Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Vojenská auta, plná rakví, mrtvé už nebylo kam dávat. O covidu, knížkách i moru politické korektnosti s ústeckým spisovatelem Jiřím Kimlou

17.10.2020
Vojenská auta, plná rakví, mrtvé už nebylo kam dávat. O covidu, knížkách i moru politické korektnosti s ústeckým spisovatelem Jiřím Kimlou

Autor: Facebook

Popisek: Jiří Kimla ve své poměrně nové předsednické funkci Severočeského svazu spisovatelů

ROZHOVOR Historik zpovídá spisovatele. Na tom by nebylo nic až tak divného, netradiční je, že ani jeden není z Prahy. Už jsme si tak nějak zvykli, že média loví takřka výhradně – a hlavně v oblasti kultury – v metropolitních vodách, až to pomalu vypadá, že mimo Prahu se nic neděje. Omyl, velký omyl… (A protože nás v Krajských listech.cz ten pragocentrismus trochu štve, nakonec, většina redakce je ´mimopražská´, domluvili jsme takových rozhovorů více, toto je jen pověstná ´první vlaštovka´.)

Zpovídaný, Jiří Kimla, spisovatel a rodák ze starého Mostu (*30. 5. 1947), je autorem řady knižních próz, z nichž některé byly přeloženy do angličtiny a italštiny. Je také předsedou Spolku severočeských spisovatelů, bývalým aktivním boxerem a scenáristou. Blízce spolupracuje s plzeňským rodákem slovenského původů, režisérem Jurajem Šajmovičem mladším, s nímž se podílel na tvorbě několika filmů. V posledních létech se navíc pustil do komentování politického dění v zemi a je znám i jako vtipný glosátor na tuzemských sociálních sítích. Část rodiny má v severní Itálii, již tvrdě zasáhl covid, a také o tom vedli řeč pánové Kimla a Lovčí, historik a též spisovatel, který působí na Plzeňsku.

 

Jiří Kimla má hodně pestrý životopis i bohatou profesní dráhu

Jirko, začnu tím nejjednodušším. Z jaké rodiny pocházíš a měl rodinný původ nějaký vliv na tvoji literární tvorbu? 

Oba rodiče byli za druhé světové války vězněni. Táta za pokus o útěk ke spojeneckým vojskům. Otce a jeho kamarády na hranicích Poláci zadrželi a předali gestapu. Vysloužil si tím ´rekreační´ pobyt v koncentračním táboře Oranienburg, matka za útěk z ´totaleinsatz´ (tzv. totální nasazení, povinná práce v nacistickém Německu – pozn. red.) dvouletý kriminál v káznici v Drážďanech. Po válce oba začali pracovat pro Severočeské hnědouhelné doly, tam se seznámili a výsledek jsem byl já.

Mrzí mě, že se mi nepovedlo tátu přesvědčit, aby mně o svém věznění něco řekl, ale nerad o tom mluvil. Někdy k nám jezdili jeho spoluvězni, jeden dokonce z Norska, kterému prý zachránil život. Povídku o tom, jak s kluky utíkali ze zabraných Sudet, jsem už napsal, jmenuje se Mnichovská zrada. I matka byl skoupá na vzpomínky z Reichu, jak říkala. Ale snad dám ještě něco dohromady. 

Narodil ses ve starém Mostě. Ten byl pokládán za architektonický klenot severu Čech, srovnatelný např. s dnešním Českým Krumlovem. Jak se tě dotkla skutečnost, že z tvého rodného města nezbylo téměř nic – a když se do něj navracíš, vítá tě zcela jiná krajina a moderní betonové město téměř ´bez historie´? 

Nedávno jsem stál na břehu mosteckého jezera a snažil se uhodnout, kde jsme kdysi bydleli. Byl to takový zvláštní pocit. Vybavovala se mně naše ulice a výpravy s kamarády na Hněvín (mostecká dominanta s hradem), fotbal, hokej, první holky. To nevymažeš… Je mně to líto a v novém městě už mám z příbuzných jen bratra s rodinou a švagrovou. Ještě asi patnáct let jsem v novém Mostu bydlel, ale když tam přijedu, je mně divno. 

