Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
Fejeton Jiřího Macků

Fejeton Jiřího Macků

V neděli občas něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Koronavirus ´2020

Koronavirus ´2020

Vše o pandemii, která pokračuje i v roce 2021

Glosy Iva Fencla

Glosy Iva Fencla

Ze Starého Plzence až na kraj světa

TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

MFF Karlovy Vary 2021

MFF Karlovy Vary 2021

Hvězdy, hvězdičky, róby, filmy i všechno kolem

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Knižní recenze

Knižní recenze

Exkluzivní recenze o literatuře vážné, stejně tak i o detektivkách a jiných lehčích žánrech

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak si mrzáci hledají práci. Komentář Štěpána Chába

komentář 09.02.2020
Jak si mrzáci hledají práci. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Pouze ilustrační obrázek, v sanitě člověk na selfíčka nemá pomyšlení

Jsem kardiak, od třiceti let bičovaný infarkty, podle slov doktora v nemocnici mě v nejbližší době čeká smršť dalších infarktů s bonusem mnoha mrtvic, rodinné dědictví. Držím se, a když to na mě jde, prostě to rozchodím. Zatím to funguje. Poslední čtyři dny byly krizové, několikrát jsem měl vyťukané 155 a váhal, zda zmáčknout. Doktor na kardiologii říkal – vždycky, když se něco blíží, volejte. To bych byl ovšem v nemocnici častěji než doma.

Podle všech ukazatelů mě čeká jen pár let. Pak zatáhnu na krchov a bude ode mě pokoj. Najednou to udělá bum. Do té doby se snažím, seč mi síly stačí, utáhnout rodinný rozpočet. Díky Krajským listům a naší šéfredaktorce se mi to jakž takž daří, uplatím složenky a všechny, kteří by mě mohli za opožděné hrazení praštit po hlavě. Ještě nedávno jsem běhal po okolí a hledal si práci ve skutečném světě, nikoliv v tom virtuálním. Profesí jsem pečovatel s mnohaletou praxí. Ptal jsem se ve čtyřech místních institucích s pečovatelskou službou. Nikde mě nevzali. Až u pátého jsem s jistotou věděl, že zoufale hledají kvalifikovaného pečovatele s praxí (tedy mě, myslel jsem si s naivní jistotou). Ihned jsem tam zaběhl a hlásil se o místo. Odmítli mě. Před odchodem jsem utrousil otázku – proč, vždyť hledáte. Paní odpověděla – takhle mimo papír, nemůžeme si vás vzít na krk kvůli vašemu zdravotnímu stavu. Prostě to s vámi ve službě švihne a my z toho budeme mít opletačky. Lup ho poznání, jsem mrzák. No jo.

Rukodělná práce

I jal jsem se fixlovat a svůj zdravotní stav zamlčovat. Nastoupil jsem do jednoduché práce, už první den za píchačkami ještě před obědem, jsem stál u stěny a přemýšlel, jestli zavolat 155, nebo jestli to rozchodím. Zahlédl mě vedoucí a už si to ke mně hasí – co prý se ulívám. No, přiznal jsem se mu a šup, mile, ale hnal mě ze dveří, že takový materiál skutečně nepotřebuje. Jo, papírově fixlovat můžu, ale je mi to houby platné. A ejhle, támhle hledají vrátného, to by bylo něco. Žádná námaha, žádný stres, možnost se protáhnout, projít, rozhýbat se. Hned jsem tam zaběhl a už od futer volám – beru to. Jenže nejsem úředně uznaný mrzák, ale pouze mrzák, nemám nárok. Musel bych mít alespoň první stupeň invalidity.

Nuže dobrá, před rokem jsem se tedy vydal žádat o invalidní důchod. Paní doktorka na komisi byla jako rozbitý klon Adolfa Hitlera, s nenávistí si mě prohlédla a začala v náznacích urážet a znevažovat všechno, co mi vylezlo z úst. Nepřesvědčily ji ani lékařské zprávy, ani skutečnosti, že mě kvůli zdravotnímu stavu odevšad ženou. Nepřesvědčil ji ani argument, že mi nejde ani tak o důchod, jako spíše o to, abych patři do party vyvolených, tedy do státem uznané skupiny mrzáků, a mohl si sednout na vrátnici, kde bych byl společnosti alespoň takhle platný. Nic, vyrazila se mnou dveře. Letos se chystám před komisi znovu. Starší z harantů vyrazili na střední školu, což výdaje zvýšilo. Já si ten statut úředně uznaného mrzáka prostě vydupu. A ne, není to tak, že bych celou svou existencí usiloval jen o to, abych se stal úředně uznaným mrzákem s důchodem. Před měsícem jsem nesl do poloviny naplněnou igelitku s nákupem (obvykle si s sebou nosím batoh, vzácně jsem zapomněl) a v kopci se překvapeně zastavil, protože mi v hrudi začal hořet oheň. Když mě přizabije i jedna blbá igelitka ve spolupráci s mírným kopcem, asi mrzák opravdu budu. To se nedá svítit.

Dovolím si zdůraznit, že v předchozím textu nebylo ani zdání jakékoliv sebelítosti, nebo touhy, aby mě někdo politoval. Je to jen příprava na sérii článků o tom, jak se žádá o invalidní důchod, která bude brzy následovat, protože příští týden si podám znovu žádost. A budu daleko, daleko neodbytnější.

 

Závěrem chci velmi poděkovat dobrým lidem, kteří reagovali na výzvu a zaslali trochu svých peněz pro mou rodinu. Sesbíralo se celkem 7 150,-, část jsem použil na školu starším harantům (slovo harant používám s něhou, prosím pěkně), zbytek jsem nechal na stravu, doposud z toho žijeme. Sbírka je součástí výzvy pro ministryni Maláčovou, jejíž rezort je k rodinám více než macešský. Viz 'Psali jsme' o kousek výš, kde naše šéfredaktorka celou věc popisuje. Napsal mi dokonce jeden pán, který před časem nastoupil do starobního důchodu. Po přečtení výzvy si řekl: poslal bych, ale jen třeba stovku... a to přeci nemá smysl. Dnes jsme nakoupili na bramboračku. Byla to sranda, spolu s malými haranty jsem si vše nakrájeli, navařili, umíchali, haranti pak sami připravili stůl, osvětlení (vyrobili spolu stroj na červené světlo, ale to je na vědecké pojednání, o tom radši pomlčím) a hráli jsme si na hostinu. Bylo to... roztomilé, celé to stálo necelou stovku a kolik z toho bylo muziky. Hluboce (a když myslím hluboce, tak u toho myslím na Macochu) si toho vážím a děkuji. Je pro mě nesmírná čest, být a žít mezi takovými lidmi. Děkuji.

 

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace