Policie bere všechno, co má ruce a nohy, říká někdejší příslušník, který o tom napsal knihu. Vysokým důstojníkům se líbit nebude
23.01.2021
Foto: Jaroslav Jiřička
Popisek: Bývalý policista Jan Duda se narodil roku 1987 v Jablonci nad Nisou, kde od té doby žije, v současné době s partnerkou Jitkou a společnou dcerou Mariánkou
ROZHOVORY NA OKRAJI Můj příběh jménem POLICIE je čtivá a nevídaně barvitá kniha. Jako kdybych se ocitnul na lavici obžalovaných i prokuratury současně. Chvíli je to k smíchu, chvíli k pláči. Bohužel, chce se mi říct. A jelikož přeneseně hovořím o prvotině někdejšího příslušníka sboru Jana Dudy, poprosil jsem ho o pár odpovědí.
Nechci říct, že by některé pasáže knihy nebyly vtipné, ale o humoristickou knihu dle mého názoru nejde. Proto se ptám, kolikrát jste některé pasáže, ne zrovna přívětivé vůči fungování policie, měnil?
Souhlasím, o humoristickou knihu opravdu nejde. Protože se však jedná o téma, o němž se mi nepsalo vůbec lehce, protože je velice obsáhlé a složité, navíc silně propojené s mým osobním životem, snažil jsem se jej trochu odlehčit, a to zejména v prvních několika kapitolách, které jsem úmyslně protkal nejrůznějšími humoristicky laděnými historkami. Vycházím z přesvědčení, že není zapotřebí brát cokoli příliš vážně, samotný život a jeho nástrahy nevyjímaje.
Text knihy jsem předělával několikrát. Vlastně jsem ho upravoval při každém dalším čtení – asi je to určitá posedlost, kterou zná každý, kdo chce do svého výtvoru či díla odrazit kus sám sebe a vytvořit jeho co možná nejdokonalejší podobu. Pasáže, které popisují skutečné fungování policie a jejího systému nebo vedení, byly původně mnohem peprnější, nešetřil jsem vulgarismy a opravdu ostrými soudy. Až když jsem si je četl po delší době, tak jsem si toho všiml. Také mě na ně upozornila má korektorka. Bylo to způsobené tím, že jsem se v průběhu psaní ponořil do svých pocitů opravdu hluboko, až jsem znovu prožíval všechen ten nepříjemný stres a křivdy – cítil jsem se jako tehdy. A jako tehdy jsem se nad tím i rozčiloval, což se – skoro nevědomky – přeneslo do knihy. S potřebným odstupem času jsem pak všechny tyhle části knihy poupravil tak, aby byly více uhlazené a přívětivější – chtěl jsem se vyvarovat podsouvání mé policejní frustrace čtenářům, aby si oni sami byli schopni vytvořit svůj vlastní obrázek. I tak jsem je jistě musel ovlivnit, konečně, přeci jen jde o můj osobní příběh a život, a to se nedá psát nezaujatě.
Jak dlouho zrál nápad popsat dvanáct let služby?
Tento nápad vzešel z článku s vypovídajícím názvem ´Jak jsem se stal policistou a proč jím už nemůžu být´, který jsem napsal a umístil na svůj blog. Měl jsem ohromné nutkání vypsat se ze všech mých pocitů, které jsem v sobě tehdy nosil. Nenapadlo mě ale, že se článek bude těšit až takovému zájmu a úspěchu. A právě to se stalo impulzem, který mi vnukl nápad sepsat knihu. Zjistil jsem totiž, že nejsem zdaleka sám, kdo je plný nechuti a frustrace, kdo vnímá fungování policie jako – mírně řečeno – nevyhovující. Každopádně nápad samotný ve mně dozrával asi necelý rok.
Letos jste vlastně druhý (ex)příslušník PČR, který se vydal na dráhu spisovatele. Prvním je samozřejmě Robert Šlachta. Co říkáte na jeho knihu?
Tak téhle otázky jsem se obával… Přiznám se totiž, že jsem Robertovu knihu ještě nečetl. Samozřejmě to mám v plánu, ale zatím jsem se k tomu prostě nedostal. I tak jsem ale slyšel ohromnou chválu směrem k jeho knize (četli ji moji bývalí kolegové, kteří mi o ní poreferovali), v níž zcela věřím, protože pan Šlachta je jeden z mála, kterým důvěřuji, protože jde o člověka, který se nebojí pravdy, a to je dnes poměrně vzácné. S Robertem jsme si psali, měl být kmotrem mé knihy, oba jsme byli nadšení, že se setkáme a popovídáme si, ale pak přišla tahle covidová situace a bylo po plánech. Osobně vidím v našich knihách spojitost – byť opakuji, že jsem tu jeho ještě nečetl –, neboť se domnívám, že se krásně doplňují, a to o jeho pohled ´shora´ a o ten můj ´zdola´. Je samozřejmé, že s ohledem na Robertovo bývalé postavení je jeho příběh proti tomu mému mnohem bohatší a rozmanitější – co vím, zabývá se v něm třeba známými politickými kauzami a korupčními skandály, které jsou nepochybně velice zajímavé –, i tak ale věřím, že jak ten Robertův, tak i můj příběh v sobě nosí něco, z čeho si každý může vzít to, co potřebuje. A taky může vidět, jak to u policie funguje napříč jejím hierarchickým uspořádáním.
Ve svém textu neskrýváte překvapení z plastového vybavení, které jste fasovali na začátku kariéry. Jak se to od té doby změnilo?
Myslím si, že kvalita policejního vybavení a ošacení mírně stoupla, ale spíše v tom, jak vypadá, než jak funguje. Stále se totiž fasují byť lépe vypadající, tak opravdu nekvalitní věci, kterých je navíc obrovský nedostatek. Ještě za mého působení – což rozhodně není tak dávno – nebylo vůbec výjimečné, že policejní sklad disponoval pouze dvěma třemi velikostmi toho kterého kusu oblečení (nebo žádnou) a kdo měl velikost jinou, měl prostě smůlu, a to na pěkně dlouho. A co vím, tak se nic nezměnilo. Je to další z mnoha paradoxů, protože policie chce jít s dobou, snaží se modernizovat ve všech ohledech, vydává nová a nová nařízení, co se smí a nesmí nosit, jenže napsat papír o představách vzhledu ošacení policistů a zajistit, aby takového vzhledu mohl každý z nich reálně dosáhnout, jsou dvě naprosto rozdílné věci, a zejména ono zajištění prostě drhne a nelepší se.
Stejně tak píšete o tom, že policie příliš nedbá na fyzický fond, respektive na zázemí například pro cvičení. Zde se něco změnilo?
Velice rád bych řekl, že alespoň v tomhle směru se něco změnilo, ale opět odpovím, že nikoli. A vycházím z naprosto jednoduché logiky. Policii již léta trápí personální nedostatek, na práci zbývá opravdu málo policistů. Příprava – ať už jde o střelby nebo třeba o fyzické cvičení – je součástí pracovní doby, resp. doby výkonu služby. A pokud je tedy málo policistů na práci, nezbývá téměř žádný čas na ty ostatní zmíněné věci. Aby se totiž policista v době služby mohl zabývat třeba nácvikem sebeobrany, musel by být někým zastoupen – policie nemůže říct: „Teď nemáme čas, zavolejte později“. Ale tady prostě není nikdo, kdo by ho zastoupil. Avšak podotýkám, že hovořím za policisty z ulice. Věřím, že existují útvary, kde to funguje tak, jak má. O žádném takovém ale nevím.
Při plánování odchodu, jak uvádíte, Vás řada kolegů přesvědčovala, abyste zůstal kvůli rentě, že jim ji přeci nenecháte… Myslíte, že nerozhodných policistů, kteří to raději odsedí, je mnoho?
Tak to jste se zcela trefil! Mám za to – dokonce mohu říct, že jsem si jistý – že v řadách policie je takovýchto ´sedících´ drtivá většina. Ze všech policistů, co jsem kdy poznal, jsem se setkal tak se čtyřmi, kteří to povolání brali více méně jako poslání. Ten zbytek to měl nastavené tak, že chce dosáhnout alespoň na tu základní rentu (po patnácti letech) a pak odejít. Ostatně přesně to se stalo, když se změnila doba, kterou je nutné odsloužit k nároku na rentu, z deseti na patnáct let, což bylo v roce 2007. Tenkrát odešla spousta policistů, kteří zrovna balancovali na té desetileté hranici. Vlastně to byla jedna z příčin, která odstartovala policejní personální krizi, kterou se dosud nepodařilo vyřešit. Myslím, že právě tohle mluví za vše, respektive to dokazuje, že motivací setrvat u policie se pro většinu policistů stává právě renta. A právě to je příčinou nemalé frustrace z toho, že dělám něco jen proto, abych, až to doklepu, mohl konečně odejít, což mi připadá šílené a nesmyslné. Myslím si, že tenhle přístup k policejní práci nestojí za nic a časem Vás doslova sežere. Policista by měl své velice nelehké povolání vnímat jinak, s nadsázkou mohu říct jako poslání. Jenže aby to tak bylo, muselo by se změnit asi všechno, a to od základu, v což už prostě nevěřím.
