Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Co zaujalo Jiřího Macků

Co zaujalo Jiřího Macků

Každou středu i neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, ať už si myslíte, že byla a bude, anebo naopak

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosář Ely Novákové

TV glosář Ely Novákové

Co budou dávat v bedně? Víme

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Stala se ze mě vědma Sibyla. Z řidiče autobusu zase semetrika. Komentář Štěpána Chába

komentář 29.09.2020
Stala se ze mě vědma Sibyla. Z řidiče autobusu zase semetrika. Komentář Štěpána Chába

Autor: Facebook

Popisek: Z takového zeleného autobusu na mé ratolesti hrkal řidič

Vyprávět někomu vlastní sen je druhá nejnudnější věc na světě, hned po rozhovoru o malých dětech. Dnes ovšem nehodlám brát na nikoho ohledy a převyprávím ten svůj do éteru. Ale žádné obavy, pamatuju si jen dva krátké útržky. Přesto zásadní pro budoucí vývoj lidstva. Holt Sibyla, v malém to neberu.

Kraťoučká dovolená, za kterou se omluvám, byl jsem urvaný jako lodní šroub, mi dala zvláštní zkušenost – nesledoval jsem žádné zprávy. Jen sekeru dopadající na špalky, nebo vrtačku zahryzávající vruty do zdí. Byl u nás i kominík a k mému nadšení po měsících slibů opravil hroutící se komín. Kdybych v této neinformovanosti zůstal i nadále, měl bych pocit, že se neděje nic hrozného a kráčel k vlastnímu hrobu tak nějak v radostnějším rytmu. Jenže v pondělí ráno jsem se vrátil do procesu a bum – všichni umřeme, všichni směřujeme k totalitě, všichni jsme se zbláznili, po nás potopa a Baník p*čo. Zanořil jsem se zase do apokalyptické infozábavy, která je naplněná vykřičníky a slovy, kterými by se pro jejich váhu nemělo plýtvat. Ale měl jsem průpravu z prosněné noci.

Sen noci svatováclavské

To je mezititulek, co? Zní hrozivě. Mám tu Sibylu prostě v krvi, nedá se svítit. Nuže k mému snu a jeho útržkům. První útržek, ve větší mlze mé paměti, mě nalezl ve středu davu, který mi nakládal za to, že jsem zpochybňoval a měl výhrady k vážnosti covidu. Lidé na mě křičeli – my na to umíráme. A také tak vypadali. A u této jistě bohulibé činnosti se chystali praštit mě pantokem po lebce. Střih na další scénu. Po silnici se k našemu domu blíží sousedka, které je přes sedmdesát let, po tvářích jí tekou slzy a volá na mě – transportují nás do Izraele, prý to začíná rozežírat cévy (myšleno covid). Střih a konec. Sen nutno zaznamenat pro budoucí generace, to jistě uznáte. Slovo tekou použito pro zvýšení tajemné atmosféry prorockých slov.

Mohlo by se až zdát, že parazitolog Jaroslav Flegr, který se stal celebritou v předpovídání černých scénářů stran covidu, sestrojil nějakou paraziticky šikovnou anténu, kterou rozesílá špatné snění do hlav pochybujících. Děkuji mu za to, do análů mých Sibyliných proroctví nechť je uveden kapitálkami, milé budoucí generace, zaslouží si to. Možná za mé prorocké sny může zčásti i Václav Cílek (uvádět kurzívou, prosím), protože se mi před víkendem dostala do rukou jeho kniha Ruka noci podaná, v které probírá krizovou připravenost rodin na selhání společnosti. Výživné čtení, po kterém si začínám o to více vážit každé ředkvičky a přemýšlet nad tím, jak zakonzervovat kdejaké zbytky, teď už ne pro budoucí generace, ale sobecky pro vlastní rodinu, abychom se mohli při kolapsu společnosti z oken smát vyhladovělé lůze táhnoucí kolem našeho domu plenit prázdné supermarkety. Jak známo, zavařit se dá téměř všechno, snad kromě internetového připojení. Ovšem s tím nutno počítat.

Flegrova společnost

A ono se to všechno tak nějak stává konzervované v jisté permanentní nasupenosti. Nekonzervují se marmelády a zavařeniny, ale společnost. Dám příklad. Moje dvě starší ratolesti odjely před dvěma dny za svými záležitostmi do města s tím, že se vrátí posledním autobusem. Navečer pak postávaly na zastávce, přijel autobus s rozšafným řidičem za volantem. Jen co otevřel dveře, vyhrkl na ně – kde máte roušky – ratolesti je ve víru velkoměsta ztratily, pokrčily tedy rameny a snažily se řidiče přesvědčit, že si cestu odkroutí se svetry uvázanými přes ústa a nos. Na což řidič reagoval zavřením dveří a odjezdem. Ratolesti tak musely strávit noc ve městě v malém bytě jejich kamaráda. Což mi oznámila po telefonu jeho ze situace nepříliš nadšená matka. A já si řekl – sakra. Není něco takového už trochu za čárou? Jasně, měli mít roušky, určitě jejich chyba. Ale přeci jenom nabízeli alternativu, která se dá akceptovat. To už se dostáváme do trochu špatných kolejí, mám ten pocit.

A jen tak, aby řeč nestála, proč se neustále mluví o vakcinaci, proč probíhají závody ve vývoji zázračné vakcíny, když tu máme lék Isoprinosin, na nějž už dlouho poukazuje vakcinolog Jiří Beran. Lék, podle něho, nakopne imunitu člověka tak, že si u něj covid ani neškrtne. Nebyl by právě ten mnohem účinější, než pět roušek a jeden respirátor lidem 65+? Pak se dostáváme do fáze podrážděnosti, kterou předvedl řidič autobusu. Za rohem pak číhá pantok (sekyra na dobývání kořenů - pozn. red.). Čekáme na Godota a na vakcínu. Na obé zcela marně.

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace