Přímé zkušenosti necovidového pacienta bez prevence. Komentář Štěpána Chába
komentář
04.03.2021
Foto: Archiv premiéra na FB
Popisek: Andrej Babiš, oficiálně premiér země, neoficiálně ale fakticky hrobník země, čerstvě ostříhaný. Jak to v lockdownu zvládl? Patrně ho ostříhala šikovná Alenka...
Tento text bude až nepatřičně osobní. Ale co, když už to mám za pár, co se nerozjet. Poslední dva měsíce se plazím po podlaze jako v posledním tažení. Pořádně nevyjdu ani schody bez toho, abych se nad nimi nezačal chystat do hrobu. Chytí mě tupá bolest na hrudi, kterou odeženu jen vytrvalým seděním na zadku. Papírově za sebou mám čtyři infarkty, bez papíru ještě dva navíc, ale ty jsem ‘rozchodil‘, takže o nich nikde není záznam.
Nejkrásnější jsou v posledních čtrnácti dnech večery. V posteli přes sebe přetáhnu peřinou, zachrumlám se, najdu tu nejpohodlnější polohu, u které se tak dobře usíná, a dostaví se tlak na hrudi. Zprvu nenápadný, pak začne nutit k převalování. A k představám o tom, že ráno už budu v pánu, protože při každé z nemnohých preventivních kontrol na kardiu se mě vždycky lékař ptal – nebudí vás bolesti? Ne, nebudí, ale nedají mi občas usnout. Teď. Prakticky jakákoliv i menší fyzická zátěž u mě vede ke studenému potu a potřeby si sednout a rozdýchat to. Ne každý den, někdy mám klid, ale dny se studeným potem začínají nepříjemně převažovat. Nutno upozornit, že potíže jsem podědil v genetické hře, kterou rozehráli moji rodiče.
Bez prohlídek
Poslední infarkt proběhl v červnu minulý rok. Od té doby jsem nebyl na preventivní prohlídce. Ne že bych nechtěl. Naplánovaná prohlídka mi připadla na 15. února tohoto roku. Tu jsem byl nucen sám přesunout (zamrzla nám v domě voda, nechtěl jsem lékaři páchnout pod stetoskopem), poprosil jsem ho tedy o nový termín. A to slovy: „...proto prosím o stanovení nového termínu v co nejbližší době, jelikož je mi jako kdybych cítil v zádech zubatou.“ Na což lékař promptně reagoval a přeobjednal mě na 25. února. Zázrak, na kardiu se tady stojí půlroční fronty. Ovšem 24. února mi sestřička z ordinace zavolala, že z provozních důvodů se prohlídka ruší a přesouvá na neurčito. Fascinující.
Na bicyklu kolem Temelína
Ale nehudral jsem, protože jsem měl na paměti, že mám ještě z června objednanou prohlídku na perfuzní scintigrafii myokardu do Krajské nemocnice v Ústí nad Labem, a to na 8. a 9. března. Tam se chystají mi prolít krevní řečiště chladící kapalinou z Temelína a prohnat mě pořádně na bicyklu a tak důkladně zjistit, jak jsem na tom s prostupností krve skrze můj pokašlávající oběhový systém. Na odjezd jsem si chystal tradiční nemocniční igelitku s přesvědčením, že si mě tam nechají ne na pozorování, ale na zákrok. Ovšem 1. března mi volá sestřička z Krajské nemocnice a povídá – z provozních důvodů se prohlídka ruší a přesouvá na konec března. Další provozní důvody. Jak já je přestávám mít rád.
Když jsem si v Krajské nemocnici loni v létě domlouval perfuzní scintigrafii myokardu, ptal se mě tamní lékař na kontrolu na kardiu. Řekl jsem mu, že je naplánovaná na únor dalšího roku. Prudce se ke mně otočil a řekl – cože! Zbytek sezení zlostně švihal očima a já měl pocit, že za to všechno můžu. Víc kardiologů tu ale nemáme. Takže člověku, který má vážné problémy se srdcem už od třiceti let svého věku, nikdo neprovedl prohlídku bez mála tři čtvrtě roku. V záznamech tedy nebude postupný nárůst zdravotních problémů (které by se daly řešit), ale, jak začínám být přesvědčen, jen úmrtní list, následně přesun do kartotéky ve sklepě a za pár měsíců skartovat a kompostovat. Při volání praktickému lékaři jsem vyslechl poému o tom, že padají na hubu. Což určitě padají, sestřička zněla do telefonu unaveně a podrážděně. Na provozní důvody si nejde stěžovat, ty prostě nastanou a basta.
Fronta na zdraví
Tři týdny před loňským infarktem jsem volal kardiologovi a poprosil ho, jestli by na mě nekoukl, že se cítím, jako bych měl za zády zubatou. Už zase. Uvolil se. Za 14 dní si mám přijít sednout do čekárny. A vzít si s sebou knížku, protože tam můžu sedět i celý den. Nemám termín, že. Poseděl jsem jen celé dopoledne, pak mě vzal dovnitř a vypsal mi, po vyšetření, žádanku na zákrok v liberecké nemocnici. Nástup za týden. Což jsem nestihl. Tři dny po vyšetření už jsem si letěl ve vrtulníku směr Ústí nad Labem s infarktem jako Brno. Teď mám pocit, že mám zubatou vzápětí už dva měsíce. Zavolat nemám komu, všichni jedou provozní důvody nebo padají na hubu a tak můžu čekat jen na to, až to uhodí. Ale zase je moc pěkné to začínající jaro za oknem. To se ještě na provozní důvody vymlouvat nezačalo. Ale začne, o víkendu má být zase jako v prosinci. Čert aby to spral.
Na ránu z milosti
Proč to píšu. Chci tím ukázat prožívaný a žitý příklad toho, kam až jsme to dopracovali se zdravotnictvím jak z dlouhodobého hlediska, tak i z toho covidového. Obé je na ránu z milosti. Kdyby mě to teď trefilo, budu se muset utkat v pěstním souboji na chodbě nemocnice s dalšími pacienty o místo. Může za to pandemie? Ale houbeles. Může za to tragicky nezvládnutá pandemie, která mě (a se mnou desítky tisíc dalších necovidových nemocných) odsunula na vedlejší kolej. Prevence je vypnutá, jede se covid (s letní přestávkou už rok). A do toho se zavádí nekonečné nouzové stavy často s naprosto šílenými nebo nedostatečnými podmínkami. Považuju to za naprosté a definitivní selhání těch, kteří měli řídit zdravotní pandemii tak, aby se nestala pandemií i jinou než zdravotní. Na náhrobku nechť mi v neonu vyvedené stojí – zařval na vedlejší koleji. Na náhrobku naší republiky nechť stojí – mysleli jsme to dobře.
Vložil: Štěpán Cháb