Jak ses vlastně dostal k učitelství, k němuž se občas hlásíš? 

Pracoval jsem v hospodářské sféře a studoval při zaměstnání – bohemistiku a sociální vědy na univerzitě v Ústí. Do školství jsem přišel až v devadesátých letech, když naše firma skončila. Učil jsem český jazyk, občanku, ale hlavně dějepis a zeměpis. Nu a poslední rok i výtvarnou výchovu. Ze školství jsem odešel kvůli nemoci, kvůli níž jsem nakonec skončil v invalidním důchodu. 

Prošel jsi též řadou jiných zaměstnání. Které v tobě zanechalo asi nejsilnější stopu a projevilo se inspiračně i na tvé tvorbě? 

Nedá se říct, že by mne literárně některá z profesí ovlivnila více či méně. Všude jsem pracoval s lidmi. V bankovnictví, cestovním ruchu, v restaurační oblasti, dopravě i státní správě. Já pozoruji hlavně lidi, jak se chovají v mezních situacích, jak dělají legraci i podvádějí, lžou a zrazují. Mám rozepsanou drahnou dobu román, kde o lidských charakterech píšu. Příběh začíná návratem hrdiny z vojny po srpnu 1968. 

Jsi také bývalý boxer. Co tě k tomuto drsnějšímu sportovnímu odvětví přivedlo? 

Moc jsem toho nenaboxoval, i když jsem se dvakrát dostal až do finále krajského přeboru. Když jsem přešel z juniorů do dospělých, dva kluci, myslím, že to byli Mareček a Patočka, bohužel po úderech v ringu zemřeli, a tak byl box zakázán. Když to po pauze obnovili, tak jsem začal trénovat až po delší době, ale to už jsem z Mostu dojížděl do Ústí nad Labem, trénink šidil a dostával výprasky. Tak jsem toho nechal a rukavice pověsil na hřebík. A jak jsem se k tomu dostal? Jako študák jsem byl na prázdninové brigádě a jeden ze zaměstnanců, výborný boxer Venca Zavadil, mě přitáhl na trénink. První zápas v ringu jsem vyhrál a bylo rozhodnuto. 

V jakém věku jsi vlastně začal s psaním a kdy se ti podařilo poprvé něco oficiálně publikovat? 

To bylo ještě na základce. Dodnes si pamatuji, jak jsem větou  – „Muž měl ve své náprsní kapse ostrý nůž jako jazyk domovnice“ – odrovnal svého strýce s tátou. Děj se odehrával v obchodním domě v Paříži. A abych byl světový, muž se jmenoval José Stewart. Později jsem psal povídky pro obveselení kolegů, ale doopravdy jsem začal psát, až když jsem onemocněl a byl poslán do invalidního důchodu. Prvotina se jmenovala Úder mimo hru, vyšla v roce 2002 a byl to fiktivní krimipříběh z mosteckého boxerského prostředí.

 

Výběr z publikovaných knížek Jiřího Kimly, foto Radovan Lovčí

Mohl bys nám představit svou knižní i další tvorbu? Nedávno byl v televizi vysílán film tvého kolegy Šajmoviče Tady hlídám já. Volné pokračování filmu, Tady hlídáme my, na němž ses scenáristicky spolupodílel, je prý už ve střižně a u zvukařů. Přední role si v něm zahráli známí čeští herci – Lukáš Vaculík, Pavel Nový, Jitka Ježková, Veronika Divišová a další. Jak na spolupráci s nimi vzpomínáš a co dalšího máš stran filmové tvorby v plánu? 

