Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Haněli ji za ´ekologické´ básně, krajina jejího života a tvorby je ale mnohem širší. Ústecko je málo kulturní a chudé, říká Věra Bartošková

20.05.2021
Haněli ji za ´ekologické´ básně, krajina jejího života a tvorby je ale mnohem širší. Ústecko je málo kulturní a chudé, říká Věra Bartošková

Foto: R. Slavík (ostatní snímky v článku se svolením Věry Bartoškové)

Popisek: Básnířka i aktivistka Věra Bartošková

ROZHOVORY NA OKRAJI Věra Bartošková (*27. 9. 1946, Praha) je severočeská básnířka, spisovatelka, novinářka, členka Klubu severočeských spisovatelů i známá veřejná aktivistka. Žije v severočeském Duchcově. S jejím jménem je rovněž spojeno duchcovské nakladatelství Kapucín, mající solidní zvuk mezi literáty. O jejím životě, ale i o poměrech na Ústecku pohovoříme blíže v následujícím rozhovoru.

Paní Věro, vy jste narozená v Praze. Zde jste vystudovala Filozofickou fakultu UK. Nicméně osud vás roku 1976 zavál do severočeského Duchcova. Proč právě tam?

Můj táta, básník a spisovatel Ilja Bart, prožil své dětství a mládí v Duchcově. V posledních letech života se často do Duchcova vracel. Hledal tam ´azyl´ před neutěšenými podmínkami v době normalizace v Praze, kdy jej potkalo i vyloučení z Československého svazu spisovatelů. Často jsem s ním do Duchcova vyjížděla a tam jsem se seznámila s mým budoucím manželem Pavlem Koukalem. Oba spolupracovali na mapování historie a kultury Duchcovska i celých severních Čech. Když táta zemřel a jeho pohřeb byl zakázaný, povedl se Pavlovi husarský kousek. Podařilo se mu na pohřeb vypravit autobus Duchcováků. Ještě víc jsme se pak sblížili a krátce nato jsme se vzali. Naším prvním domovem byly prostory oseckého kláštera.

Jste známá česká a také severočeská básnířka. Co vlastně probudilo váš zájem o poezii?

Určitě na mne mělo vliv rodinné prostředí. O poezii jsem se aktivně zajímala, četla jsem naše přední i zahraniční básníky, ale sama jsem se vedle táty psát poezii neodvážila. Pokud vím, táta byl ve své rodině ´černou ovcí´. Převažovali v ní advokáti a právníci. Moje máma hrála v mládí na housle a zpívala. Měla dokonce svůj první a zároveň poslední koncert v Národním divadle, než se vdala. Můj bratr studoval na konzervatoři koncertní kytaru.

 

Autorské čtení ve Světci

Kdy jste začala poprvé psát a kdy se vám podařilo publikovat něco také oficiálně?

Vlastně až tady na Severu jsem si začala črtat verše do šuplíku a pak mě nečekaně překvapil manžel, k Vánocům v roce 1988 mi věnoval malou sbírku mých šuplíkových veršů o zámku Jezeří, o jehož záchranu jsme se oba aktivně zajímali. Dozvěděly se pak o tom patřičné ´orgány´, byla jsem pozvána na koberec, ale suverénně jsem prohlásila, že to je pouze soukromý tisk pro známé k Vánocům. A tak vznikl můj první básnický samizdat.

Dnes jste autorkou řady úspěšně vydaných sbírek. Ke které máte asi nejsilnější vztah a proč?

Básně píšu spontánně, po nějakém silném zážitku. V první oficiální sbírce, nazvané ´Vrstvení v krajině´ (2002), mám verše vázané převážně k Českému středohoří, tedy k mé srdeční krajině. To už jsem chodila touto magickou krajinou křížem krážem s Poutníky Českého Středohoří. Byli jsme parta z našeho regionu i odjinud, která i aktivně vystupovala proti výstavbě dálnice D8. Druhá sbírka, ´Zasaženi sluncem´ (2003), vyšla po mém výjezdu do Řecka, jako výsledek mého okouzlení a úžasu nad starořeckou kulturou, mořskou krajinou i jedinečným chováním a povahou místních obyvatel. Každá z mých dalších sbírek, ale i jednotlivých básní má v sobě ovšem i další rozměry. Osobní konkrétní zážitky, avšak také strach o přírodu i planetu.

