Definice češství se vším všudy. Komentář Štěpána Chába
komentář
13.02.2020
Foto: Facebook
Popisek: Prostě hezká vlajka, za tu stojí trousit do prostoru cynické vtipy
Vichřice to byla pěkná. V úterý, když už předváděla své poslední veletoče s prudkým chumelením, jsem vyrazil z domu s odpadky. Nedaleko šel muž, v ruce nějakou tyč, v druhé igelitku. Vichřice mu řvala mokrý sníh přímo do obličeje, bylo vidět, že se mu jde opravdu těžce, proti vichru, proti sněhu, proti celé existenci. Když tu ze zatáčky vyrazilo auto s německou poznávací značkou a zařízlo se muži svými reflektory do očí. A v tu chvíli jsem viděl zbytnělou a nádhernou českou povahu, která z toho muže vyhřezla na mokrý asfalt.
Zařval na projíždějící auto (útlocitní prominou): „Ty kurvo zasraná, dederónská, neumíš ty světla ztlumit?“ Auto projelo a muž šel dál, jako by nic. S tyčí v jedné ruce, s igelitkou v druhé. Dál, proti přírodě, která je macešská, protože fouká a sněží člověku přímo do obličeje. A ten okamžik byl neuvěřitelně český a hřejivý. Než na mě vylijete kýbl splašků, pokusím se vysvětlit, proč.
Jací jsme
Prý se neusmíváme. Nezajímáme se. V Americe se vás u kasy samoobsluhy zeptají, co chystáte na večer, jak se máte, co říkáte na počasí… člověk může získat až podezření, že si prodavačka zapisuje vše pro CIA. Ptají se vás všude, jsou slušní, nekonečně usměvaví, zajímají se o vás, a když jim to oplatíte, začnou křičet radostí nad vlastním životem, V Americe jde prostě založit přátelství na celý život jen díky tomu, že vám ta nekonečně usměvavá paní namarkuje uzenou makrelu. Je to dobrý začátek přátelství. Stejně jako každý jiný.
U nás? Kdybyste se zeptali na kase v supermarketu prodavačky, jak se má, podívá se na vás. A bude stačit jen ten pohled, protože v něm bude napsané všechno – že musela vstávat v šest, vykopat vzpouzejícího se potomka z postele, že jí bolí žaludek, že život je svině, že nemá na nájem a že svou práci z duše nenávidí a s ní nenávidí i vás a vaše pitomé otázky. Stačí jediný pohled, všechno to v něm bude. Pohled Viktorky nad splavem, který je nutné životní mizérií obrousit až do stavu babičkovského odevzdání se jakémusi uvědomění si toho, že lépe prostě nebude, tak co se nad tím zbytečně rozčilovat. Muž s tyčí a igelitkou byl v rozpuku sil, vzdoroval nepřízni života řízným zvoláním, kdyby to byl kmet, tiše a nenápadně ulehne do škarpy a s úsměvem umrzne. Protože by to ve své symbolice dávalo hluboký smysl. Nejspíš ano.
Nedemonstrujeme, nemlátíme se na ulicích, máloco nás zvedne na nohy s touhou jít se pomstít (na komkoliv, ale hned), mnozí o nás s pohrdáním plivou do tištěných periodik, že jsme jako hobiti, mírní, až tupí, že na sobě necháváme štípat dříví. To, co by zvedlo Francouze na nohy a vehnalo je do občanských válek v ulicích Paříže, my řešíme cynickým vtipem. Ne, není to klišé, my to tak skutečně děláme. Takový ten hořký smích nad vším, nad čím by ostatní vřískali vzteky a chystali se na novou Bastilu. My sčítáme polena, která o nás někdo (a je jedno kdo, někdo stačí) rozštípl, trousíme vtipy, hořce se smějeme a rozumně čekáme, až se nakrknou ti ostatní a vykrvácí si na ulicích sami. Protože z cizího krev neteče? Je to nedostatek chrabrosti, sebevědomí? Ani vzdáleně.
Je v tom hluboké poznání, kdy víme, že lépe prostě nebude. My jdeme a řveme na projíždějící auto. Takový Němec dlouho jde, hrdě, kupředu, nestěžuje si, nebrblá, nikomu nenadává... a pak spustí genocidu. Smutné je, že Němec tou svou vojenskou chůzí kupředu (zpátky ni krok) většinou spouští vichřici, nad kterou my pak musíme nemístně ‘kurvovat‘.
Vložil: Štěpán Cháb