Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
S cestovatelem Milošem Beranem

S cestovatelem Milošem Beranem

... do Číny a dál, za exotikou. Trocha povídání a nádherné fotky

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Fejeton(ky) Jiřího Macků

Každou neděli něco trošinku hlubšího k zamyšlení od doyena redakce

Týden v kultuře

Týden v kultuře

Nejen knížky, i ´živá´ kultura nás zajímá. Aneb Pavel Přeučil každé pondělí

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Vycházející české hvězdy

Vycházející české hvězdy

Je jim sotva přes dvacet, přesto již nastartovaly raketovou kariéru

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Sobota Pavla Přeučila

Sobota Pavla Přeučila

O víkendu jen lehčí čtení od našeho kulturního redaktora

Premiéry Pavla Přeučila

Premiéry Pavla Přeučila

Filmové hity. A kdy jindy než ve čtvrtek

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Přečetli jsme

Přečetli jsme

Noviny, časopisy, weby, nic zajímavého nám neunikne. S naším komentářem pak ani vám

VIP skandály a aférky

VIP skandály a aférky

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

S poutníkem za Bílou paní

S poutníkem za Bílou paní

Strašidla pro víkendy i všední den. Kde? No přeci na hradech a zámcích

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Kultura

Kultura

Knížky rádi čteme, rádi o nich píšeme. Nechybí exkluzivní recenze

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Jak si mrzáci hledají práci. Komentář Štěpána Chába

komentář 09.02.2020
Jak si mrzáci hledají práci. Komentář Štěpána Chába

Autor: Pixabay

Popisek: Pouze ilustrační obrázek, v sanitě člověk na selfíčka nemá pomyšlení

Jsem kardiak, od třiceti let bičovaný infarkty, podle slov doktora v nemocnici mě v nejbližší době čeká smršť dalších infarktů s bonusem mnoha mrtvic, rodinné dědictví. Držím se, a když to na mě jde, prostě to rozchodím. Zatím to funguje. Poslední čtyři dny byly krizové, několikrát jsem měl vyťukané 155 a váhal, zda zmáčknout. Doktor na kardiologii říkal – vždycky, když se něco blíží, volejte. To bych byl ovšem v nemocnici častěji než doma.

Podle všech ukazatelů mě čeká jen pár let. Pak zatáhnu na krchov a bude ode mě pokoj. Najednou to udělá bum. Do té doby se snažím, seč mi síly stačí, utáhnout rodinný rozpočet. Díky Krajským listům a naší šéfredaktorce se mi to jakž takž daří, uplatím složenky a všechny, kteří by mě mohli za opožděné hrazení praštit po hlavě. Ještě nedávno jsem běhal po okolí a hledal si práci ve skutečném světě, nikoliv v tom virtuálním. Profesí jsem pečovatel s mnohaletou praxí. Ptal jsem se ve čtyřech místních institucích s pečovatelskou službou. Nikde mě nevzali. Až u pátého jsem s jistotou věděl, že zoufale hledají kvalifikovaného pečovatele s praxí (tedy mě, myslel jsem si s naivní jistotou). Ihned jsem tam zaběhl a hlásil se o místo. Odmítli mě. Před odchodem jsem utrousil otázku – proč, vždyť hledáte. Paní odpověděla – takhle mimo papír, nemůžeme si vás vzít na krk kvůli vašemu zdravotnímu stavu. Prostě to s vámi ve službě švihne a my z toho budeme mít opletačky. Lup ho poznání, jsem mrzák. No jo.

