Koupání se sestřičkou z nemocnice má i svá negativa. Komentář Štěpána Chába
komentář
17.06.2020
Foto: Facebook
Popisek: Na kardio, tam je bžunda
Tak ve čtvrtek jsem si užil další infarkt. Jdu si tak s dětmi na procházku do nedalekého lesíku pročuchat prostor, jestli by dodal nějaké ty houby. No co, všude se to hemží fotkami, jak lidé nacházejí praváky, dostali jsme nepřekonatelnou chuť na houbové řízky. V půli lesíčka jsme našli rojící se mraveniště. A to je vždycky zásadní věc. Sedl jsem si na nedaleký pařez a začala výuka.
A měl jsem z čeho čerpat. Mou v pravdě nejoblíbenější knihou, co svět světem stojí a leží, je Hmyzí rodiny a státy od Jana Žďárka. Polovina knihy je o mravencích. A není napínavějšího čtení, to vám garantuju. A tak jsem dětem vyprávěl, co se v mraveništi právě děje, že tam právě zažívají své každoroční Vánoce a tak vůbec. A pak začala na hrudi bolest. Brnkačka, mám ji den co den. Prostě tam bodne, začne na chvíli pálit. Pak to přejde. Nu, ve čtvrtek bolest nepřecházela. Rostla. Pomalu jsem v povídání ubíral a přidával na pocení. V duchu jsem klel jak pohan a pravil k potomkům – jde se domů. Vzpouzeli se, ale zavelel jsem ostrý ústup. A cestou už jen funěl jako raněná lokomotiva. Nakonec jsem je poslal napřed a co pět metrů se zastavil a plival na silnici smrt.
Vrtulník
Přibelhal jsem se na naši zahradu a sedl si na studnu. Dál už to nešlo. Většinou se snažím přečkat nával bolesti, ale tahle byla ostřejší a neodbytná. A tak jsem vyštrachal z kapsy telefon a zavolal si rychlou. No, rychlou, trvalo jim to přes půl hodiny, kdy už jsem poloseděl a pololežel zkroucený na rantlu studny a ze rtů mi plynula slova, která si slušný člověk ani nemyslí, natož aby je říkal nahlas. Po více než půl hodině přihoukala první sanita a řidič na mě hned rozverně – vás mi nenašla ani GPS, člověče. A už mi žilní systém obšťastňovala nějaká bohulibá (a hlavně mně libá) chemická sloučenina, která z mé krve dělala řídkou vodičku. Bolesti neustávaly, dostal jsem druhou rundu, do papule na rozkousání nějaké prášky, natáčelo se EKG.
Ke studni špatný přístup, od ní ještě horší, protože na lehátku. Říkám – dojdu to, k sanitě (už mě zase chytil rapl s tím, že mi určitě nic není, že nejspíš jenom simuluju i sám před sebou). Lékařka na mě uhodila – uděláte dva kroky a můžou být poslední ve vašem životě. Zmlkl jsem a slyšel, jak lékařka řeší vrtulník. Vrtulník? Nabýval jsem pocit, že není radno přetěžovat zdravotní systém, vždyť jsou na tom lidi daleko hůř než já. Ale mlčel jsem, měl jsem totiž svou pusu v podezření, že by vypustila něco na způsob – neblbněte, já si to do nemocnice v pohodě dojdu. A už se nad naší dědinou vznášel vrtulník. Sousedi stáli na svém balkonu a div že potleskem neděkovali za předváděnou show. Takhle pěkně jsem se rozpíchaný jehlami a napojený na přístroje proletěl už podruhé. A vždycky to bylo moc hezké. Až na ta okýnka, ta mají ve vrtulníku tak, aby ležící a trpící viděl jen na nebesa. Asi příprava na úmrť.
Proplach
V krajské nemocnici Ústí nad Labem se na mě na sále lékař koukl a povídá – „Zase vy? Nepřemýšlíte o přestěhování někam poblíž?“ A začala tortura. Do tepny na zápěstí vám zavedou cosi a zmíněnou tepnou vedou drát přímo k srdci, tlačí to, ale nikterak škaredě. Čtvrteční ‘profukování‘ stentů v tepnách trvalo jen dvacet minut a bolest byla snesitelná. Před dvěma roky, to byl zážitek. Užil jsem si to na stejném sále v únoru a v dubnu. Dubnová tortura byla obzvláště vypečená. Hodinu a půl za téměř nesnesitelných bolestí. Takových těch, kdy už jsem čuměl jen do stropu, usmíval se a očekával příchod zubaté. Je zvláštní, že jsem se nijak zvlášť nebál, jen mi bylo líto harantů, že z nich udělám siroty. Neudělal, báječně.
Nuda
Po zákroku převoz na JIPku, kapačka do žíly, připojení na monitor, do nosu brejle s kyslíkem a odebírání krve. A pořád dokola. Nuda. Nuda umocněná tím, že mi má krásná paní do baťohu zabalila knihu s velmi infantilním příběhem. Takovou pohádku. Takže nebylo pořádně ani co číst. Před převozem do děčínské nemocnice ke mně přistoupila lékařka s tím, že mi předepíše, pokud budu souhlasit, experimentální léky, kde bude doplatek na jednu krabičku 1800,-, jedna krabička vyjde na měsíc polykání, pak je potřeba skočit pro další. No, co s tím, kývl jsem na to. Převoz do Děčína na JIPku. Přeložení na oddělení intenzivní péče a pak šup domů. Konec prázdnin, kdy po zazvonění přiběhne sestřička a donese vám, nač si jen vzpomenete.
