Pomohli Němci i Vietnamci… Po smutných zprávách konečně jedna dobrá. V pohraničí panuje kosmopolitní soudržnost
11.02.2020
Foto: Facebook
Popisek: V malebných Vejprtech se ukrývá jedenáct sociálních ústavů
Lednový tragický požár v domově pro mentálně postižené osoby v pohraničních Vejprtech představuje velmi smutnou bilanci. Jeho následkem zemřelo osm mužů a další chovanci domova trpí vážnými psychickými poruchami. Přišli totiž nejen o blízké a přátele, ale také o svoje zázemí. Tento tragický případ zároveň prozradil, že handicapovaní lidé jsou stále, jako v minulém století, ´uklízeni´ do pohraničí.
Když jsme před několika lety poprvé navštívili Vejprty, na ulicích kdysi prosperujícího průmyslového centra, rozprostírajícího se na česko-německé hranici, jsme si povšimli nápadně vysokého počtu postižených lidí. Tehdy jsme ovšem vůbec netušili, že se Vejprty staly jedním z míst, kde je jejich koncentrace u nás nejvyšší. Je téměř neuvěřitelné, že v této lokalitě, která má necelé tři tisíce obyvatel, bydlí v jedenácti objektech na tři stovky postižených osob, různě handicapovaný je tedy každý desátý zde bydlící.
Pod lipami
Navíc se Vejprty staly, podobně jako jiná zdejší pohraniční města, útočištěm romské a vietnamské populace. Nutno však dodat, že město rozhodně nepůsobí jako jiné sociálně vyloučené lokality v tomto regionu, ba naopak. I když je zde k vidění dost uzavřených obchodů, hotelů či hospod, najdou se i ty, co díky německé klientele ze sousedního Saska skvěle prosperují. Příkladem je jedna z nejlepších restaurací široko daleko, na níž jsme náhodou narazili. V krásně opraveném historickém domě zářila Restaurace pod lipami do dálky a skutečně ji nebylo možné přehlédnout. Nápadné bylo i parkoviště, zaplněné až na jedinou výjimku, auty německých značek. Ona výjimka však byla deprimující, šlo totiž o auto s nápisem koroner. Jeho posádka hledala Pod lipami útočiště po vyčerpávajícím zásahu v ústavu Kavkaz, kde následkem požáru zemřelo osm mužů.
Izolace, nebo integrace?
Jak jsme se od místních lidí dozvěděli, mentálně postižení lidé, dospělí i děti, byli do Vejprt ´uklízeni´ už v předchozím režimu a tato nechvalná tradice zde přetrvává od padesátých let minulého století. Je však ostudné, že se od té doby prakticky nic nezměnilo. Když se bezprostředně po požáru média soustředila především na senzacechtivé či okrajové informace, ve většině z nich chyběla zmínka, že se z Vejprt stalo město sociálních ústavů. Jen někteří novináři se odvážili vyslovit podezření, že zdejší klienti nežijí příliš důstojně a zveřejnili stanoviska několika organizací, podle nichž by se měla tato tragická událost využít k tomu, aby se pro příště podobně postižení jedinci nesoustředili pouze v ústavech, ale pokud je to možné, byli integrováni do běžného života. Jenže vedení radnice neustále tvrdí, že jejich klienti jsou ve Vejprtech spokojeni. Navíc podle vedení města nejsou na případnou integraci k dispozici potřebné peníze a chybí rovněž dostatečný počet zaměstnanců. Právě kvůli tomuto problému vyvolalo neštěstí přestřelky mezi politiky, například mezi ministryní práce a sociálních věcí Janou Maláčovou (ČSSD) a starostkou Vejprt Jitkou Gavdunovou (ODS).
Dojemná solidarita
Zcela opačný dojem naštěstí vyvolává kosmopolitní solidarita zdejších lidí, kteří už si na soužití se zdravotně postiženými spoluobčany evidentně zvykli. Platí to též o vietnamské menšině, jejíž členové mezi sebou vybrali na pomoc postiženým čtvrt milionu korun. A obyvatelé sousední saské obce Bärenstein dokonce uspořádali velmi důstojnou zádušní mši za pozůstalé. Ostatně, o požár se zajímal i německý velvyslanec v ČR Christoph Istrang, který Vejprty osobně navštívil a městu nabídl pomoc v rámci příhraniční kooperace tak, aby mohli spolupracovat například čeští a němečtí hasiči. Nezbývá však než doufat, že u podobného neštěstí již zasahovat nebudou muset a především, že se ve Vejprtech vše nevrátí do starých kolejí, že zde budou ústavy postupně ubývat a malebné horské měst se vrátí zpět ke své někdejší proslulosti.
Vložil: Adéla Hofmanová