Vlakem plným půlžerďáků. Komentář Štěpána Chába
komentář
18.09.2020
Foto: ČD
Popisek: Ilustrační foto. Ač je ilustrační, tak přesně tímto se u nás často jezdí
Jsme Češi, nedá se nic dělat. Úděl. Včera jsem jel vlakem. Poprvé od znovuzavedení roušek. A mohu zkonstatovat, že jsme národ Švejků, kde sice disciplína musí bejt, jinak bychom poskakovali po stromech jako opice úplně bez disciplíny, ale jakmile dojde na nějaká nařízení, začíná se u nás projevovat jistá míra neochoty spolupracovat.
Ne, nebyl jsem svědkem pětapadesátého odboje, kdy si celé osazenstvo vlaku nenandalo roušku a vzdorovalo systému rvačkou s průvodčím. Všichni roušku měli. Ale drtivá většina pod nosem. Nebo na bradě. A když šel okolo průvodčí, všichni si roušky vytáhli přes celé dýchací cesty, jak káže nařízení a po celou cestu vyžadoval i průvodčí. Jakmile průvodčí zmizel z obzoru, rouška cestovala pod nos nebo na bradu. Nejlepší řešení nabízel pán, který cestou vlakem usnul, asi únavou z toho boje proti represím. Roušku měl přes oči, přes nos a těsně pod plátýnkem roušky mu zel do prostoru olbřímý otvor úst, z kterých vydechoval snad až prehistorickou únavu. I s přidruženými prehistorickými zvuky. Ani průvodčí nic nenamítal.
Cesta vlakem o prázdninách
Jaký to rozdíl oproti prázdninovému režimu cestování. Roušky jsme nosit nemuseli. A také je všichni okamžitě nosit přestali. Jen u nás, v příhraničí, to vyvolávalo jisté třenice, když jsme vyrazili vlakem přes Německo. Tam byly roušky ve vlaku stále povinné. A tak, když vlak přejel hraniční pásmo, už bez bombometčíků a ostnatých drátů, vyrazil na obchůzku průvodčí a s omluvným tónem hlasu všechny nabádal k nasazení roušek, jinak že hrozí postih. Bylo to komické, v jednu chvíli nakažení nehrozí a o metr dál už ano a pod pokutou je nutno si zakrýt dýchací cesty.
Cesta vlakem při karanténě
To byla atmosféra úplně jiná. Vlaky byly zpravidla, alespoň v našich končinách, prázdné. Sem tam do nich nastoupil jeden hrdinný a karanténou notně vyhladovělý cestující a žmoulaje v rukou igelitky, rozhlížel se po okolí, jestli na něj cosi nebezpečného nečíhá. Všichni jsme zpoza záclon takové vlaky smrti pozorovali. Průvodčí nevybíral peníze za jízdné, jezdilo se zadarmo. Bál se cestujících. Cestující se báli jeho. Ta ochota podvolit se byla všudypřítomná a velmi solidární. No, dlouhého trvání to nemělo.
Přestávka z Vietnamu
I ty Vietnamce v obchodech jsme udělali přesvědčenými Švejky. Na počátku všeho toho humbuku byli první, kteří si nasadili roušky, zabednili se za pokladnami plexisklem a pokoušeli se nutit místní, aby platili výhradně bezkontaktními kartami. Peníze jsou nebezpečné, to v tu dobu věděl každý. A teď? Plexiskla se vrátila do ledniček pod jogurty a i přes nakupující sedí v našem obchodě Vietnamec s rouškou na bradě a paří na mobilu hry, přičemž je halasně komentuje říznou vietnamštinou na celý krám. Nechává si říkat Pepík a nad rouškami už dávno mávl rukou. Na bradě ji nosí, protože v Čechách se vir nešíří z dýchacích cest do dýchacích cest, ale skrze brady. To už u nás ví také každý zdatný jedinec.
Neposloucháme
Jakmile to ztratí trochu smysl, nebo jakmile toho je příliš, začneme to šulit. V Německu, hranice nám ještě nezavřeli, je to v obchodech všechno poctivě orouškované. Lidé tam po sobě stále hází podezřívavě okem. Sem tam ale už i v Německu člověk může zahlédnout vliv českého vědeckého zjištění, že vir se šíří bradou a potkat jedince, který si nic jiného nechrání. Ač i tady lze poukázat na skutečnost, že to může být tajný agent české národnosti, který jen seje švejkovství do jinak spořádaného systému sousedů. Ne, my nepotřebuje odboj, nepotřebujeme krvácet za pravdu nebo nepravdu. My prostě předstíráme poslušnost a celou naší existencí říkáme – dejte mi pokoj. S takovou nás ta exponenciála prostě nemine. Teď už to totiž máme dokonale v paži. Jestli je to dobře, s tím nechť si každý jednotlivý cestující vlakem, ale i životem, poradí sám. Odboj, mám pocit, by měl probíhat ale úplně někde jinde.
Vložil: Štěpán Cháb