Unudíme vás k smrti, blbečci. Distanční výuka jede na vysoké obrátky. Komentář Štěpána Chába

Foto: Ilustrační foto Pixabay

Popisek: Přepiš a mlč

Před měsícem jsem reportoval o vlastní zkušenosti s distanční výukou. A jako vždy, když se zahryznu do školství, schytal jsem pěkných pár do kožichu. Mezi mnoha láteřivými zprávami se mi před oči dostala i reakce jedné paní učitelky. A na jejím psaní se pokusím o další útok vůči větrným mlýnům.

Učitelka Markéta Borská mi napsala, mimo jiné: „Nevíte, kolik lásky a energie vkládám do své práce já...“ Nevím. Nevím, já to nezažil ani u sebe, ani u vlastních. „Kolik rodičů si s oblibou sedalo spolu s dětmi a poslouchali zajímavé podání výuky při distanční výuce… normálně se k tomu ti rodiče nedostanou.“ Napsala mi paní učitelka Borská.

Sdílení zkušeností a zážitků, smích, partnerství

Poprosil jsem ji tedy o sepsání zkušeností. Aby ukázala ostatním učitelům, že to jde i jinak. „Cesta od klasiky přes Montessori pedagogiku a nyní od všeho trochu. Základ – málo dětí ve třídě, svoboda při práci, úcta k dětem, milující se kolektiv… smích a tolerance a vědět, co je důležité a co ne. Mým krédem je dovolit každému být sám sebou… Je to těžké neškatulkovat a jen motivovat… Vždy, když se mi to nepovede, se omluvím… i těm sedmiletým, dělám z nich partnery,“ napsala mi paní učitelka Borská.

Ale dál. Popsala vyučování své kolegyně, která učí sedmou třídu: „Teď jedna mladinká kolegyně předvedla super akci na chalupě s dětmi sedmé třídy za pomoci části své rodiny a svého bratra kriminalisty… Jednalo se o akci, která dokonale naplnila všechny prvky autentického případu organizovaného zločinu. Až nám ‘starým‘ trnulo, že je to na hraně. Ale bylo to skvělé a měla to fakt zvládnuté se všemi prvky bezpečnosti… Děti zažily bezpečně nebezpečnou potenciálně možnou situaci a nevěděly, že je to hra.“ Paní učitelka Markéta Borská je k nalezení v soukromé škole Duhová cesta.

„Distanční vzdělávání neznamená online vzdělávání jenom před počítačem. Správně nastavená distanční výuka není o tom, že se překlopí prezenční rozvrh 1:1, ale také není o tom, že jsou úkoly zadávány jenom jednou týdně e-mailem. Je potřeba kombinovat práci s počítačem, samostatnou práci, týmovou práci a projektové činnosti. Jenom tak to může fungovat. Důležitá je rovnováha a to, aby výuka byla přizpůsobena podmínkám dítěte v rodině," řekl ministr školství Plaga.

Přepiš, nekopíruj, piš čitelně

Dám pro srovnání včerejší nálož kreativity z naší školy: „Prosím o přepsání do sešitu a následné ofocení a zaslání (přepsat, nikoliv vlepit).“ Toto je zadání naší školy a také jediná činnost, které jsme se za ten měsíc dočkali. Pravda, došlo k posunu, někteří studující materiály minule okopírovali a vlepili do sešitu. Podle pana učitele je ovšem použití jakékoliv technologie špatné, tak připojil rozkaz vše ručně přepsat. Následují tři strojopisné stránky. Ano, chápu, přepis rukou zvyšuje o pár jednotek procent možnost, že si studující vůbec něco zapamatuje. Ale stačí to? Pod zadáním pak test, který musí studující vyplnit a přeposlat zpět. Toto přijde jednou za týden. Na e-mail. Nic dalšího. Kdyby pracovali v soukromém sektoru, mohli by takhle málo skutečně pracovat? Mohli by takhle odbývat svou práci a naplňovat ji leností? Nerad to říkám, ale učitel je profese, která má nadprůměrný plat, přesto stále odvádí podprůměrnou práci. A nadprůměrný plat nemá pobírat za to, že prostě je učitelem. V čem je jiný přístup ‘mladinké kolegyně‘ ze soukromého sektoru?

Možná u ní funguje, že práce jí zůstane jen v případě, že si svůj plat zaslouží z pohledu rodičů a žáků. Ti naši si to jen ‘odučí‘ (pošlou na přepsání nějaký text) a je jim všechno vlastně ukradené. Nemají o děti zájem, je to pro ně práce, kterou navíc odvedou cestou nejmenšího odporu. Odučí si. Přepošlou něco na přepsání. Žádný zájem, žádná snaha jakkoliv výuku okořenit, udělat ji zajímavou. Co zmůže rodič? Nic. Výměny učitele se nedovolá, protože těch je nedostatek. A tak výuka probíhá stylem kydání. Překydat informace. Vidlemi státního školství. Bez zájmu. Znuděně. Je to práce a v ní se nikdo nepředře... pokud není v soukromém sektoru.

Psali jsme

Knížecí rady jednoho Karla a teroristický útok v Praze. Tedy vlastně ve Vídni. Ale ono už je to jedno. Komentář Štěpána Chába

Už nechci platit daně, které směrují do školství

A já pomalu docházím ke zjištění, že už nechci platit daně, které směrují do školství. Měli jsme tu JZD, státem řízené zemědělství. A kultura našeho zemědělství je kvůli tomu strašná doposud, protože jsme kolektivizací zabili důstojnost sedláka. To samé vidíme ve školství. Kolektivizace. Zprůměrování, kde vede nuda a odpor k tomu, co se má předat dětem do hlav. A hlavně jak. A výstupy státního školství? Nejsme národem Tomášů Baťu, ale národem, který pracuje u pásu někde v Agrofertu a spřátelených korporací. To je výstup našeho školství, jeho společnosti předaná hodnota. Nekopíruj. Přepiš. Mlč. Nezajímám se o tebe. Nebo také jinak – stůj u pásu, montuj, mlč a jsi nahraditelný, protože školství ti tvou hodnotu a sebedůvěru nevybudovalo. Stát svou úlohu garanta kvalitního školství nezvládá přímo obludným způsobem. Z ušetřených daní si pak moc rád a s nadšením sám zaplatím soukromou školu, kde budu moci říct - tak takhle prosím ne. A učitel se mého 'ne' bude obávat, tak bude odvádět práci, která k 'ne' nepovede. A pod jejich rukama budou vykvétat jeden Tomáš Baťa vedle druhého.

Vložil: Štěpán Cháb