Mé básně byly často některými básníky s hanlivým podtextem nazývány ´ekologické´. Je to nesmysl. Jako novinářka jsem se blíže zajímala o ničení přírody a krajiny v regionu, kde žiju – byla jsem např. členkou Společnosti za záchranu Jezeří, Společnosti za záchranu Libkovic, předsedkyní Společnosti přátel města Duchcova aj. Začala jsem blíže spolupracovat s celostátními ekologickými iniciativami a podporuji je i dnes. V mých básních se tyto aktivity sice odrážejí, ale nejsou postavené, jako novinařina, převážně na logice, argumentech. V básních jde o víc. Stavějí více na citu, náhlém a nečekaném. Jsou mnohorozměrné. Ale to musí každý, kdo čte nebo poslouchá mé i jakékoli jiné básně, sám objevit. Buď ho osloví, anebo ne.

 

MÁM SVŮJ PŘELUD

Klikatě vzhůru
nad Litoměřicemi v Hlinné
mám zakopaný
poklad

pod keltsky
zvrstveným kopcem
popásá se
temně zlatý
kůň
s hřívou a ohonem
kosmického
prachu

běžím za ním
sáhnout si a přesvědčit se
o stupni elektrizující
srsti
z dávných erupcí
Středohoří
když na hvízdnutí
mizí
jak chvost hvězdné
vlasatice

v negativu

 

Jakým dalším literárním žánrům se věnujete ve své knižní tvorbě?

Ve vydaných knihách a publikacích se často prolíná žurnalistika, publicistika i hlubší zájem s nezbytným bádáním. Např. skoro pět let trvalo, než vyšla publikace ´Duchcovský poklad v Lahošti – evropský fenomén´. Chtěla jsem nejdříve napsat jen článek o jednom z největších keltských pokladů tehdy na Valdštejnském panství, v dnešní obci Lahošť. Tou dobou už jsem se jen ze zájmu několik let zabývala Kelty, a především keltskou mytologií postavenou na úctě k přírodě. V odborných a zejména zahraničních knihách se objevoval odstavec, že u Duchcova byl nalezený tzv. votivní poklad, šperky vhozené při rituálním obřadu v dubovém háji do horkého Obřího pramene, který byl tehdy větší než všechny léčivé prameny v Teplicích. A v duchcovském, ale i teplickém muzeu se uvádělo, že tam byly vzácné spony a další šperky vhozené kdysi obchodníkem, který se na cestě ocitl v tísni. Pak jsem zjistila, že nalezení pokladu souviselo v druhé polovině 19. století s první velkou tamní katastrofou – s průvalem vody v okolních dolech, kde tragicky zahynuly desítky horníků. A pak náhle zmizely do té doby proslulé léčivé prameny v Teplicích a následovalo hledání nejlepších odborníků v zahraničí, aby posoudili, co se stalo. A dokázali, že mezi Duchcovem a Teplicemi je velké podzemní jezero a že Obří pramen a teplické prameny jsou spojité nádoby. Kniha je ale především postavená na hlubokém a v životě prvořadém vztahu k přírodě. Na úryvcích i citátech z objevené a dosud stále objevované keltské mytologie. Z keltských moudrostí jako „posvátno je ve všem, co nás obklopuje“.

Kterým tématům jste se nejraději věnovala po žurnalistické stránce a měla jste prostor psát především o tom, co vám bylo blízké?

Některé stěžejní náměty, kromě běžné denní novinařiny, přišly nečekaně. Např. v teplické redakci měsíčníku Revue Teplice, kde jsem byla šéfredaktorkou, jsme se stali centrem průběhu a mapování ekologických demonstrací v Teplicích v listopadu 1989. Ostatní redakce v kraji se víceméně od žhavého dění distancovaly. U nás se soustřeďovaly aktuální informace a fotografie od spolupracovníků i neznámých lidí z ulice. Naši redaktoři a fotografové byli neustále v terénu. A mělo to následky. Náš zřizovatel, Městský národní výbor v Teplicích, nám dal výpověď a my jsme se tehdy rozhodli založit nezávislý měsíčník Severočeská revue. Z mého podnětu jsme zároveň v redakci už připravovali z průběhu demonstrací publikaci podpořenou Občanským fórem v Teplicích. Podchytili jsme vlastně předehru k celonárodní sametové revoluci, seskládanou z ještě horkých, syrových a neučesaných dojmů přímých účastníků z těch několika napjatých dní. Vyšla pod názvem ´Chceme čistý vzduch´ a věnovali jsme ji teplické mládeži. Distribuovala se v té rozbouřené době v severních Čechách, dostali ji i poslanci v Praze. Ale pražské události a další vývoj zatlačil Teplice do pozadí. Až nečekaně, po třiceti letech, se dočkala nového významu. Dva mladí a schopní tepličtí autoři se rozhodli sepsat širší mapování těch událostí a z naší narychlo spíchnuté brožury vycházeli. Poskytla jsem jim také veškerou dokumentaci těchto událostí v mém archivu, zejména fotografie. A tak vyšel obsáhlý, přehledný a důkladný, 200stránkový průběh demonstrací proti katastrofálnímu stavu životního prostředí pod názvem ´Inverze 89´. Jak sami v knize upozorňují, na plnohodnotný text, který by zhodnotil a vyzdvihl význam teplických ekologických demonstrací, se ale dosud čeká.