Rukodělná práce

I jal jsem se fixlovat a svůj zdravotní stav zamlčovat. Nastoupil jsem do jednoduché práce, už první den za píchačkami ještě před obědem, jsem stál u stěny a přemýšlel, jestli zavolat 155, nebo jestli to rozchodím. Zahlédl mě vedoucí a už si to ke mně hasí – co prý se ulívám. No, přiznal jsem se mu a šup, mile, ale hnal mě ze dveří, že takový materiál skutečně nepotřebuje. Jo, papírově fixlovat můžu, ale je mi to houby platné. A ejhle, támhle hledají vrátného, to by bylo něco. Žádná námaha, žádný stres, možnost se protáhnout, projít, rozhýbat se. Hned jsem tam zaběhl a už od futer volám – beru to. Jenže nejsem úředně uznaný mrzák, ale pouze mrzák, nemám nárok. Musel bych mít alespoň první stupeň invalidity.

Nuže dobrá, před rokem jsem se tedy vydal žádat o invalidní důchod. Paní doktorka na komisi byla jako rozbitý klon Adolfa Hitlera, s nenávistí si mě prohlédla a začala v náznacích urážet a znevažovat všechno, co mi vylezlo z úst. Nepřesvědčily ji ani lékařské zprávy, ani skutečnosti, že mě kvůli zdravotnímu stavu odevšad ženou. Nepřesvědčil ji ani argument, že mi nejde ani tak o důchod, jako spíše o to, abych patři do party vyvolených, tedy do státem uznané skupiny mrzáků, a mohl si sednout na vrátnici, kde bych byl společnosti alespoň takhle platný. Nic, vyrazila se mnou dveře. Letos se chystám před komisi znovu. Starší z harantů vyrazili na střední školu, což výdaje zvýšilo. Já si ten statut úředně uznaného mrzáka prostě vydupu. A ne, není to tak, že bych celou svou existencí usiloval jen o to, abych se stal úředně uznaným mrzákem s důchodem. Před měsícem jsem nesl do poloviny naplněnou igelitku s nákupem (obvykle si s sebou nosím batoh, vzácně jsem zapomněl) a v kopci se překvapeně zastavil, protože mi v hrudi začal hořet oheň. Když mě přizabije i jedna blbá igelitka ve spolupráci s mírným kopcem, asi mrzák opravdu budu. To se nedá svítit.

Dovolím si zdůraznit, že v předchozím textu nebylo ani zdání jakékoliv sebelítosti, nebo touhy, aby mě někdo politoval. Je to jen příprava na sérii článků o tom, jak se žádá o invalidní důchod, která bude brzy následovat, protože příští týden si podám znovu žádost. A budu daleko, daleko neodbytnější.

 

Závěrem chci velmi poděkovat dobrým lidem, kteří reagovali na výzvu a zaslali trochu svých peněz pro mou rodinu. Sesbíralo se celkem 7 150,-, část jsem použil na školu starším harantům (slovo harant používám s něhou, prosím pěkně), zbytek jsem nechal na stravu, doposud z toho žijeme. Sbírka je součástí výzvy pro ministryni Maláčovou, jejíž rezort je k rodinám více než macešský. Viz 'Psali jsme' o kousek výš, kde naše šéfredaktorka celou věc popisuje. Napsal mi dokonce jeden pán, který před časem nastoupil do starobního důchodu. Po přečtení výzvy si řekl: poslal bych, ale jen třeba stovku... a to přeci nemá smysl. Dnes jsme nakoupili na bramboračku. Byla to sranda, spolu s malými haranty jsem si vše nakrájeli, navařili, umíchali, haranti pak sami připravili stůl, osvětlení (vyrobili spolu stroj na červené světlo, ale to je na vědecké pojednání, o tom radši pomlčím) a hráli jsme si na hostinu. Bylo to... roztomilé, celé to stálo necelou stovku a kolik z toho bylo muziky. Hluboce (a když myslím hluboce, tak u toho myslím na Macochu) si toho vážím a děkuji. Je pro mě nesmírná čest, být a žít mezi takovými lidmi. Děkuji.

 

 

Vložil: Štěpán Cháb

Cookies nám pomáhají k Vaší spokojenosti

Tento web používá soubory cookies k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti.
Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.

Další informace