Jak si mrzáci hledají práci. Komentář Štěpána Chába

Foto: Pixabay

Popisek: Pouze ilustrační obrázek, v sanitě člověk na selfíčka nemá pomyšlení

Jsem kardiak, od třiceti let bičovaný infarkty, podle slov doktora v nemocnici mě v nejbližší době čeká smršť dalších infarktů s bonusem mnoha mrtvic, rodinné dědictví. Držím se, a když to na mě jde, prostě to rozchodím. Zatím to funguje. Poslední čtyři dny byly krizové, několikrát jsem měl vyťukané 155 a váhal, zda zmáčknout. Doktor na kardiologii říkal – vždycky, když se něco blíží, volejte. To bych byl ovšem v nemocnici častěji než doma.

Podle všech ukazatelů mě čeká jen pár let. Pak zatáhnu na krchov a bude ode mě pokoj. Najednou to udělá bum. Do té doby se snažím, seč mi síly stačí, utáhnout rodinný rozpočet. Díky Krajským listům a naší šéfredaktorce se mi to jakž takž daří, uplatím složenky a všechny, kteří by mě mohli za opožděné hrazení praštit po hlavě. Ještě nedávno jsem běhal po okolí a hledal si práci ve skutečném světě, nikoliv v tom virtuálním. Profesí jsem pečovatel s mnohaletou praxí. Ptal jsem se ve čtyřech místních institucích s pečovatelskou službou. Nikde mě nevzali. Až u pátého jsem s jistotou věděl, že zoufale hledají kvalifikovaného pečovatele s praxí (tedy mě, myslel jsem si s naivní jistotou). Ihned jsem tam zaběhl a hlásil se o místo. Odmítli mě. Před odchodem jsem utrousil otázku – proč, vždyť hledáte. Paní odpověděla – takhle mimo papír, nemůžeme si vás vzít na krk kvůli vašemu zdravotnímu stavu. Prostě to s vámi ve službě švihne a my z toho budeme mít opletačky. Lup ho poznání, jsem mrzák. No jo.

Rukodělná práce

I jal jsem se fixlovat a svůj zdravotní stav zamlčovat. Nastoupil jsem do jednoduché práce, už první den za píchačkami ještě před obědem, jsem stál u stěny a přemýšlel, jestli zavolat 155, nebo jestli to rozchodím. Zahlédl mě vedoucí a už si to ke mně hasí – co prý se ulívám. No, přiznal jsem se mu a šup, mile, ale hnal mě ze dveří, že takový materiál skutečně nepotřebuje. Jo, papírově fixlovat můžu, ale je mi to houby platné. A ejhle, támhle hledají vrátného, to by bylo něco. Žádná námaha, žádný stres, možnost se protáhnout, projít, rozhýbat se. Hned jsem tam zaběhl a už od futer volám – beru to. Jenže nejsem úředně uznaný mrzák, ale pouze mrzák, nemám nárok. Musel bych mít alespoň první stupeň invalidity.

Psali jsme

Kašleme na lidi, ať si pojdou třeba ve škarpě. My máme jiné priority. Komentář Štěpána Chába

Nuže dobrá, před rokem jsem se tedy vydal žádat o invalidní důchod. Paní doktorka na komisi byla jako rozbitý klon Adolfa Hitlera, s nenávistí si mě prohlédla a začala v náznacích urážet a znevažovat všechno, co mi vylezlo z úst. Nepřesvědčily ji ani lékařské zprávy, ani skutečnosti, že mě kvůli zdravotnímu stavu odevšad ženou. Nepřesvědčil ji ani argument, že mi nejde ani tak o důchod, jako spíše o to, abych patři do party vyvolených, tedy do státem uznané skupiny mrzáků, a mohl si sednout na vrátnici, kde bych byl společnosti alespoň takhle platný. Nic, vyrazila se mnou dveře. Letos se chystám před komisi znovu. Starší z harantů vyrazili na střední školu, což výdaje zvýšilo. Já si ten statut úředně uznaného mrzáka prostě vydupu. A ne, není to tak, že bych celou svou existencí usiloval jen o to, abych se stal úředně uznaným mrzákem s důchodem. Před měsícem jsem nesl do poloviny naplněnou igelitku s nákupem (obvykle si s sebou nosím batoh, vzácně jsem zapomněl) a v kopci se překvapeně zastavil, protože mi v hrudi začal hořet oheň. Když mě přizabije i jedna blbá igelitka ve spolupráci s mírným kopcem, asi mrzák opravdu budu. To se nedá svítit.

Dovolím si zdůraznit, že v předchozím textu nebylo ani zdání jakékoliv sebelítosti, nebo touhy, aby mě někdo politoval. Je to jen příprava na sérii článků o tom, jak se žádá o invalidní důchod, která bude brzy následovat, protože příští týden si podám znovu žádost. A budu daleko, daleko neodbytnější.

Psali jsme

Pracovat pro Krajské, to je prý jako mít rybník. Soudružko Maláčová, strčte si těch 2620 Kč tam, kam slunce nesvítí. Aneb otevřený dopis ministryni. Zápisníček A.V.

Vložil: Štěpán Cháb