 

S Cenou Josefa Vavrouška v roce 2019

Vaše jméno je důvěrně spojené s nakladatelstvím Kapucín, což je zajímavý fenomén jak Duchcova, tak severních Čech. Proč dostalo tento název a na vydávání jakých knih se zaměřovalo?

V roce 1993 jsme v Duchcově založili tzv. nakladatelství na koleně. Název Kapucín dostalo podle vrchní výjimečné vrstvy uhlí, používané jako ekologické barvivo. Ale také podle mnichů kapucínů vycházejících z učení Františka z Assisi. Vydávali jsme tisky a dvoustrany vyzdvihující některé památkově chráněné objekty, významné osobnosti apod. První knížkou byla básnická sbírka našeho přítele, básníka a malíře Horymíra Zelenky z Dubí, s kterým jsme se přátelili a znali jsme jeho básnické sbírky vydané v Severočeském nakladatelství v Ústí nad Labem, i jeho pozoruhodné naivistické obrazy, do nichž se prolínala také jeho poezie. Pak ho postihly dvě rány, zrušilo se ústecké nakladatelství, kde chystal novou sbírku básní, a k tomu vážně onemocněl. A tak pro povzbuzení jsme mu slíbili, že mu sbírku básní vydáme. Sháněli jsme sponzory a on ji připravoval už nemocnici, tajně ujížděl domů, aby na ni pracoval, ale vyšla až po jeho odchodu. Doplnil ji o experimentální básnické ilustrace a nesla název ´Zrcadlení´. Vydali jsme v Kapucínu kolem 50 knih a publikací, většinou zaměřených na památky, přírodu či historii nebo na zapomenuté a v minulém režimu zakázané významné osobnost (nejen) ústeckého regionu.

 

VÝCHOD SLUNCE NA MILEŠOVCE

Vylouplý neuchopitelný
kotouč
ještě mokrý z rozvlněné
krajiny

osušuji z největrnější
hory
v beránkových
mracích

do oslepnutí

sny po probdělé
noci
pak celý den
nosím
v poutním
batohu

 

Z kterých titulů jste měla asi největší radost, respektive které měly výrazný ohlas na trhu či alespoň mezi kritiky?

Mám radost, když se některá z mých vydaných nebo příležitostně věnovaných básní líbí natolik, že i po letech se k ní čtenáři vracejí a veřejně ji přednášejí. Např. jednou jsem věnovala sbírku skladateli teplické konzervatoře, se kterým jsem předtím spolupracovala. Stalo se tak na programu sympózia ´Vznášení nad krajinou´, jež jsem organizovala v Duchcově. A on k básním z této sbírky složil kantátu, kterou hrála Severočeská filharmonie na svém jubilejním koncertu, na němž zpívali sólisté z Národního divadla v Praze. Nebo mne potěšilo, když nečekaně recitovali mé verše věnované Českému středohoří žáci základní školy pod Milešovkou na Svatováclavské pouti v Bílce. Nebo když nedávno vyšla v nakladatelství Protimluv v Ostravě objemná kniha ´Krátká báseň´. Mezi více než 180 autory, od našich klasiků až po současné básníky, si vybral editor i má haiku.

Největší úspěch v Kapucínu měla jistě reedice knížky duchcovského rodáka a literárního historika Františka Tichého Casanova v Čechách, která vznikla s přispěním významného českého historika a casanovisty Josefa Polišenského. Objevil ji můj manžel, když za Tichým dojížděl do Prahy a zajímal se o jeho osud jako duchcovského rodáka. Kniha měla několik cizojazyčných resumé a křest proběhl na italském velvyslanectví. Novináři z celostátních novin i v kraji se mohli strhnout.

Dařilo se vám knihy vydávat jako návratné tituly? Nebo Kapucín vydával spíše věci pro menší, i když třeba intelektuálněji vlivnější okruh čtenářů, které bylo nutné dotovat?

