Jak se stát úspěšným alkoholikem na Šluknovsku. Komentář Štěpána Chába
komentář
15.08.2020
Foto: Montepri.cz
Popisek: Krásně ilustruje stav na Šluknovský spádová nemocnice v Rumburku. V bankrotu, v dezolátním stavu, bez personálu. Teď ji byl kraj donucen odkoupit a začne investovat. Ovšem on to udělat musel, nechtěl
Tak to na mě přišlo. Celou noc jsem probděl, nezamhouřil oka a zapíjel existenci vodkou. Ne, nenarodil se mi další harant, nic se neslavilo. Jen mě pekelně rozbolel zub. A když říkám pekelně, tak tím myslím bolest, jako kdybyste vší silou překusovali cihly. Čekal jsem na sedmou ráno, za tu dobu, plnou neúspěšného úpění, jsem si vyhledal kontakty na všechny místní zubaře. Jednoho snad ulovím.
Neulovil, od sedmé do desáté hodiny jsem jako agent s teplou vodou poslouchal zvonění někde v ordinacích. Nikdo to nezvedl. Všichni zubaři vyrazili na dovolenou, jako kdyby se na mě dohodli, předpokládám. A vlastně ani nemuseli. Těch pět a půl zubaře na celý výběžek, kteří tady dožívají snad ještě z první republiky, nemá možnost a ani kapacity na to, aby obsloužili všech pětapadesát tisíc ozubených obyvatel. Jede-li jeden na dovolenou, sbalí to nejspíš všichni, protože se děsí toho návalu, který by s výpadkem jednoho z nich přišel. A tak piju vodku. To je takový zubař na záskok, který se postará o anestezii. Dost na tom, že jsem už loni oslovil všechny místní zubaře s tím, jestli bych se u nich mohl registrovat jako stálý pacient. Nic, všude tragicky plno, až přeplněno.
Jedno s druhým
Místní města nabízí zubařům zdarma byty a ordinace za to, když se sem přistěhují. Na zlaceném tácu bychom každého jednoho nosili a usmívali se na něj těmi svými vyhnilými úsměvy. Ale co mu dáme navíc, krom nekonečné dřiny? Ve vesnici, kde bydlím, jsou dvě ‘kulturní‘ akce za rok, k tomu se loni odhodlali spustit projekt venkovního kina, kde přes léto pátek co pátek promítají filmy, které měly premiéru dávno před středověkem. Jinak nic. Vlci, kanci a kůrovec a sem tam nějaký vietnamský obchod. Proč by sem kdokoliv chtěl jít strávit svůj život?
Po revoluci postupně odumřel ve výběžku průmysl, teď už jsou tu jen drobty, vlastněné většinou Němci. Chátrající budovy se bourají, nevzniká nic nového. Pěkně tu jede kšeft s mentálně postiženými, které sem kdysi odsunuli z očí a měst komunisté a kteří, na rozdíl od průmyslu, nedošli újmy a vesele v kraji prosperují. Až na pár malých výjimek jsou všechny zemědělské pozemky v držení Babiše. Pěstuje se jen tráva na seno a sklízí se dotace, které plynou do Prahy. Je to tu bezútěšné a šedivé. Snad až na tu přírodu, ta se u nás předvádí jako na molu. A má s čím. Ale co je to za život? Z práce domů, kouknout po tisící na les za humny, do postele a zase do práce a domů a do postele. O víkendu jen na pivo a zlít se do němoty. Nic člověka z té všednosti nevytrhne. Proč by sem mladý zubař chtěl?
Je nám zle
Stav v republice, ekonomický rozvoj a spokojenost ve společnosti, se neměří podle toho, jak je na tom nejbohatší kraj, ale jak je na tom ten nejchudší. A my jsme velmi hloupě po revoluci zahájili centralizaci do Prahy. Tam se musí všechno soustředit, tam plyne bohatství republiky. A to je přeci zvrácené. Minulý týden jsem byl v Ústí nad Labem, ve svém krajském městě. Ta chudoba z Ústí teče na každém kroku. Hodně, hodně moc chudý příbuzný Prahy. Ano, Ústí je svým způsobem načančané, na první pohled na něm není nic bídného. Ale stačí se víc koukat, rozhlížet se, a zjistíte, že jste ve faktické chudinské čtvrti naší republiky. Ghetto plné předstírání, že je všechno v pořádku. Ale ono není.
Dnes pojedu k zubaři 60 kilometrů. Musím si na to vzít prakticky celý den. Na stomatologické pohotovosti přece někdo musí být. Jak je vidět, porevoluční vývoj jsme tragicky nezvládli. Začal se rozvíjet po naší republice tak nějak bez ohledu na člověka samého. Rozjel se jen podle notiček – co je dobré pro kapitál, musí být dobré i pro člověka. Není. Ani vzdáleně. Vždyť tady chcípl pes, vykopali ho, vypreparovali, opřeli ho o klacek a teď se snaží, aby aportoval. Vypadá přece dobře, měl by aportovat. Chcípl. Jeho život převezli do Prahy a pumpují ho tam do laviček a neziskovek, které pak bědují nad tím, v jakém jsme tu bídném stavu.
Jen tak pro srovnání. Nedaleko jsou hranice s Německem. Jejich regiony vypadají nenastavovaně, nevypadají tak otřískaně a chudě, vypadají, že se tam snad i žije víc a mnohotvárněji než tady. A není to jen o penězích, ale o přístupu k věci. Snad si Němci uvědomili, že nacpat všechno do jednoho centra republiky je prostě krátkozraké a ve výsledku velmi nebezpečné. Ta frustrace z našich regionů prostě teče. Z jejich také, ale úplně jiná. My jedeme Ukrajinu.
Vložil: Štěpán Cháb