Titul vydalo nakladatelství Cosmopolis
Je mi osmnáct, mám 190 cm a 90 kilo. Chci být akčním hrdinou na severu ČR a starat se o pořádek. Jak bych měl postupovat?
Jestli chcete být akčním hrdinou, kupte si toužený převlek a dělejte, co uznáte za vhodné… (smích) Mám známého, který byl vojákem a měl přesně takové parametry, jak popisujete, byl fyzicky zdatný, a z osobních důvodů odešel z armády a nastoupil k nám na obvodní oddělení policie. Byl opravdu akční, skvělý střelec, zapálený do zákroků. Trvalo mu asi rok, než se zase vrátil k armádě, protože zjistil, že v řadách policie zažije tak 10 procent akce a 90 procent byrokracie, jejíž účel mu vůbec nešel na rozum. A tohle je problém velkého počtu zvláště mladých policistů, kteří se vidí jako kovbojové s opaskem a koltem zavěšeným proklatě nízko. Když pak nastoupí a zdrtí je realita plná papírů, stereotypních, stále se dokola opakujících nudných činností..., jsou zklamaní a odcházejí.
Je mi osmnáct, mám 165 cm a 120 kilo. Chci být akčním hrdinou na severu ČR a starat se o pořádek. Jak bych měl postupovat?
Ať už vypadáte jakkoli a toužíte po tom stát se příslušníkem policie, stačí si vyhledat telefon na nejbližší náborové pracoviště – vše je na internetu – a zavolat. Věřte, že s ohledem na personální podstav se s Vámi budou bavit, ať už jste drobný, urostlý nebo zavalitý. Náboráři jsou hodně hladoví a jsou rádi za každého, kdo se ozve. To samozřejmě nezaručuje Váš úspěch v rámci přijímacích obštrukcí, ale šance tu je, a zřejmě je o dost vyšší, než jak tomu bylo kdysi, kdy třeba existoval jasně daný požadavek na Vaši výšku. Snad to nepřeženu a nikoho se nedotknu, když řeknu, že policie bere všechno, co má ruce a nohy.
A co mně potom čeká, jakmile na sebe navléknu uniformu a frčky ukážou mou hodnost praporčíka?
(smích) Hodnost praporčíka Vaše frčky jen tak neukážou, ale chápu Vaši otázku. Pokud se dohodnete s náborářem, čekají Vás fyzické a psychologické testy. Nároky na splnění fyzických testů jsou na internetu, co se psychologických testů týče, jejich parametry neznám – je to pro mě trochu záhada. Vím jen, že abyste je splnil, musíte být tak nějak celkově vyrovnaný, ani příliš výbušný, ani příliš lhostejný. Jisté je jedno – to, co o Vás tyto počáteční psychotesty prozradí, nebude po pár letech působení u sboru platit, protože se změníte, naprosto se změníte! Dále Vás čeká velice důkladné zdravotní vyšetření – nějaký čas před tím se tedy vyvarujte drog. A pokud dopadne vše dle představ policie, poputujete do školy na tzv. Základní odbornou přípravu, přičemž krátce před tím ještě absolvujete kurz k získání oprávnění nosit a používat služební zbraň. Po škole následuje praxe (zejména v Praze), po níž se definitivně přesunete na svůj mateřský útvar, kde – jak řekl Petr Nárožný v legendární pohádce S čerty nejsou žerty – Vás čeká jen samá paráda, přehlídka a hlavně peníze! (smích)
| Bývalý policista Jan Duda se narodil roku 1987 v Jablonci nad Nisou, kde od té doby žije, v současné době s partnerkou Jitkou a společnou dcerou Mariánkou. „Do svých 30 let jsem se hledal, až jsem v sobě nakonec objevil silnou oblibu v životní filozofii, kterou se snažím převádět do literární tvorby, které se už dva roky věnuji. Mám vlastní blog, který nepravidelně zásobuji vším, co mě zrovna napadne nebo zaujme. Píšu nejrůznější úvahy, články, příběhy nebo třeba rozhovory se zajímavými lidmi. Snažím se žít tak, abych se sám stal změnou, kterou chci vidět ve světě. Přitom vím, že nic nevím,“ uvedl sám o sobě Duda. |
Foto autora knihy uvnitř textu: Jaroslav Jiřička
Vložil: Zdeněk Svoboda