Byli jsme naivní nadšenci. Vyzdvihovali jsme hodnoty, které ležely nepřízní doby odhozené, zapomenuté. Třeba i pro užší okruh čtenářů. Knihy a publikace jsme nevydávali z nějakého prospěchu, natož zisku. Snažili jsme se vždy získat sponzory. Často se to ale nedařilo a nejhorší bylo, když nám přislíbili podporu a pak smlouvu zrušili. Často jsme měli horké chvilky a bezesné noci, mnohé knihy jsme dotovali z rodinného rozpočtu.

 

U pramene Oseckého potoka

Nakladatelství dnes už nefunguje, co vás vedlo k ukončení činnosti?

Podmínky kolem Kapucína se měnily. V malém městě, jako je Duchcov, bylo stále těžší najít sponzora. V centrálních orgánech a nadacích jsme zpočátku bývali úspěšní, ale později už méně, anebo vůbec. A Ústecký kraj je oproti jiným v ČR víceméně nekulturní. A přesto jsme často slyšeli, jak je Duchcov výjimečný, co všechno se nám daří realizovat. A také ilustrátoři a další nezbytní spolupracovníci začali vyžadovat stále více peněz. Když v roce 2014 zemřel můj manžel, nakladatelství jsem musela zrušit.

Proč myslíte, že Ústecký kraj je víceméně nekulturní? Jak tomu mám rozumět?

Když se se srovnáváme např. s Moravou, existuje tam několik menších i větších nakladatelství, vydávají se tam kulturní časopisy a noviny, např. Host aj. Ústecký kraj je chtě nechtě především průmyslový, tam je priorita, a v předkládaných projektech tolik nepodporuje kulturní aktivity. Upřednostňuje přednostně komerční kulturu a tzv. živá kultura, včetně literární, je popelkou. Opírám se o vlastní zkušenosti z činnosti Severočeského klubu spisovatelů…

Jste aktivní členkou již řečeného klubu, jehož předseda Jiří Kimla nedávno zemřel. Jak se tato změna promítne do vaší činnosti? A co plánujete na rok 2021, dá-li se vůbec v době covidové plánovat?

Nově zvolený předseda našeho klubu, Jiří Kimla, který nastoupil po velké osobnosti, spisovateli a klubovému zakladateli Láďovi Muškovi, byl trefa do černého. Vzal si za své dát našemu spolku autorů nový náboj, více digitalizovat a vtáhnout autory z různých míst Ústeckého kraje do aktivní spolupráce. Bohužel krátce po jeho zvolení nastala covidová uzávěra. Přesto se podařilo vydat společnou antologii s obálkou, kterou vytvořil a jež byla skvělá. Velkou ranou pro nás všechny je úmrtí Jirky i jeho manželky kvůli zákeřnému viru. Jsem místopředsedkyní Klubu a držíme zatím opratě s litoměřickým literátem a znalcem evropské a východoasijské kultury Ivem Chmelařem. Čeká nás nelehký úkol, najít nového předsedu, nejlépe s bydlištěm v Ústí nad Labem.

Daří se vám získávat také mladší členy? Obyčejně jsou členy podobných spisovatelských klubů spíše lidé dřívějšího data narození. Čím to je? Mladší autoři nemají zájem o klubovou organizovanost, nebo je jich zkrátka málo oproti těm starším a zralejším?

Mnoho mladých autorů v našem klubu začínalo, získávali sebevědomí, dnes jsou ve středním věku. A mnozí jsou stálicemi a roky ubíhají. Někteří odcházeli z kraje a zapojili se případně jinde. Mladí autoři se tu více zapojují do kulturních a literárních aktivit na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí, nebo přímo v místě bydliště, vždyť i já jsem členkou teplického Šlauchu – volné výtvarné a literárně estetické společnosti, kde se setkávají hudebníci, básníci, výtvarníci. Je to úplně jiná sešlost než náš klub v Ústí, více nonkonformní, i tam se cítím jako ryba ve vodě.

 

V zachráněné jilmové aleji v Duchcově

Vy sama jste aktivní i jako ekologická aktivistka. Na severu Čech, jak již zaznělo, vypukly politické bouře v roce 1989 dokonce dříve nežli v Praze, a to kvůli silně znečištěnému životnímu prostředí. Co vnímáte ve vašem kraji jako největší ekologický problém v dnešní době?