Vedle nudy jsem ovšem prožil i erotický sen mnoha obšourníků. Koupal jsem se se sestřičkou z nemocnice. Ale erotiky v tom nebylo ani co by se za nehet. Naložili mě na vozík, odtáhli do koupelny a dali povel ke koupeli. Povstal jsem ošacen do nemocničního andělíčka a kývl na sestřičku ve smyslu - dobrý, můžete jít, zvládám to. Ani se nehnula. Nu, tak jsem jí řekl, že může jít. Odpověděla, že nepůjde, že bych jí mohl zkolabovat. Slíbil jsem, že nezkolabuju. Nevěřila mi. A tak jsem si nešťastně sundal andělíčka a chystal se pod sprchu. Něžně poukázala na skutečnost, že mám ještě trenky. Odpověděl jsem, že vím, ale že plavky jsem nechal doma. Pousmála se a pravila - dolu s tím, já už toho viděla. A tak jsem si je sundal a jako mladý studentík se stydlivě snažil ukrýt v prostoru, kde nebylo kam. Celou dobu mě kriticky sledovala. V půli koupele ke mně přistoupila a vydrhla mi záda. Já vám nevím, jevilo se mi to jako scéna z hororu. Vymydlen jsem se pak ještě hodinu rděl na posteli přikurtován kapačkami.
Pochvala
Celá posádka, která ke mně přibyla na rantl studny, byla výborná. Vtipkovali, byli sehraní, rychlí (až na ten příjezd, ale co, bydlím skutečně mimo civilizaci), výlet vrtulníkem byl fajn. Sestřičky v nemocnicích šikovné, ochotné a milé. Lékaři profesionální a očividně erudovaní. Máme dobré zdravotnictví. A ne, já si to fakt myslím. Lidé jsou v něm šikovní a lidští, celek jistě v lecčems pokulhává, ale ty tisíce sestřiček a lékařů, to jsou kabrňci. Děčínský lékař byl natolik milý a naslouchající a zároveň věděl, o co kráčí, že být ženského pohlaví, začínám přemýšlet o vdavkách.
Prachy
Jen s jednou nesnází jsem se setkal. Po mém kývnutí mi aplikovali experimentální lék, pět dní jsem jej v pravidelných dávkách polykal a když mě vykopli z nemocnice, nevybavili mě dostatečnou zásobou na to, abych si přes lékárnu sehnal navazující. Dva dny mi trvalo, než jsem je sehnal. Výpadek, který u takové nemoci asi není nejlepší. A druhá věc u zmíněných prášků – fajn, měl jsem to štěstí, že jsem dostal možnost si více přivydělat na záskok u Parlamentních listů jako korektor a zrovna bylo po výplatě. Kdybych se ovšem k experimentálním lékům měl hlásit předtím, než jsem se chytil jako klíště Krajských listů, nejspíš bych pošel bez léků. 1800,- měsíčně by pro mě byla darda, kterou bych si prostě nemohl dovolit. Buď nezaplatit elektřinu, nebo léky. A vybírej.
Na pokoji jsem byl s důchodcem (většinou bývám na pokoji s důchodci, kteří se tváří jak se patří vyděšeně, když ze mě vypáčí kolik mi je a kolikátým infarktem jsem si už prošel), tomu kdyby nabídli experimentální lék, prostě na něj nebude mít. Pojišťovna ho nechce hradit. Přitom ten nynější šokovaný důchodce několikrát rázně a hrdě opakoval – to je poprvé, co jsem v nemocnici, doposud jsem bez jakéhokoliv zákroku. Fíha, takže on několik desetiletí řádně platí pojištění, které nevyužívá, a když na stará kolena potřebuje, tak pojišťovna řekne – ne-e, doplatíte si tolik, abyste na to neměl, a tak si radši vezmete léky, které proplácíme, ale které nejsou tak účinné. Vím, pak jsem tady já, který obráží nemocnice od třiceti a žije z těch, kteří do nemocnice ani nepáchnou. Mrzáky je třeba chránit, ale trestat ostatní by se věru nemělo. Mrzákem myslím sebe, prosím, neurážím ostatní... hm, mrzáky.
Text je nekonfliktní. Chci to tak. Není třeba vždy vyvolávat a hledat konflikt. Jen ukazuju trochu bídy a malinko útěchy. A proč ne? Narazil jsem při hospitalizaci na několik zásadních hrubých chyb našeho zdravotnictví... a hlavně zdravotních pojišťoven, ale vše to vydá na několik samostatných textů, kde už si servítky brát skutečně nebudu. Teď jsem tak nějak rád, že jsem stále ještě nestvořil čtyři siroty. Vyjádřím to jednoduše. Když mě nakládali do vrtulníku, slyšel jsem řvát své dva nejmenší haranty - táto, táto. Když mě pak za pět dní vyplivlo auto před domem, přilepili se oba na mě a nechtěli mě pustit ani na ona místa. A kdo byl v nemocnici déle než den, ví, že při návratu se člověk těší hlavně na klid a soukromí na záchodě. Jsou v životě mnohem důležitější věci než trochu všivácká pojišťovna. Proto odpusťte trochu osobnější text.
Vložil: Štěpán Cháb