Vydal jsem dva romány, třetí mám rozepsaný. Také mám za sebou několik povídkových knih, jednu básnickou sbírku, a jak jsi řekl výše, vytvořil jsem i několik filmových scénářů. Z nich dva, ve spolupráci s manželi Šajmovičovými, byly zfilmovány. Tady hlídáme my je rodinná komedie o psech a lidech, kterou čeká premiéra asi koncem roku 2020. Příběh je o majitelích penzionu, jimž krachuje podnikání a které zachrání kurzy pro psy. Ve filmu se navíc pokoušejí o dítě a žena uvěří podvodnému psychotronikovi, čímž vzniká řada humorných scén. 

 

Snímek z filmu Tady hlídám já, kde hrál Ludvík Vaculík i Pavel Nový, foto Kamil Rodinger 

A tvůj druhý film? 

V dalším filmu, Praga pana Příhody, jsem si dokonce zahrál. Snímek vypráví o sběrateli Emilu Příhodovi, který celý život sbíral auta ´pragovky´, náhradní díly a dokumentaci. Pak vinou zlých lidí málem o sbírku přišel. Ale našli se lidé z Krajského úřadu v Ústí nad Labem, kteří mu pomohli, a brzy bude otevřeno muzeum Praga v Chomutově. Film o sběratelských trampotách bude mít premiéru na sklonku roku nebo na jaře, jak se zpracování stihne.

 

Pana Příhodu hraje Štěpán Tuček, foto Facebook

Herecká parta jsou samí fajn lidé s mistrným herectvím. Já se scenáristickému řemeslu teprve učím, je nesmírně náročné a už několikrát jsem byl na pokraji rezignace. Nebýt Jury Šajmoviče, k němuž mám vztah jako k mladšímu bráchovi, bych to asi nedal. A plány? Nemám, jen se v koutku duše těším, že se mi povede napsat filmový trhák (úsměv).

Taky jsem napsal divadelní hru, ale nikomu jsem ji zatím nenabídl. Chci ji ještě přepsat. Z filmových scénářů mám dva další rozepsané, tak uvidíme, jak to dopadne.

 

Ještě jeden snímek z filmu Tady hlídám já, kde hrál Ludvík Vaculík, ale hlavní roli má prý jezevčík. V pokračování bude jezevčíků dokonce víc. Foto Kamil Rodinger

Některé z tvých próz byly přeloženy do angličtiny a italštiny. Tohle se nezadaří v životě každému spisovateli. Co případná závist kolegů? 

Vydání v cizích jazycích určitě zvýšilo mé renomé, u kolegů i nakladatelů. Ale já nemám povahu na to, abych sledoval, zda mně to někdo závidí, nebo ne. A jestli ano, tak ať závidí! Mně je tato vlastnost cizí. V italštině mi vyšla kniha s názvem L´orologio da taschino di Haryk (Harykovy kapesní hodinky). V angličtině povídky v knize Prague mysteries, v níž byl výběr českých autorů. A tak jsem se ocitl ve společnosti takových spisovatelských es, jako jsou třeba Čapek, Kafka, Jirásek, Neruda, Hašek či další velikáni. Za toto vydání musím poděkovat čechoamerickému nakladateli Mirku Katzlovi, který má část rodových kořenů na Litoměřicku. 

Řada tvých povídek je humorného rázu. Kde jinde, kromě tvých knih, se jimi veřejně prezentuješ? 

Humor a nadsázku miluji. Je to pro mě taková živá voda. Situace na knižním trhu není pro spisovatele příliš příznivá. Kniha je zboží, a tak s ní nakladatelé také nakládají. A nejhůře jsou na tom básníci. O jejich tvorbu je bohužel pramalý zájem. Aby kniha měla úspěch, musíš být viděn, takže mám i svou webovou stránku kimlovaliterarniosvezovna.8u.cz, publikuji i na svých stránkách na Facebooku. Spolupracuji také se slovenským literárním portálem Slavonica, bývám lapen redaktory a poskytuji rozhovory, jako třeba teď tobě. Zrovna dnes mě volal můj ortoped, že našel rozhovor se mnou v jakémsi časopisu. Jak vidíš, široký mediální záběr... 