Ekologická situace se mění a stále rafinovanější je propagace největších znečišťovatelů, uhelné a elektrárenské lobby. Ta dál těží naplno a devastuje už tak komplexně postiženou krajinu. Bohužel, právě pánevní oblast by zasluhovala zájem vedení kraje, a hlavně ministra životního prostředí, který by si vzal za své skutečnou restrukturalizaci průmyslu a skutečné uzdravování přírody a krajiny. Stále tu je neúměrně zhoršené ovzduší elektrárnami, prašnost, komplexně zničené a znečištěné vodní toky atd. Kdysi přírodně unikátní a vyhledávaný kraj je dál ponechávaný napospas i novým ´zlatokopům´, kteří si např. v současné době umanuli postavit na Teplicku řadu tzv. logistických center – velkoskladů aj. Tedy je zde další ničení velkých ploch krajiny, kam proudí tisíce aut. Pro Evropu se stáváme špinavým odkladištěm. Obce a lidé se tu proti tomu brání, ale kraj a MŽP vydávají souhlasy EIA – tedy zde prý není žádný vliv na životní prostředí. Ochránci přírody a ekologičtí aktivisté tu jsou nezbytní, ale také nejvíce napadaní a kompromitovaní.

Se vstupem do Unie se očekávalo, že dojde k výraznému hospodářskému povznesení nově vstoupivších států. Zatím tedy naše sousedy, hlavně v platech, příliš nedoháníme. Ústecko má jedinečnou polohu, kdy sousedí s násobně bohatším a více prosperujícím Německem. A přesto z toho neumí těžit a má v ČR pověst vyloučené lokality, kde se třeba byty prodávají oproti zbytku státu vyloženě za babku. Za první republiky i za Rakouska bylo přitom poměrně prosperující oblastí s mnoha podnikavými lidmi. Proč je dnes tam, kde je? A co by mohlo přinést změnu?

Jsou to dopady těžkého průmyslu, a hlavně povrchového dolování uhlí. Více jak stovka obcí byla kvůli dolům zbourána, je to kraj křížem krážem zdevastovaný a postižený. Vždyť např. i Duchcov měl být zbourán, byla tu stavební uzávěra a kdysi významné okresní město a kulturní centrum severních Čech začalo přitahovat obyvatele, kteří nemají k místu, kde žijí, žádný vztah. Na tomto stavu se podílely od 90. let i realitní kanceláře, které tu skupovaly domy, aby do nich např. z Prahy odstěhovaly nepřizpůsobivé obyvatelstvo, jehož původní příbytky se tam rekonstruovaly. Nikdo z vlády si netroufá tento závažný sociologický problém řešit a nechává v tom tady topit města a obce v severních Čechách.

 

Autorské čtení v litvínovském Sklípku

Jako historika mne trápí kauza hradu Jezeří, o jehož záchranu usilují různí aktivisté, včetně vás. Už o tom v počátku rozhovoru padlo několik zmínek. Myslíte, že má do budoucna šanci na záchranu?

Jsem členkou Společnosti za záchranu Jezeří a usilovala jsem s několika odvážnými o to, aby hrad byl zachráněn, už před rokem 1989. Nejvíce se o záchranu hradu zasloužil pražský geolog Jan Marek, který dokázal, že pokud by se doly k Jezeří přiblížily, celý svah by se sesul. A teď k znovuobnovení přispělo i zastavení dolování na Mostecku a pod ním už probíhající rekultivace.

Po listopadové revoluci nás v Česku navštívil britský princ Charles, a právě na zachování a renovaci Jezeří přispěl významnou částkou. Pak sem přijel opět po létech a chtěl vidět výsledek. Ale náhle se nevědělo, kam peníze zmizely. Vyšetřila se někdy tato kauza?

Ano, vysvětlila se. Peníze se od Charlese se určitě neztratily, ale byly nakonec použity ze sympatií Charlese k prezidentu Václavu Havlovi na obnovu královských zahrad pod Pražským hradem...

A na závěr našeho povídání se optám, na čem aktuálně pracujete a čím byste se ráda pochlubila čtenářům? A jaké jsou vaše další osobní i tvůrčí plány do budoucna?

Mám připravenou sbírku básní ´Sépiový zátah´, už je u ilustrátorky – a na vydání bude čekat má třetí sbírka haiku do kapsy ´Přelet černých labutí´. Čekám už jen na ilustraci obálky a předmluvu. Všechno se nyní vleče. V současnosti u mě převažuje novinářský zájem, až příliš často sleduji zprávy, zajímá mě, jak se vyvíjí až neuvěřitelné dění covidové doby v naší zemi. Pokud u mě převáží novinařina, prchá poezie – a naopak. Přemýšlím také, co dál se Severočeským klubem spisovatelů….

 

Vložil: Radovan Lovčí

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace