterými je Pánbu obdařil. Do toho se mi u ucha ozývaly mlaskavé zvuky onanujícího plesnivého dědka (zvláštní, jak mi ty zvuky utkvěly). Během pár minut mi byl do všech detailů objasněn účel pohlavních orgánů a přidružených otvorů. Včetně výuky plesnivého dědka, kterému trvalo vyvrcholit, odhaduji, dlouhých několik hodin, alespoň tak mi to v tu chvíli přišlo. Udělal se mi na rameno. Cítil jsem, jak jeho semeno prosakuje přes triko na mou kůži. Minutu supěl. Pak vypnul video. Přešel ke stolu v kuchyni a sedl si. Nic neříkal. Po pár minutách jsem vstal, přešel k němu, rozklepaný, rozmontovaný, jsem jen vykoktal, že se musí podepsat do lejster, že převzal důchod. Podepsal a přesunul mým směrem padesát korun, otočil jsem se a odešel, dědka i padesát korun jsem nechal v kuchyni. Z jeho akce jsem byl… zamlklý. Nikomu jsem to neřekl. Měl jsem pocit, že jsem udělal něco špatně, že když něco řeknu, dostanu za takové prozrazení přes držku.

I z tohoto titulu vím, jak se cítí oběť. Zmateně, zničeně, zrazeně, zdrceně, ztratí důvěru, stáhne se do sebe, přijde nejistota, strach a bolest. To všechno se v prvních dnech přesýpá v člověku, až netuší, čí je. Ale celou dobu v hlavě zní – můžu za to? Odsoudí mě, když to řeknu? Co kamarádi? Vysmějou se mi? Budou křičet, že šukám se starými dědky? A tak člověk sedí v pokojíku, mlčí, nevěří a věřit přestává.

I po dvaceti sedmi letech je ta vzpomínka, kupodivu, bolavá. Nikdy jsem nad ní nijak nepřemýšlel, nevracel se k ní. Nebylo proč. Až teď, když jsem byl vlastně nařčen z buranského přístupu k obětem Feriho sexuálního mindráku, jsem si na to vzpomněl. A jo, i teď je vlastně na místě říct – MeToo. A dobře mi to nedělá. Zvláštní. Moc zvláštní. Takže ano, oběť chápu, jen jsem se v pátek nevěnoval té jedné Feriho oběti, ale možné oběti celé společnosti, která se může nechat strhnout do hysterie a při ní odstřelovat i nevinné. Principem je, že ne každý důchodce se stal pro mě od té doby plesnivým dědkem. Nebo osobou v podezření z plesnivého dědkovství. Ale z každého se strašně jednoduše dá takový plesnivý dědek udělat. Stačí ukázat prstem a řvát 'svou pravdu'. Takový řev umí udělat ze zdánlivého viníka skutečnou oběť. A to je vošajstlich jako Brno.

Je zvláštní pozorovat své vlastní vnitřní pochody, protože těsně před vložením tohoto textu do redakčního systému Krajských listů mi začíná znít v hlavě – nejméně polovina čtenářů to vyhodnotí jako mou fabulaci, výmysl, který jsem si vymyslel, abych, nevím, abych něco, cokoliv. Je to zvláštní o hodný kus víc. Takže i po dvaceti sedmi letech mě ten, pro mě osobně, silný zážitek brzdí. Někde tam uvnitř je vložené přemýšlení oběti, která chce mlčet, protože když nebude mlčet, ztrapní se, vysmějou se jí... Zajímavé. Můj úkol na večer, studovat sám sebe. A nečíst komentáře pod tímto textem.

Vložil: Štěpán Cháb