Nabízíme bílé maso a bílý prášek, dál jsme nedorostli. Komentář Štěpána Chába
komentář
20.08.2020
Foto: Wikimedia
Popisek: Nádraží v Dolní Poustevně, nádherně zchátralý potenciál
Po revoluci se celé pohraničí obsypalo vykřičenými domy. A bylo nám tu fajn. Celá oblast chytila odér slabšího odvaru Balkánu. Šlapky se mísily s podnapilými Němci a my, školou povinní, jsme poprvé poznávali opojení z alkoholického oparu ve vlastních hlavách. Otevřeli jsme se světu, konečně, a jediné, co jsme byli schopní nabídnout, byly vagíny žen a velmi slabý potenciál nabízet cokoli jiného. Ale co, první nesmělé krůčky na svobodě, to se dá tolerovat.
Ale doba se změnila. Buďto Němci zchudli, nebo my podražili, ale vykřičené domy začaly jeden po druhém odpadávat. V širém okolí nám jich tu zbylo, u nás, na Šluknovsku, jen pár ortodoxních, kde se ještě balkánská chlípnost pěstuje. Ale taková decentnější, aby si člověk nevšiml. Co Němcům jako lákadlo nabízíme teď? Vagíny došly, začali jsme vařit pervitin. A to nám jde moc dobře. A tak Šluknovsko páchne po fialkách. Proč po fialkách? Vyléčený narkoman Pecinek s nostalgií sobě vlastní na přednáškách pro školy říká, že varna vždycky voní po fialkách. Stejně jako panenka Marie, dodávám.
Pervitin
Ale vaříme doma pervitin všichni, hned jak doklokotá na plotně guláš z kančích paznehtů? Ne, ani ne, jak se povídá a veřejně ví, pervitin je doménou místní vietnamské komunity. A němečtí policisté za hranicemi jsou z toho na větvi. Na hranicích (ty samozřejmě neexistují, ale policisté je střeží, seč mohou i tak) německá policie lustruje každého podezřelého. I mě prolustrovali, když jsem na ukrajinské skládačce uháněl do Německa na nákup. I ptal jsem se – copaže nechytáte Vietnamce, ti vaří. Zamručeli, že drogy převáží Češi. Což se mi potvrdilo jindy a jinde.
Navštívil jsem totiž místní vietnamský obchod a vyslechl ukryt za regálem rozhovor mezi Vietnamcem a mladou ženou s kočárkem. Vietnamec ženě domlouval, aby vyrazila ještě jednou vlakem do Říše a v kočárku převezla zboží. Deset tisíc za jednu cestu, která trvá půl hodiny, a možnost, že vás chytí je, no, minimální, do vlaku němečtí strážci pořádku lezou málokdy. A když už, tak loví migranty. No neberte to. Zda se mladá matka obětovala na poli šíření našich hodnot do Říše, netuším, odplížil jsem se za jiný regál, kde jsem si řádně odkašlal, aby nedošlo k podezření, že jsem jejich konspiraci zaslechl. A tak my si tu žijeme.
Malí Adolfové
V naší vesnici žil muž, který se živil výrobou malých sádrových trpaslíků, víl a podobných nestvůr, které si lidé občas dávají do zahrad. V devadesátkách zásobil svým uměním snad celé Sasko. Byl to zlý člověk, bil svou ženu, jejich domem tekla řeka alkoholu, kterou se jal on, i se svou ženou, vypít. Jednou v noci se vesnicí ozval hrozivý křik a rámus. To sádrový umělec naháněl svou ženu autem a chtěl ji přejet, pokřikuje u toho něco o zatáčkách, pokud bychom si jeho křik překládali z němčiny (zatáčka je německy Die Kurve, prosím pěkně). Zajímavostí je, že jeho nejošoupanější formičkou na sádrové příšerky byl malý Adolf Hitler. Němci se po jeho malých soškách ze sádry mohli utlouct. I oni měli očividně své pohraniční nostalgie. Adolfové se samozřejmě prodávali jako podpulťáčci, na pultu by měli příliš velký potenciál.
Staré nádraží
Máme tu staré nádraží. Obrovské. A městská rada si s ním neví rady. Už třicet let. Po revoluci tam byly obecní byty, ale o budovu se nikdo nestaral, tak chátrala, až přišel příkaz na vystěhování. Podle nových norem už se tam nedalo bydlet. Teď je budova vybydlená, ač stále bytelná. Je to mamut mezi domy, členitý, fascinující ve své velikosti i potenciálu. Hranice necelý kilometr daleko. Městská rada ho nabízí za 10 000,- na ruku. Ale s podmínkou, že dojde k opravě a rozumnému využití. Místní ‘podnikatelka‘ projevila zájem s tím, že by na místě vytvořila ukázkové ghetto pro nepřizpůsobivé (už s tím měla zkušenosti), ale městská rada se nerozumně hryzla a odmítla se připojit k sociálním experimentům, které likvidují jiná ústecká města a městečka. A tak dům chátrá dál. Jeho potenciál je s ohledem na nedaleké hranice ovšem obrovský. Vybudovat tam třeba malý pivovar? Třeba i městský? Němci by nám za to nadšením utrhli ruce. Ale ono ne, radní sedávají na těch svých pravidelných pavlačových jednáních a už desetiletí neví, co se sebou. Jo, byl tam jeden radní, až na starostu to dopracoval, ten chtěl na zelené louce postavit obrovský aquapark. Město mu přitom chátralo pod rukama a bylo, jako že stále je, škaredé. Zajímavý přístup. Ve volbách byl patřičně vypohlavkován. Ta neschopnost místních zastupitelů je až drzá. Kdo má zájem do budovy investovat, nalezne ji v Dolní Poustevně.
Do Prahy daleko
Praha je krásná, výstavní, můžeme na ni být patřičně hrdí. To říkám bez ironie, mně se Praha líbí. Jenže je fajn si uvědomit, že než se kdokoliv dostane do Prahy, musí projet desítkami vesnic a měst, které ukazují, jak na tom opravdu jsme. Hroutící se budovy, obce a města, které vyvolávají v člověku na první pohled beznaděj, v některých případech až nutkání na zvracení. Ale ano, mnohde se nahodila nová fasáda, aby to nevypadalo až tolik bídně, ale za fasádou sedí pořád ti stejní a stejně neschopní, kteří i tři desetiletí po revoluci neví, proč jsou na světě. To je naše tvář, to je naše vizitka. Místo toho, abychom tak nějak s hrdostí budovali, tak nečině přihlížíme rozkrádání třeba miliardových dotací z Regionálního operačního programu Severozápad (ROP). K tomu došlo, žel, právě v Ústeckém kraji, nejchudším kraji republiky. Kolik potenciálu jsme promrhali už jen tím, že na krajském úřadě mohl bujet takový šlendrián. Lidé dobří, pohraničí je ohavné a nesmírně nudné, mělo by se s tím něco dělat. Je to naše vizitka. Šluknovský výběžek by mohl být Sillicon Valley naší republiky, místo toho je to takový omšelý Bhútán republiky. Příroda je tu krásná... to je ale tak asi všechno.
Vložil: Štěpán Cháb