Od loňska vedeš Severočeský klub spisovatelů. Kolik autorů sdružuje a jaké aktivity vykonává? A působí pouze na Ústecku, nebo i na Liberecku? 

Je nás jak ´Kristových let´ a jsme z Ústeckého kraje. Dva spisovatelé jsou z Prahy, jedna až od Hliníka z Humpolce. Liberečtí mají svůj vlastní klub. A naše aktivity? Jednou ročně vydáváme z vlastních prostředků almanach s prozaickými texty i poezií. Pořádáme autorská čtení a spolupracujeme s dalšími nakladateli na vydávání zvukových textů. A až pomine pandemie, určitě využijeme nabídek slovenských kolegů na společné akce s prezentací našich i jejich textů. Naposledy se mně ozvala paní z Kulturního domu až z Čadce, předtím z Bratislavy…            

A co přeshraniční spolupráce, např. se spisovateli ze sousedního Německa? 

S německými spisovateli nespolupracujeme. Ale Milan Hrabal, náš dlouholetý člen a básník, znalec a překladatel lužickosrbské literatury, je s nimi v kontaktu. Možná v budoucnu na spolupráci s Němci taky dojde. 

Od roku 1982 žiješ v Ústí nad Labem s manželkou a máš zde část své rodiny. Jak tvoji blízcí tolerují tvou spisovatelskou práci? Máš pro ni v rodině potřebné pochopení? Nemusejí tě občas trhat od rozepsaného textu a energicky vracet do reálného života tvé domácnosti? 

Děti už nám vylétly z hnízda, a tak jsem na sebe s manželkou sami. Za ta léta, co jsme spolu, již přesně víme, co jeden od druhého můžeme čekat, a překážky si neklademe, naopak, vycházíme si vstříc maximálně. On ten život tak rychle utíká, že nemá si ho cenu komplikovat hloupostmi. Jsou daleko závažnější věci a ty my řešíme spolu. 

Část roku pobýváš i v Plzni. Co tě váže k západočeské metropoli? 

Máme zde blízké příbuzné, tak se navštěvujeme. A taky je možnost strávit v Plzni trochu času s místními kolegy - spisovateli. Když zde byla ještě místně příslušná Alena Žáková-Ježilová, přední česká operní zpěvačka, tak jsme po plzeňském regionu vystupovali s pořadem Letní noci, kdy v přestávkách mezi zpěvem recitoval galerista Jiří Hlobil moje básně. Na Šumavě, v okolí Kašperských hor, jsme pro změnu natáčeli film Tady hlídáme my. 

Jednu z dcer máš provdanou v Itálii a pravidelně se navštěvujete. Jak to ovlivnil covid? Někteří Češi dnes rádi tvrdí, že jde o smyšlenou epidemii… 

Ano, dcera bydlí na severu země, kde letos covid řádil neuvěřitelným způsobem. Takže s tím navštěvováním to teď není tak slavné. Dcerka mi říkala, že to nebyl hezký pohled, když musela sledovat vojenská auta plná rakví. Mrtvé už nebylo kam dávat. V jejím sousedství bylo několik případů nákazy a ti lidé říkali, že to bylo strašné. Nemohli slabostí ani vstát z postele a dojít si na záchod. Italové nebyli vystrašení, disciplinovaně respektovali tvrdá opatření. Ono taky nedodržovat je by se jim nevyplatilo. Pokuty byly vysoké a provinilci mohli skončit i v kriminálu. 

Co bys na téhle zemi i jejích lidech nejvíc ocenil, a co podle tebe děláme lépe my, Češi? 

Itálie je veliká země, jiní lidé jsou na severu, jiní na jihu. Ale víš co, všude si lidé musí vydělávat na živobytí, žít pospolu. Někdo je bohatý, většina je chudých. Někdo mizera, jiný se širokým srdcem. Myslím si, že Italové nejsou tak uspěchaní jako Češi a hodně z nich je praktikujícími katolíky. A co dělají Češi lépe? Řekl bych, že dělají hezčí holky. I když v poslední době, co vidím běhat po ulicích… 

Občas komentuješ i politické dění. Kdysi ses netajil svými sympatiemi k ČSSD, která však propadla skoro až k pětiprocentní hranici. Proč se podle tebe strana s několika expremiéry dostala do tak hluboké krize? 

Stranu ovládla pražská parta, která se rozchází s mými představami o politice. Ministr zahraničí je tragická postava, postoje vrcholových politiků k otázkám migrace, servilní politika vůči Evropské komisi, potlačování diskuze, viz Foldyna… je toho víc. Strana nemá nyní co lidem nabídnout.  Jestli neprojde nějakou hodně velkou katarzí, čeká ji osud pidistrany přede dveřmi Sněmovny. Za mě velká škoda. 

Řada voličů ČSSD přešla buď k ANO, anebo k jiným stranám, které se ani nedefinují jako levicové. Kde hledáš příčinu? 

Babiš je premiér, který hodně slibuje, ale taky hodně dělá. Po dlouhé době, těsně před volbami jsem si skočil na pivo. Řeč se tam samozřejmě stočila na politiku a diskutující se rozdělili na dvě party. Většina z nich se netajila, že to hodí ANO, druhá SPD. ANO za práci, kterou podle nich pro ostatní dělá, SPD za svůj nesmiřitelný postoj k migraci.

Dnes ztratila levice i pravice svůj význam. Lidi tohle nebere, ale zajímá je, kdo jim dá peníze, kdo jim zařídí úlevy v dopravě, zdravotnictví atp. Červená mikina jim nepřinese nic. Snad jen těm skalním to přináší vzrušení jako při sportovním utkání. Před koncem zápasu (úsměv). 

Masaryk říkal, že demokracie je diskuse. Je česká demokracie opravdu diskusí, nebo se v ní častěji hází hanlivými nálepkami? 

Etymologicky znamená demokracie vládu lidu. A vláda lidu by měla být diskuze, v tom měl Masaryk pravdu. Jenže u nás se stočila do monologů s poučováním, co je jediné správné: „Jak jsem řek, tak to je! Jestli říkáš něco jinak, jsi troll, Putinův agent, nebo špinavý čínský zvěd a přestěhuj se do Severní Koreje!“ Opravdová diskuze zmizela, zato nálepkování dostalo zelenou. A je zajímavé, že nálepkují hlavně ti, kteří se Masarykem ohánějí při každé vhodné i nevhodné příležitosti… 

Jak vnímáš dnešní úroveň svobody slova? Máme i v době postupně se rozmáhající politické korektnosti stejnou možnost otevřené debaty, jako tomu bylo po pádu komunismu, po roce 1989? 

Politická korektnost je mor. Já z hloubi duše pohrdám fanatiky všeho druhu. Jsem otráven kvótami žen v politice i v dalším veřejném životě. Buď něco umím, tak to dělám bez ohledu na to, zda jsem muž či žena, zda jsem běloch, anebo mám barevnou pleť. Ani nevíš, kolik názorů mně např. Facebook už smazal, kolik nenávistných reakcí jsem schytal za některé moje články. Jsem konsternován, že fungují skupiny, které rozhodují, co je a co není korektní. A jak jsem zjistil, členové těch skupin jsou mladí lidé, okolo dvaceti, kteří ještě vědí o pravém životě kulové. A že se ve svobodě slova vracíme daleko před Listopad, je víc než zřejmé. 

A jaké jsou tvé plány do budoucna? 

Přežít operaci kyčle, a když se to povede, tak rozhýbat náš spisovatelský klub a nenechat se vyhodit z týmu Beatriz a Juraje Šajmovičových. A jak jsem již dříve uvedl, zkusit napsat filmový trhák! (smích) Jinak děkuji za inteligentní otázky, na které jsem neodpověděl sice moc inteligentně, ale věřím, že laskavý čtenář tento drobný nedostatek přehlédne.

 

Lovci

Vložil: Anička Vančová

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace